Nepostradatelní pomocníci: Wehrmacht ve velkém spoléhal i na koně

Když nacistický režim zahájil ve 30. letech mohutné zbrojení v přípravách na budoucí dobyvačnou válku, činil tak s vizí moderní, plně motorizované armády. Společně s tím probíhaly i snahy o masovou motorizaci civilního obyvatelstva, což dalo mimo jiné vzniknout v roce 1937 slavné automobilce Volkswagen. Bohužel pro Hitlerovy ambice ale toto úsilí velmi brzy narazilo na surovinové a produkční limity, které omezovaly velkosériovou výrobu vozidel. Tento nedostatek ještě prohlubovala snaha o budování vzdušných i námořních sil. Jenom stavba válečných plavidel měsíčně spotřebovávala desítky tisíc tun oceli, která pak zákonitě chyběla pro výrobu tanků a nákladních vozidel. Německo se tak stalo z velké části závislým na dovozu zahraničních surovin v čele s železnou rudou a ropou.

Armádní veterinární služba

Nelze se proto divit, že překotný růst Wehrmachtu se neobešel bez velkého využití koní. Ke konci června 1939 jich mělo vojsko 170 000, kvůli připravované válce proti Polsku jich však bylo potřeba zmobilizovat ještě asi 400 000. Částečně v tom pomohl zábor Rakouska a českých zemí, což kromě velkého množství jiného materiálu vyneslo i tisíce dalších tahounů (a ovšem také vozidel – čs. armáda byla v roce 1938 daleko motorizovanější než Wehrmacht, a to v poměru 40 % ku 10 %). I tak ale vojenským úřadům nezbývalo než sáhnout ke konfiskaci zemědělských zvířat. Farmáři se často svých nejlepších kusů nechtěli vzdát a vojsku proto předávali staré či nemocné. Podle některých zdrojů tak bylo k okamžitému odeslání na frontě vhodných sotva 10 % získaných lichokopytníků.

Do 1. září 1939 se nakonec podařilo shromáždit okolo 590 000 koní. Takto vysoký počet si vyžádal vytvoření specializovaných organizačních celků, jež měly během válečných tažení o zvířata patřičně pečovat. Každá polní armáda Wehrmachtu tak v roce 1939 standardně disponovala třemi veterinárními nemocnicemi, jednou ošetřovací stanicí a jedním „koňským parkem“ starajícím se o shromažďování koní a nahrazování ztrát. 

Veterinární odřady vznikly i na divizní úrovni, kdy každá pěší divize obdržela polní nemocnici. Obecně platilo, že armádní nemocnice měla kapacitu 550 zvířat, zatímco divizní o zhruba 50 méně. Všechny veterinární útvary pak organizačně spadaly pod Armádní veterinární službu, v jejímž čele po celou válku stál generál Kurt Schulze. Počty koní a obslužného personálu se během války měnily, v průměru ale Schulz velel 162 000 mužům pečujícím o 1,25 milionu koní.

Od zbraní až po kuchyně

Co se využití koní týče, nejčastěji sloužili k tažení dělostřelecké výzbroje a logistickým účelům. Od každé německé pěší divize se očekávalo, že bude schopná vlastními silami dopravovat zásoby z nejbližšího železničního depa až na frontu. Při nedostatku motorových vozidel to vyžadovalo velké množství tahounů – v roce 1939 jich připadalo na jednu divizi 4 000–6 000, zatímco organizační řády pro rok 1943 hovoří o 256 vozidlech a 2 652 koních, o které se staralo 4 047 mužů. 

Zvířata přepravovala širokou škálu nákladů, od zbraní a munice přes potraviny a polní kuchyně až po zdravotní materiál. V závislosti na velikosti a povaze nákladu se používala různá spřežení – například polní kuchyni Hf 12 šlo přepravovat pouze s dvěma koňmi, zatímco těžký nákladní povoz Hf 2 vyžadoval čtyřspřeží. Zejména s takto objemnými náklady se potahy nemohly svou rychlostí ani zdaleka měřit s nákladními vozidly a přísun materiálu na frontu tak zabral velké množství času. Pro pěší divize to znamenalo mimo jiné i nízkou rychlost postupu, pokud nechtěly příliš napínat logistické trasy. Zvířata se rovněž pod zátěží brzy unavila a jednotky tak musely koně pravidelně střídat.

