Nestárnoucí zabijáci (2): Prvoválečné kulomety ve 2. světové válce
V roce 1939 byla většina světových armád stále ještě závislá na kulometech z dob Velké války a jejich derivátech, a to i přes 20 let vývoje a testování nových zbraní. Do konfliktu tak vojáci vstupovali se směsicí starých a nových konstrukcí.
Legendární zbraň Maxim M1910 s nezaměnitelným vzhledem sloužila v carské armádě již před první světovou válkou. Rusové byli spokojeni s výkony od Německa a Británie zakoupených kusů ve válce s Japonskem, a proto na konstrukci Hirama Maxima koupili licenci. V tulské zbrojovce pak postavili kulomet s vodním chladičem, pancéřovým štítem a dvoukolovou lafetou Alexandra Sokolova, umožňující převoz na krátké vzdálenosti. Došlo také k jeho úpravě pro klasický ruský náboj 7,62×54R a pod označením vz. 1910 byl maxim zařazen do výzbroje. Používal se jak v pěchotním provedení, tak i v lafetaci na obrněných autech a vlacích nebo jako mobilní „tačanka“ – lehký vůz tažený koňmi a osazený kulometem střílejícím dozadu.
Hlavní nevýhodou této spolehlivé zbraně zůstávala poměrně nízká kadence palby, vodní chlazení hlavně a těžká lafeta. Proto se velení Rudé armády rozhodlo zavést nový těžký kulomet. Koncem 30. let se již schylovalo k přezbrojení na DS-39 konstruktéra Vasilije Děgťarjova. Výroba maximů proto byla v roce 1939 zastavena, ale nadále zůstávaly ve výzbroji. DS-39 však měl řadu nedostatků a jeho sériová produkce vázla, takže po napadení SSSR Německem musela být výroba archaické zbraně znovu obnovena a pokračovala až do konce války. Kromě klasické pěchotní lafety se používaly také protiletadlové verze včetně mohutného kulometného čtyřčete, montovaného na korbu nákladního automobilu.
V rukou prostých vojáků a v drsných klimatických podmínkách se znovu prokázala spolehlivost Maximovy konstrukce. Tu mohli potvrdit i příslušníci 1. čs. armádního sboru, kteří své zbraně dovezli až do Prahy. Během války přišli sovětští inženýři s mnohem pokročilejšími konstrukcemi, jako byl například Gorjunov SG-43, zavedený do výzbroje v květnu 1943. Kompletní přezbrojení se ale sovětské armádě podařilo dokončit až v 50. letech. Přebytečné maximy pak byly staženy do skladů nebo dodávány spojeneckým zemím všude po světě, takž jejich bojová dráha ještě zdaleka nekončila.
BAR M1918
Zbraň typická pro americkou armádu nebyla vlastně kulomet v pravém slova smyslu, ale její použití a technické parametry se od nich příliš nelišily. Šlo o automatickou pušku ráže 7,62 mm s dvojnožkou a zásobníkem na 20 nebo 40 nábojů (používal se při protiletadlové palbě). Zbraň začaly jednotky dostávat v září 1918 a vojáci ji díky nízké hmotnosti mohli používat při postupu proti nepřátelským zákopům a jejich dobývání. Přitom zvládala vést přesnou palbu i na větší vzdálenosti. Zbraň nebyla citlivá na bláto a neměla žádné zvláštní nectnosti při střelbě, vojáci však museli pečlivě čistit mechanismus automatického nabíjení, který se silně zanášel povýstřelovými zplodinami.
Za druhé světové války byla puška BAR opět zařazena do výzbroje pěších družstev jak v armádě, tak v námořní pěchotě. Osvědčila se v džunglích tichomořských ostrovů, na plážích Normandie i v italských horách. Bojovali s ní mimo jiné také Britové, kteří ji používali v původní americké ráži, což sice komplikovalo zásobování, ale výrazně posílilo palebnou kapacitu pěchoty. Vojáci oceňovali její schopnost koncentrované palby a velký dostřel, proto sloužila stejně jako v předchozí válce k likvidaci bodů odporu a protiodstřelovačské palbě. Celkově továrny v letech 1917–1945 vyprodukovaly 352 000 kusů.
Když vypukla válka v Koreji, měly americké ozbrojené síly i další armády pušku BAR stále ve výzbroji. Labutí písní této oblíbené zbraně se stala válka ve Vietnamu, americká armáda ji vyřadila až počátkem 70. let, v jiných státech však sloužila ještě déle.
Browning M1917
Začátkem 20. století přišel americký vynálezce John Browning s několika zásadními inovacemi v konstrukci automatických zbraní, které sloužily v ozbrojených silách celá desetiletí. Kromě automatické pušky BAR se mu podařilo úspěšně nabídnout i vodou chlazený kulomet M1917, který byl zařazen do sériové výroby právě včas, aby jej americký expediční sbor mohl použít v závěru první světové války.
I když se v roce 1919 začala vyrábět i podstatně lehčí vzduchem chlazená varianta M1919, přistoupila americká armáda v roce 1936 k modernizaci dosud vyrobených M1917 na variantu A1. Ta se lišila především zjednodušením podstavce a použitím levnějších materiálů a výrobních technologií tam, kde to umožňovala konstrukce zbraně. Asi 1 600 kusů určených k výcviku bylo upraveno pro malorážkový náboj a zhruba 6 300 dalších obdržela v roce 1940 Velká Británie, která měla po stažení expedičního sboru zoufalý nedostatek jakýchkoli automatických zbraní.
Během druhé světové války byla část kulometů zbavena vodních chladičů a použita pro výzbroj obrněných vozidel, lodí a letadel. Na bojištích v chladném podnebném pásu se totiž daly provozovat i bez naplněného chladiče a připojené nádoby na vodu, což výrazně snížilo hmotnost celé zbraně a ulehčilo obsluze manipulaci.
Koncem války už byl kulomet s vodním chladičem považován za zastaralý, zvláště ve srovnání s výborným vzduchem chlazeným Browningem M1919 ráže 7,62 mm a těžkým M2 ráže 12,7 mm. S dalšími modernizacemi se proto již nepočítalo a zbraně byly postupně stahovány od bojových jednotek do skladů. Poslední větší vystoupení zažily M1917 v korejské válce, kde se používaly hlavně v obranných postaveních a na vozidlech.
