Neuskutečněné mise: Deset astronautů, kteří se neprošli po Měsíci (2.)
V letech 1969–1972 se v rámci programu Apollo prošlo po Měsíci dvanáct pozemšťanů, tedy jen zlomek tehdejšího oddílu astronautů. Bylo přitom mnoho těch, kdo měli Měsíc prakticky na dosah – a přesto na něj nezamířili. Někteří dokonce nechtěli…
6. James McDivitt se zřekl role pilota
Podle šéfastronauta Donalda Slaytona byli pro první přistání na Měsíci nejlépe připraveni Frank Borman a James McDivitt. První zmíněný však nominaci odmítl a druhý svým způsobem také: McDivitt se totiž chystal na let Apolla 9, tedy první test lunárního modulu. Slayton mu údajně nabídl možnost z této posádky odejít, ale astronaut nechtěl utíkat od rozdělané práce, které věnoval několik let života. S Apollem 11 se tak na Měsíc nepodíval.
Nepřehlédněte přechozí díl článku s astronauty jako Borman, Grissom nebo Lovell
Záhy dostal druhou možnost: letět jako pilot lunárního modulu mise Apollo 14 v čele s Alanem Shepardem, jenž se po vleklých zdravotních problémech vracel do vesmíru. McDivitt ovšem odmítl, protože měl za sebou už dva lety – Gemini 4 a Apollo 9 – v roli velitele, kdežto Shepard absolvoval „jen“ patnáctiminutový suborbitální skok v kabině Mercury. McDivitt proto trval na tom, že poletí jako velitel „čtrnáctky“, ale Slayton nesouhlasil – prosazoval služebně staršího Sheparda do vyšší pozice. McDivitt si tak zřejmě svým nekompromisním postojem zavřel dveře i k dalším misím a z oddílu astronautů odešel. „Jeho“ místo v Apollu 14 pak zaujal nováček Edgar Mitchell.
7. Russell Schweickart a silná nevolnost
Veterána z Apolla 9 Russella Schweickarta si Donald Slayton vážil jako nesmírně schopného astronauta – dokonce tak schopného, že ho chtěl posadit do lunárního modulu Apolla 15. Jenže Schweickart trpěl při své první kosmické misi silnou nevolností, kvůli níž se dokonce musel změnit plán letu. Slayton se domníval, že šlo o nevolnost stejné intenzity jako u jiných astronautů, jen byl Schweickart k lékařům „zbytečně upřímný“. Každopádně právě kvůli vynucené změně mise Apollo 9 nepředstavoval astronaut přijatelného kandidáta pro lunární modul Apolla 15, a na Měsíc se tak nevydal.
8. Michael Collins s díky odmítl
„Kdybych věděl, že velení ‚sedmnáctky‘ navrhne Slayton Collinsovi, asi bych na jeho nabídku kývl,“ vzpomínal po letech Eugene Cernan na peripetie se složením posádek Apolla 16 a 17. Slayton mu nabídl post pilota lunárního modulu Apolla 16, Cernan se však domníval, že by měl své třetí misi už velet. Šéfastronaut ho upozornil, že se zřejmě připravuje o procházku po Měsíci, Cernan ale trval na svém – doufal totiž v pozici velitele Apolla 17. Tu ovšem Slayton předložil Michaelu Collinsovi, veteránovi z Apolla 11, který při legendární misi kolem Měsíce „jen“ kroužil. Jenže Collins odmítl, a šéfastronaut se pak přece jen obrátil na Cernana, který se tedy od letu Apolla 17 pyšní titulem „poslední člověk na Měsíci“.
9. Joe Engle uvolnil místo geologovi
„Nejtěžší bylo vysvětlit dětem, že táta na Měsíc nepoletí,“ vzpomínal na své vyřazení z posádky Apolla 17 pilot Joe Engle. Připravoval se sice na misi společně s Eugenem Cernanem a Ronaldem Evansem, ale na nátlak americké vědecké obce jej nakonec nahradil geolog Harrison Schmitt. Do vesmíru se pak Engle dostal dvakrát jako velitel raketoplánu. Když jsem se po letech ptal Cernana, s kým by na Měsíc letěl raději, odpověděl: „Moje volba by jednoznačně zněla ‚Joe Engle‘.“
10. Richard Gordon boj o sedmnáctku prohrál
Na misi Apollo 17 se chystali Eugene Cernan, Ronald Evans a Joe Engle, na „osmnáctku“ pak Richard Gordon, Vance Brand a Harrison Schmitt. Zrušení Apolla 18 ovšem neznamenalo vyřazení druhé trojice ze hry. Naopak – rozjel se ostrý souboj. Ve druhém týmu byl totiž geolog Schmitt, kterého k letu na Měsíc prosazovala americká vědecká obec. Nabízela se dvě řešení: Buď ho přeřadit do Apolla 17, nebo přesunout celou posádku. Sám Schmitt lobboval za přesun kompletní trojice, s níž už se delší dobu připravoval. Jeho velitel Richard Gordon se však nakonec po Měsíci neprošel.
Alexej Leonov, první Sovět na Měsíci
Kdyby se Sovětům podařilo vyslat své kosmonauty na Měsíc, komu by jako prvnímu připadla čest otisknout podrážku do lunárního prachu? Odpověď známe naprosto přesně: Na zmíněný úkol se chystal Alexej Leonov, který se už jednou zapsal do historie – v březnu 1965 jako první člověk vystoupil ve skafandru z bezpečí kosmické lodi.
Kam se podělo Apollo 18, 19 a 20?
NASA počítala s deseti přistáními na Měsíci v rámci misí Apollo 11 až 20. Jenže už v srpnu 1968, tedy skoro rok před prvním dosednutím na lunární povrch, se zastavila výroba nosičů Saturn V, přičemž bylo nutné jednu superraketu „uvolnit“ pro zamýšlenou orbitální stanici Skylab. V lednu 1970 byl tudíž oznámen konec Apolla 20 a v září téhož roku došlo ke zrušení dalších dvou výprav, takže program skončil Apollem 17. Oficiální důvod spočíval v nedostatku financí; podle historiků však bylo spíš nutné projekt zastavit dřív, než dojde k nějaké vážné nehodě, která by vrhla negativní světlo na celou kosmonautiku. V dubnu 1970 totiž Apollo 13 připomnělo, že cesty na Měsíc rozhodně nejsou rutinní.
Proti teorii o šetření navíc hovoří fakt, že pro Apollo 18 a 19 vznikly rakety Saturn V, velitelské lodě a lunární moduly, posádky byly připraveny, pozemní personál zůstal z větší části pro programy Skylab a Apollo–Sojuz… Na „osmnáctku“ se chystala trojice Richard Gordon, Vance Brand a Harrison Schmitt, na číslo devatenáct pak Fred Haise, Bill Pogue a Gerald Carr. Konečná finanční úspora po zrušení dvou plně připravených misí byla vyčíslena na 42,1 milionu dolarů – víceméně se jednalo o cenu pohonných látek.