Dělostřelecká šestispřeží

Druhý, neméně důležitý úkol tažných zvířat představovala přeprava dělostřelecké výzbroje. Standardní divizní houfnicí Wehrmachtu byla během války tažená 105mm leFH 18 používaná lehkými dělostřeleckými prapory. Těch německé síly během konfliktu zformovaly celkem 1 085, z toho pouze 62 motorizovaných. Zbytek si tak musel vystačit s koňskou silou. Houfnice leFH 18 v pochodové konfiguraci vážila tři a půl tuny a pro její přesun tak museli vojáci využívat šestispřeží. Stejný počet koní sloužil i pro přepravu 150mm houfnic sFH 18, které v po chodovém stavu vážily přes sedm tun. Není proto divu, že přesuny neprobíhaly nijak závratně rychle. Jedna hipomobilní baterie dokázala za dobrých podmínek urazit asi 40 km denně. Motorový polopásový tahač přitom stejnou vzdálenost zvládl za hodinu.

Bez problémů v Polsku a Francii

Vzhledem k výše uvedenému bylo v polském tažení z celkového počtu 55 divizí vyčleněných pro invazi pouze 14 plně motorizovaných. Vzhledem k rychlému průběhu celé kampaně, vzdušné převaze a příznivému počasí prozatím nedošlo k vážnějším problémům s přepravou. To neznamená, že všechno šlo hladce – koně stále trpěli zraněními a nemocemi a polní nemocnice tak musely řešit jejich nahrazování zdravými kusy. Těch ale nebyl vždy dostatek – rezervy pěších divizí jen zřídkakdy přesahovaly 150 zvířat. Ve snaze o doplnění vlastních stavů tak nakonec vzal Wehrmacht zavděk kořistními tahouny.

Po vítězství v Polsku postupně počet motorizovaných a tankových divizí narůstal, u pěších svazků se ale situace příliš nezměnila – například 4. armáda, složená z 10 pěších a dvou tankových divizí, měla před začátkem útoku na západní Evropu přes 52 000 koní. Během samotné invaze do Beneluxu a Francie se pak víceméně opakoval scénář z Polska – Luftwaffe ovládala oblohu, počasí zůstalo dobré a na venkově se pro koně našlo dostatek potravy. Všechny tři skupiny armád nasazené ve Francii hlásily k 17. červnu 1940 ztráty 90 361 koní, z toho naprostou většinu z tohoto počtu tvořila nemocná či zraněná zvířata.

I v okamžiku německého triumfu v létě 1940 se začala projevovat negativa závislosti Wehrmachtu na koních. Během vpádu do Norska se ukázaly potíže spojené s jejich přepravou přes moře, kdy nákladní lodě čelily hrozbě britských letounů a ponorek. Ztráta byť jediné pak znamenala smrt desítek koní. Například německé oddíly vyčleněné pro obsazení Osla ztratily téměř 20 % svých koní poté, co britská ponorka poslala 11. dubna ke dnu nákladní loď Ionia. I když pak konvoje dorazily, vykládka zvířat probíhala velmi pomalu a mnohdy vyžadovala specializované vybavení v podobě jeřábů a popruhů.

Podobné trable se objevily i při plánování invaze do Velké Británie (operace Seelöwe). Německý generální štáb odhadoval, že první útočná vlna se neobejde bez 4 200 koní a druhá si vyžádá dokonce ještě o 3 000 více. I kdyby se pak povedlo útvary prvních dvou vln plně motorizovat, stalo by se tak na úkor útvarů vyloděných následně. Vedle přepravy vojáků, vozidel a zásob by tak Kriegsmarine zároveň muselo i řešit otázku, jak přes kanál La Manche přepravit i tisíce koní, dostatek krmiva a odpovídající veterinární zajištění. K invazi nakonec nedošlo a tato otázka tudíž zůstala nezodpovězena.

