Nepotřebujete společnost? Jste nejraději doma? Možná jste hikikomori
Žijí odtrženi od okolí a často i několik měsíců nevycházejí z bytu. S nikým nemluví a nedokážou se nikomu podívat do očí. Uzavření lidé označovaní japonským termínem „hikikomori“ se neumějí zařadit do společnosti, jejíž hodnoty navíc odmítají
Jsou zavření ve svém pokoji a přes den obvykle spí. Jídlo jim rodina nechává za dveřmi. Okna mají zatažená, aby dovnitř nepronikalo světlo. A s nikým se neviděli už několik měsíců. Podle psychiatrů a psychologů nejde o diagnózu, ale každopádně máme co do činění s jevem, jenž se vymyká normální definici zdraví.
Novodobým poustevníkům se říká „hikikomori“ (v překladu „ten, který se odtrhnul“) a jen v Japonsku jich žije až milion. S uvedeným termínem přišel v roce 2006 psycholog Tamaki Saito, jenž si jako první nastupujícího fenoménu všiml. Mimo zemi vycházejícího slunce je ovšem podobných jedinců stále víc i v dalších koutech světa, od Brazílie po Indii. A několik bychom jich našli také mezi Čechy.
Dospělý v dětském pokoji
Odborníci nedefinují hikikomori přímo jako poruchu. V jistém smyslu jde spíš o rezignaci na klasický hodnotový systém: „Tito mladí lidé ztrácejí motivaci se zapojovat do společnosti, tak jak je to u dospívajícího člověka přirozené. Najít si pozici a obhájit si ji je pro ně zkrátka příliš těžké,“ vysvětluje psycholog Jiří Šípek.
Zmíněný fenomén se zrodil v Japonsku, především v důsledku tamních specifických rodinných vztahů. V zemi s vysokými nájmy a omezeným životním prostorem děti často opouštějí domov až po svatbě, což vytváří mezi mladými a jejich rodiči nezdravou závislost. „Japonští rodiče jsou vedeni k tomu, aby se svým potomkům prakticky obětovali. Pak se může stát, že pečují o svého hikikomori, který je zavřený v pokoji i léta. To je u nás těžko představitelné,“ objasňuje Šípek.
Obtížný návrat do života
Není ovšem pravda, že by byli hikikomori ve svém odloučení šťastní nebo že by šlo o nějakou pózu, kterou by se na sebe snažili upozornit. Tito lidé jsou si dobře vědomi, jak žijí a že jim izolace přináší řadu potíží. Navíc se zpravidla jedná o velmi citlivé jedince, mnohdy umělecky nadané, kteří však neobstojí v běžných sociálních rolích. Výsledkem mohou být sekundární problémy jako úzkosti, či dokonce sebevraždy.
Okolí nezůstává vůči hikikomori chladné, a neustále se tak opakují často až násilné pokusy vrátit „nemocného“ do běžného života. Téměř vždy ovšem ztroskotají na tom, že „běžný život“ nepředstavuje pro hikikomori žádnou hodnotu. „Mladým zkrátka chybí odpověď na otázku, proč by měli většinový životní styl vůbec přijmout,“ dodává Šípek.
TIP: Asexuální generace: Asijská ostrovní velmoc ztratila zájem o lásku
Jakkoliv nezdravě může fenomén hikikomori působit, ve skutečnosti přináší podle psychologů i pozitiva: Lidé získávají čas a možnost se rozvinout. „Pokud se to povede, může vést život v ústraní dokonce k vnitřnímu obohacení a nalezení osobních hodnot,“ dodává Šípek.
