Nezlomný národ: Okupace Belgie během první světové války (1)
Německá invaze do neutrální Belgie v létě 1914 se stala důvodem pro vstup Velké Británie do války. Brutalita útočníků vůči obyvatelům malého království obrátila světové veřejné mínění proti Německu. Jak vypadal život Belgičanů pod německou okupací?
Když vypukla první světová válka, belgická vláda deklarovala neutralitu. Z obav před invazí však země 31. července 1914 preventivně mobilizovala. O dva dny později Němci vstoupili do Lucemburska a zaslali do Bruselu ultimátum požadující volný průchod svých jednotek. Belgie, opírající se o britskou podporu, odmítla a německá armáda 4. srpna zahájila invazi.
Belgičané se však bránili nečekaně urputně. Po heroické obraně Lutychu v prvních dnech bojů se defenziva soustředila na opevněnou linii kolem Antverp známou jako národní reduta. Ačkoliv v druhé polovině srpna dorazily na pomoc jednotky britského expedičního sboru, Němcům se do počátku října podařilo ovládnout drtivou většinu belgického území.
Znásilnění Belgie
Tento pojem se vžil pro chování německých vojáků především v prvních měsících okupace. Bojové operace léta 1914 doprovázela řada násilností vůči civilnímu obyvatelstvu. Udává se, že bylo zavražděno kolem 6 000 lidí, dalších 17 000 zemřelo v důsledku deportací a věznění nebo bylo popraveno na základě rozhodnutí soudu. Vznikly také rozsáhlé škody na zástavbě a infrastruktuře.
V důsledku brutálního postupu Němců velká část belgické civilní populace uprchla do Francie – zemi opustilo až 1,5 milionu lidí, tedy 20 % tehdejších obyvatel. Brutální postup invazní armády měl několik příčin. Němečtí velitelé po zkušenosti z prusko-francouzské války roku 1870 očekávali, že narazí na rozsáhlý odpor partyzánských a dalších nepravidelných oddílů, označovaných jako francs-tireurs (svobodní střelci). S těmi měli vojáci dle instrukcí jednat bez jakékoliv lítosti. Obavy z partyzánských přepadů vyvolávaly paranoiu, v jejímž důsledku vojáci často viděli nepřítele i tam, kde nebyl.
Princip kolektivní viny
Popravy bez soudu na základě neprůkazného označení za partyzána se staly běžným jevem. S trvajícím belgickým odporem a s tím, jak během září 1914 gradoval „závod k moři“ (snaha obchvátit nepřátelskou linii podél pobřeží), se agresivita útočníků stupňovala. K obětem násilností patřily i ženy a děti, docházelo také k rabování a žhářství. Shořela mimo jiné i univerzitní knihovna v Lovani. Němečtí důstojníci se rychle naučili při jakýchkoliv potížích uplatňovat vůči obyvatelstvu princip kolektivního trestu, čímž se řídili i v následujících letech.
V říjnu 1914 již Němci ovládali 2 598 z 2 636 belgických měst a obcí, tato oblast se stala základem Císařského německého generálního gouvernementu Belgie (Kaiserliche Deutsche Generalgouvernement Belgien). Ten se postupně etabloval na okupovaných územích již od 26. srpna. V čele německé správy stál nejprve maršál Wilhelm Leopold Colmar von der Goltz (1843–1916) a od konce listopadu 1914 generál Moritz von Bissing (1844–1917). Po jeho smrti pak Ludwig von Falkenhausen (1844–1936). Oblasti podél frontové linie, označované jako Etappengebiet a Operationsgebiet, spadaly pod pravomoc orgánů pozemní armády a námořnictva.
Život za frontou
Okupační úřady se snažily v maximální možné míře zachovat existující administrativní systém a správní aparát. Bissing disponoval jen malou skupinou důstojníků a omezenými prostředky; pouze ve větších městech vznikly německé komandatury. Pro zefektivnění výroby a zpřehlednění správy Němci v Belgii nově zavedli středoevropský čas, užívaný i v Německu, namísto greenwichského. Aby oslabili rezistenci, snažili se němečtí úředníci podněcovat národnostní napětí mezi Valony a Vlámy rozličnými přísliby budoucí autonomie.
TIP: Předvečer Velké války: Komu přišlo nesplnitelné srbské ultimátum vhod?
Zejména germánští Vlámové se jevili jako vhodný cíl pro německou propagandu. V roce 1915 Bissing zahájil takzvanou vlámskou politiku (Flamenpolitik). V jejím rámci vznikla v roce 1916 v Gentu Vlámská akademie, označovaná také jako Bissingovova univerzita. V roce 1917 došlo k utvoření Vlámského koncilu (Raad van Vlaanderen, RVV) jako základu avizované vlámské autonomie. Když se ale radikální část RVV pokusila vyhlásit nezávislost Flander, narazila na německý odpor. Jelikož celá Flamenpolitik neměla očekávaný ohlas, okupační správa od ní na jaře 1918 postupně upustila a zrušila i avizované volby.
Dokončení v pátek 30. srpna