Ze západu na východ

Po zrušení invaze do Anglie se pozornost německých plánovačů obrátila k Sovětskému svazu a plánované operaci Barbarossa. Součástí příprav byla i do té doby nevídané shromažďování jednotek a materiálu, což se pochopitelně týkalo i koní – do začátku útoku v červnu 1941 čítaly jednotky Wehrmachtu ve východní Evropě bezmála 625 000 zvířat. Z Francie a Belgie proudila plemena vhodná pro tažení děl a těžkých nákladů, zatímco Polsko mělo kromě lehčích koní dodávat nákladní povozy. Všechna okupovaná území rovněž měla přispět dodávkami píce.

První měsíce německé kampaně na východě probíhaly podle plánu a Wehrmacht dosáhl velkých vítězství. Čím hlouběji ale říšské jednotky postoupily do sovětského území, tím větší problémy musely řešit. Evropští koně nebyli zvyklí na horké ruské léto a hipomobilní útvary proto musely dělat při pochodu časté zastávky pro jejich napojení. Rovněž se začal projevovat nedostatek jadrných krmiv potřebných pro udržení síly tažných zvířat. Ve válkou zničené krajině nešlo spoléhat na kořistní materiál a krmení se tak muselo dovážet z týlu.

Krutá ruská zima

Skutečná krize pak nastala po příchodu zimy. Německé jednotky nebyly na kruté mrazy připraveny a mužstvu i koním chybělo dostatečné vybavení. Kvůli chladu a nedostatku potravy se o slovo přihlásily i infekční nemoci, kdy největší vrásky na čele veterinářům dělal svrab. Jenom v řadách skupiny armád Střed se ztráty během zimy 1941–1942 vyšplhaly až na 1 000 koní denně. Polní nemocnice s kapacitou 500–550 zvířat se v této situaci běžně musely starat až o 3 000 naráz a byly tak zoufale přetížené. 

I přes poměrně vysokou úspěšnost léčby, kdy se podařilo zachránit až 75 % nemocných nebo raněných zvířat, tak vojska na východní frontě během několika měsíců přišla až o 180 000 mrtvých a nemocných koní. Snahy o jejich nahrazování z místních zdrojů přitom vyšly vniveč; ruská plemena sice lépe snášela drsné klima, nehodila se ale pro tažení těžkých německých povozů s kovovou konstrukcí. Jejich efektivní využití muselo počkat až do chvíle, kdy měla Hitlerova armáda k dispozici buď vlastní povozy lehčí konstrukce, nebo dostatek kořistních povozů.

Výše zmíněné ztráty se podařilo Wehrmachtu během roku 1942 zacelit dodávkami zvířat z Evropy, negativ spojených s koňmi se ale německé síly nezbavily. Ta přitom výrazně ovlivňovala i strategickou situaci na frontě. 

Pěší divize s hipomobilním dělostřelectvem a zásobovacími odřady měly jen velmi malý operační rádius a nízkou rychlost postupu, což znamenalo, že tankové a motorizované formace nemohly postupovat plnou rychlostí. V opačném případě by pěchotě „utekly“ a ta by následně nedokázala plně využít dosažených průlomů. V Polsku a Francii tento problém nebyl tak výrazný díky relativně krátké frontě. Oproti tomu východní fronta se na počátku tažení táhla přes 1 300 km a příliš rychlý postup tanků by tak mohl v linii zanechat nebezpečné mezery.

Stalingradská katastrofa

V závěru roku 1942 německou armádu stihla do té doby největší pohroma v podobě ztráty celé 6. armády v troskách Stalingradu. Ta do boje o město vstupovala mimo jiné s 27 000 koňů, z nichž se zhruba 17 000 dočkalo evakuace do zázemí po zahájení sovětské protiofenzivy (operace Uran). Zbytek postupně padl za oběť zimě, hladu nebo nemocem a velká část zvířat svým pánům ještě naposledy posloužila coby nouzový zdroj masa. Jelikož pak Němci ve Stalingradě ztratili i velké množství vozidel a materiálu, závislost na koňské síle se v roce 1943 ještě zvýšila. Oproti tomu Rudá armáda naplno využívala dodávek amerických vozidel a v letech 1942–1943 rapidně zvyšovala svůj podíl motorizace. 

