Neúnavný tahoun s archaickým vzhledem: Britské tanky Churchill (2)

Tanků Churchill v provedení Mk.I sjely z výrobních linek jen zhruba tři stovky, jelikož se záhy přešlo na obměnu Mk.II, která už odrážela zkušenosti z provozu „jedniček“. Coby hlavní změnu je třeba zmínit demontáž čelní houfnice, neboť tato zbraň se ukázala jako v praxi těžko využitelná, a proto ji nahradil druhý kulomet BESA.

Předchozí část: Neúnavný tahoun s archaickým vzhledem: Britské tanky Churchill (1)

Silnější zbraně i pancíř 

Po 1 127 vozidlech této verze se objevila obměna Mk.III, která vznikla v 675 exemplářích a u níž se objevila výkonnější hlavní výzbroj. Kanon ráže 40 mm nevyhovoval, a proto se do nové věže montovalo 57mm dělo. Nejpočetnější (1 675 kusů) byla varianta Mk.IV, u níž se opět používaly jednodušší odlévané věže („trojky“ měly svařované).

Na počátku užívaly Mk.IV 57mm kanon, avšak během bojů v Africe vojáci improvizovali a instalovali americká děla ráže 75 mm z tanků M4 Sherman. Toto řešení se osvědčilo natolik, že tento kanon se posléze stal standardní zbraní pozdějších sérií verze Mk.IV; alternativu představovala lafetace britského děla OQF stejné ráže. Ta se pak v rámci údržby montovala i do některých tanků starších verzí, ale část 57mm kanonů zůstávala ve službě, jelikož se vyznačovaly větším účinkem proti pancířům německých tanků, zatímco vyšší ráže byla univerzálnější a hodila se i pro palebnou podporu pěchoty. 

Přímo pro poslední zmíněný úkol vznikl Churchill Mk.V, jenž měl ve věži 95mm houfnici, ale vyrobilo se jen 241 kusů. Následovalo 200 vozidel Mk.VI, jež víceméně odpovídala „čtyřkám“ s menšími vylepšeními. Závěrečná verze Mk.VII (též Heavy Churchill) se pyšnila až 152mm pancířem, takže tank byl odolnější než tiger, byť za cenu hmotnosti téměř 41 t. „Sedmiček“ a verzí Mk.VIII (prakticky Mk.VII s 95mm houfnicí) vzniklo okolo 1 600 kusů, takže dohromady sjelo z výrobních linek asi 5 640 tanků Churchill.

Spektrum speciálních verzí 

Toto číslo ovšem obsahuje také značný počet vozidel se speciálními úkoly, neboť churchill se ukázal jako vynikající platforma pro přestavby. Největší význam měl obrněnec s označením Churchill AVRE (Armoured Vehicle Royal Engineers), jenž měl sloužit pro ochranu a podporu ženistů. Při neúspěšné akci u Dieppe se totiž ukázalo, že ti nejsou schopni efektivně odstraňovat překážky pod nepřátelskou palbou a že k tomuto úkolu potřebují speciální vozidla. Churchill AVRE při letmém pohledu vypadal jako normální tank, ale ve skutečnosti prošel zásadními úpravami.

V jeho věži se nalézal moždíř, jenž se napůl oficiálně označoval jako Petard a který střílel 290mm demoliční granáty, jimž se kvůli vzhledu říkalo „létající popelnice“ („flying dustbin“). Zbraň sloužila k ničení bunkrů a jiných odolných objektů. Uvnitř obrněnce bylo místo pro další ženijní vybavení a na korbě se nacházely úchyty, k nimž se daly připojit různé speciální prvky a zařízení, například rámy pro demoliční nálože, táhlé nálože („torpéda“) Bangalore, obrovské špulky pro jutové rohože nebo držáky pro svazky klád či hatí.

Tank mohl nést i čelní pluh na vyorávání min, kdežto na zádi se nacházel hák pro tažení saní, na kterých se vezl různý ženijní materiál. Královští ženisté dále získali vozidla Churchill ARK (Armoured Ramp Carrier) nesoucí rozklápěcí nájezdovou a výjezdovou rampu, která se mohla uplatnit i jako most. K vyprošťování se používala verze Churchill ARV (Armoured Recovery Vehicle), jež měla jeden či dva navijáky. U nepřítele ale vyvolával největší obavy Churchill Crocodile. Ten měl v čele korby umístěný plamenomet s maximálním dosahem 75 m, za příznivého větru dokonce až dvojnásobek. Zásoba hořlaviny se dopravovala v taženém dvoukolovém přívěsu a postačovala na přibližně osmdesát šlehů s trváním po jedné sekundě.

Z Dieppe do Afriky

Tank Churchill absolvoval bojovou premiéru při již zmíněném nájezdu u Dieppe (19. srpen 1942), kterého se účastnilo téměř 60 kusů, ale přes překážky a německou palbu jich na břeh dorazilo jen 14. Ty sice odvedly poměrně dobrou práci při následných bojích ve městě, jenže i tak je zpravidla zastavily různé odolné objekty a operace skončila debaklem i obrovskými ztrátami.

Podstatně lépe si churchilly vedly na podzim 1942 u El Alameinu, kde bojovala šestice vozidel. Jako rozhodující faktor se tam ukázal jejich odolný pancíř, neboť většina zbraní Osy jej nedokázala probít. Jeden britský tank byl zasažen snad až osmdesátkrát, ale stále pokračoval v boji. Narůstající počty tanků Churchill se objevovaly v bitvách v Tunisku začátkem roku 1943 a při invazi na Sicílii a italskou pevninu už se jednalo o páteřní typ britských tankových útvarů, což platilo také po vylodění v Normandii a během bojů ve Francii, Belgii a Nizozemí.

Proti kočkám i Korejcům

Churchill stále těžil ze svého pancéřování, jež spolehlivě zastavilo střely z většiny německých děl, a zvyšující se síla zbraní dovolovala čelit všem německým tankům kromě pantherů a tigerů. Byly ovšem zaznamenány případy, kdy churchilly zvítězily dokonce i nad těmito kočkami, protože jejich 75mm kanony zasáhly nepřítele na citlivá místa. Jediný dochovaný a funkční tiger, tedy tank č. 131 umístěný v Bovingtonu, vyřadil právě zásah churchillu.

TIP: Německá samohybná děla: Zrození lovců tanků

Britové zkoušeli jeden tank i v Barmě a tamní vojska pak získala i další kusy, které se měly zapojit do dalších bojů s Japonci, jenže k tomu již nedošlo. Celkem 253 tanků těchto obrněnců dostala Rudá armáda, která je nasadila mimo jiné u Stalingradu či Charkova. V britských službách zůstaly speciální verze churchilů (zejména AVRE a Crocodile) i dlouho po válce. Objevily se ještě v bojích v Koreji, kde si pořad vedly výborně a potvrzovaly, že tento tank i navzdory archaickému vzhledu představoval mimořádně povedenou konstrukci.