Neurozená Kateřina I. Alexejevna: Okouzlila Petra Velikého a získala trůn

Kariéru Kateřiny I. panující v letech 1725–1727 znamenitě zhodnotil francouzský osvícenec Voltaire: „(…) nebylo nic obyčejnějšího v Rusku a ve všech asiatských královstvích než sňatky mezi panovníky a jejich poddanými; že by se ale ubohá cizinka, nalezená uprostřed rozvráceného města, stala svrchovanou panovnicí právě té říše, do které přišla jako zajatec, je případ, ke kterému štěstí a zásluha nikdy dříve nedopomohly v dějinách světa.“

Neurozená chůva

Během velké severní války (1700–1721) ruští vojáci vypalovali zemědělské usedlosti, vesnice i města patřící ke švédským pobaltským provinciím a brali do zajetí tisíce civilistů. Mezi nimi se ocitla i prostá dívka Martha. Podle nejpravděpodobnější verze o jejím původu, zahaleném tajemstvím, pocházela neurozená nemanželská švédská poddaná z vesnice Ringen v dnešním Estonsku. Její otec byl neznámý a matka nevolnice, která zemřela tři roky po jejím narození.

Podle další verze se děvče dostalo do rodiny pastora, do jehož farnosti patřila. O dva roky později si již chudý kněz nemohl dovolit „nalezence“ živit, proto ji přenechal proboštu Johannu Ernstovi Glückovi, který vzal děvče s sebou do Marienburgu a zaměstnal jako chůvu. Další historici tvrdí, že se narodila v polském Livonsku katolickému sedlákovi a jeho ženě rozené Hahnové. Ještě v raném dětském věku byla svěřena do péče matčiny sestry a ve dvanácti letech začala dělat chůvu. 

Podle oficiálního životopisu se nicméně Martha narodila v roce 1684 v litevsko-polské šlechtické rodině Skawronski, což převzal Voltaire do své biografie Petra I. Ve třicátých letech 18. století se carská vláda snažila uchránit dobrou pověst Romanovců, proto zničila všechny dokumenty, které mohly dokládat Marthin rolnický původ. V každém případě se v roce 1702 dostala do ruského zajetí.

Mladičká atraktivní chůva působila půl roku jako pomocnice v domácnosti vrchního velitele Šeremetěva. Někteří tvrdí, že se stala jeho milenkou. Maršál Šeremetěv za války hodně zbohatl, gosudar mu věnoval tisíce nevolníků i velké množství půdy, což se stalo základem obrovského majetku jeho rodu. Šeremetěvovi byli na konci 18. století největšími vlastníky půdy mezi evropskými aristokraty, neboť jim patřilo 800 000 hektarů půdy a milion nevolníků včetně žen a dětí.

Protiklady se přitahují

Při jedné návštěvě u Šeremetěva si Marthy všiml carův nejbližší spolupracovník Alexandr Danilovič Menšikov (na portrétu vpravo), jemuž se zalíbila, proto ji vyplatil a odvezl do Moskvy. Martha se stala carovou novou hlavní metresou. Díky své naprosté oddanosti, zdravému selskému rozumu a udivující životní energii si udržela jeho přízeň. Pouze ona a Menšikov byli schopni držet krok s carovým děsivým tempem, jímž uskutečňoval své plány. Petrovi mimo jiné imponovala také svou veselostí, soucitem a velkorysostí. Uklidňovala ho při záchvatech, hodiny ho hladila po vlasech a vyprávěla mu příběhy. Starala se o jeho garderobu a dbala, aby mu připravovali jeho oblíbená jídla – zelňačku, pečené sele, studenou pečeni s kyselými okurkami nebo solenými citrony. Vyhovovali si i jako milenci, měli spolu dvanáct dětí. 

Na druhou stranu byla Martha nevzdělaná, negramotná, povrchně religiózní, neuměla zpívat ani skládat verše, o to více milovala sladkosti, pompu, luxus, krásné šaty a šperky. Avšak protiklady se přitahují. Car neustále něco studoval a upřednostňoval jednoduchý život. Martha se mu stala nenahraditelnou družkou. Nedokázal si představit, že by se bez ní obešel, bylo mu jedno, že nemá vhodný původ, prošla náručemi mnoha mužů a u žádného evropského dvora by se nikdy nemohla stát manželkou aristokrata, natož panovníka. Petr I. ji miloval, a nakonec ji pozvedl na svou úroveň. Řídil se údajnými slovy Ludvíka XIV.: „To já určuji, kdo je urozený. Člověk má takový původ, o jakém rozhodnu já.“ Poté, co přijala pravoslaví, se s ní v roce 1707 oženil tajně a v roce 1712 oficiálně. Definitivní přerod bývalé chůvy v carevnu Kateřinu Alexejevnu nastal v roce 1723, kdy ji manžel nechal v Moskvě slavnostně korunovat. 

Petr I. a Kateřina Alexejevna jen zčásti odpovídali dobové představě o ruském nejvznešenějším páru. Jeden z pruských dvořanů je popsal po návštěvě Berlína: „Carevna je malé postavy, hrubá, bez veškeré spanilosti a oduševnělosti. Je hned vidět, že je z nízkého rodu. Vypadá jako německá herečka. Šaty, které má na sobě, jako by pocházely z krámku s loutkami; vše je staromódní a pokryto stříbrem i pozlátkem. Byla ozdobena asi tuctem řádů, podobiznami svatých a ostatky, což způsobilo takové cinkání a klinkání, že když chodila, mohlo se myslit, že se blíží osel se zvonky.“ 

Převrat v režii orlíků

Třiapadesátiletý Petr Veliký zemřel 8. února 1725 na následky prochlazení po pádu do ledové vody. Doplatil na svůj nevázaný život, kdy přepínal své síly, nešetřil se a neustále nezřízeně pil. Život mu neprodloužily ani kůry v Karlových Varech či Teplicích. Jeho léčba spočívala v tom, že ráno vypil až dvacet sklenic minerální vody. Ačkoliv se měl vyhýbat čerstvému ovoci, snědl po „minerální kůře“ údajně například tucet fíků a plno třešní. 

Kdo měl po smrti „Otce vlasti, všeruského imperátora, Petra Velikého“ stanout v čele říše? Petr nezavedl nástupnický řád ani nestihl určit svého nástupce. Zkušenou, pevnou mužskou ruku však dynastie neměla. Z jeho potomků žily tři dcery, šestnáctiletá Anna Petrovna, patnáctiletá Alžběta Petrovna, šestiletá Natálie Petrovna, a dva vnuci, devítiletý Petr Alexejevič a desetiletá Natálie Alexejevna. Naživu byla též jeho bývalá manželka, pětapadesátiletá Jevdokija Fjodorovna, zavřená v klášteře, a jeho druhá žena, čtyřicetiletá korunovaná carevna Kateřina Alexejevna. K romanovskému rodu patřily rovněž tři carovy neteře.

Úkol najít nového vládce tedy připadl nejvyšším hodnostářům. Část z nich se snažila vnutit svou představu ostatním, přičemž musela využít nátlaku či zastrašování. Pro takový účel se hodili statní vojáci z gardového preobraženského a semjonovského pluku, jejichž velitelé byli převážně příslušníci nové šlechty, takzvaní orlíci Petra Velikého. Pocházeli vesměs z nízkých vrstev a svého skvělého postavení a majetku dosáhli díky petrovským reformám. Proti nim stáli „starorusové“, představitelé urozené rodové šlechty, kterým reformy nepřirostly k srdci a nejraději by byli otočili kolo dějin zpět.

Car je mrtev, ať žije carevna

Z carových příbuzných vyhovovala orlíkům nejvíce jeho vdova, neboť věděli, že není schopna sama řídit stát, takže pokud by ji prosadili na trůn, přenechala by jim moc a spokojila se s reprezentativní funkcí. Orlíci proto nebrali ohledy na zákony ani tradice. Jelikož se báli o své postavení a hrozila jim nemilost, rozhodli se s plným nasazením jednat. Orlíkem číslo jedna byl maršál a kníže Menšikov, jímž potomci bojarů pohrdali a tajně o něm říkali, že „opice zůstává opicí, i když nosí zlaté ozdoby“. Na druhou stranu s ním těžko mohli soupeřit co do vlivu v armádě, gardě či u dvora. Menšikov také ovládal carevnu Kateřinu Alexejevnu, kterou před lety „milostivě“ přenechal carovi, čímž se zasloužil o její neuvěřitelný vzestup. 

V noci 8. února 1725 se sešli senátoři, členové synodu a hodnostáři prvních čtyř tříd. Menšikov se vyslovil pro předání vlády vdově Kateřině a připomněl, že na Petrův rozkaz byla korunována a pomazána ve starobylé Moskvě, tedy označena jedinou dědičkou. Další diskuse ustaly, když gardisté shromáždění pod okny paláce začali křičet: „Náš tatíček je mrtev, ale naše matička žije!“ Někteří dokonce vyhrožovali, že starým bojarům usekají hlavy, pokud se postaví proti ní. Tato manifestace ozbrojené síly nazývaná smutečním převratem umlčela poslední argumenty odpůrců truchlící vdovy.  

Hýřivá imperátorka

Kateřina I. neměla zkušenosti s řízením státu ani vlohy, proto se stala loutkou v rukou Menšikova. Její snaha opřít se o svého zetě, šestadvacetiletého holštýnského vévodu Karla Fridricha selhala, neboť neuměl rusky, a podle jednoho vyslance byl „slabý na duchu i na těle, opilý už po několika málo locích pálenky, (…) neměl ponětí o ruských záležitostech ani dostatečnou administrativní zkušenost“. Po letech vlády tvrdého a rozhodného Petra I. se žezlo dostalo do ruky nekompetentní ženy, která předala moc Menšikovovi, zatímco sama trávila čas na nekonečných oslavách, svátcích a hostinách. V jednom hlášení diplomatů se o ní psalo: „(…) celou noc prožije na velkolepé pijatice, rozchází se až k ránu v pět nebo sedm hodin. O vládu se nezajímá. Všechno strádá a hyne.“ 

Carevnino zdraví se od počátku roku 1727 zhoršovalo, takže se u dvora hekticky spekulovalo o jejím nástupci. Kdo přicházel v úvahu? Její nejmladší dcera zemřela záhy po Petru I., zbylé dvě byly handicapovány tím, že se narodily mimo manželské lože a teprve dodatečně byly uznány za legitimní a plnoprávné princezny. Imperátorka si navíc uvědomovala, že přeskočit znovu jediného mužského člena dynastie, velkoknížete Petra Alexejeviče by mohlo být velmi nebezpečné, a proto ho prohlásila v závěti za svého dědice. 

TIP: Carevna Kateřina II. a Grigorij Potěmkin: Milenci na čas, přátelé navždy

Na Tři krále se Kateřina I. zúčastnila u zamrzlé Něvy slavnosti svěcení vody a přehlídky. Dlouhé hodiny stála prostovlasá v mrazu, takže prochladla, ulehla a po dlouhé agónii zemřela v sobotu 17. května 1727. Smrt třiačtyřicetileté imperátorky nevyvolala po dvou letech vlády, která zemi nic významného nepřinesla, hluboký smutek. Slzy prolévaly jen její děti a placené plačky. Ostatní volali: „Ať žije imperátor Petr II. Alexejevič!“