V reakci na tyto ztráty přistoupil německý generální štáb k řadě opatření. Jednalo se například o odebrání koní útvarům mimo hlavní oblasti bojů a jejich přidělení frontovým jednotkám; to se týkalo zejména několika divizí dislokovaných podél francouzského pobřeží, jež dostaly rozkaz odevzdat své tahouny a veškerou artilerii umístit do pevnostních objektů. 

V letech 1942–1943 se rovněž rozšířily lehčí dřevěné povozy a velký počet kořistních sovětských, což umožnilo ve velké míře nasazovat ruské koně. V závěru roku 1943 pak došlo k reorganizaci pěších divizí, které se zmenšily o tři pěší prapory a přišly i o část svého dělostřelectva. Tímto krokem dosáhl německý generální štáb úspory zhruba 600 koní na divizi, byť ne všechny formace touto redukcí prošly.

Obrovské ztráty

To už se ale psal rok 1944, během nějž německé ozbrojené síly stíhala rána za ranou. Na východě Rudá armáda v červnu zahájila operaci Bagration, která znamenala pro Wehrmacht katastrofu větší než stalingradská porážka. Kromě téměř půl milionu mužů a tisíců vozidel zde Němci přišli až o 80 000 koní. Právě tváří v tvář drtivé sovětské ofenzivě se ukázala fatální zranitelnost v podobě nízké mobility pěších divizí, kdy koňské povozy a hipomobilní dělostřelectvo neměly šanci uniknout ruským tankům. Krvavé ztráty působily i bitevní letouny útočící na zásobovací kolony a v horkém letním počasí se dařilo i parazitům a nemocem. 

Podobný osud čekal koně i na západní frontě. Takřka absolutní vzdušná nadvláda Spojenců znamenala pro zde bojující německé vojáky katastrofu. Například 275. pěší divizi, která patřila mezi jednotky čelící americkému průlomu z normandských předmostí v červenci 1944 (operace Cobra), připravily hloubkové nálety o všechny koně během několika týdnů. Další tisíce zvířat padly za oběť intenzivnímu bombardování a ostřelování jednotek sevřených v kapse u Falaise. I zde řada útvarů nedokázala kvůli nízké rychlosti povozů včas ustoupit. Wehrmacht tímto způsobem vedle koní přicházel i o velké množství dělostřelecké výzbroje; uvádí se, že jen mezi 6. červnem a koncem srpna 1944 ztratily německé síly bezmála 1 500 děl.

Tanky závislé na zvířatech

Jak Říše postupně ztrácela dobytá území, vysychaly i zdroje zvířat. Poptávka po koních se přitom v závěrečných měsících války neustále zvyšovala, neboť mobilní útvary pociťovaly stále vážnější nedostatek paliva. Ruku v ruce s tím šly ztráty motorových vozidel, kdy jen během první poloviny roku 1944 přišel Wehrmacht o téměř 109 000 náklaďáků; tento počet se té měř rovnal produkci za celý předchozí rok. I přes drtivé ztráty na koních je tak musel Wehrmacht používat dál a ještě v únoru 1945 jich sloužilo na frontě téměř 1,2 milionu. K použití koní se musely stále více uchylovat i motorizované a tankové divize; už v roce 1942 jich každá taková formace měla 1 500. V posledních měsících války dokonce divize lidových granátníků měly mít tabulkově 1 290 koní oproti pouhým 57 motorovým vozidlům. 

Na závěr dodejme, že snaha o nahrazování ztrát na koních měla vážné důsledky na evropské zemědělství. Společně s koňmi totiž Němci pro vojenské účely zabavovali i velké množství obilnin. Právě toto rekvírování hrálo velkou roli v hladomoru, jenž vypukl v Nizozemsku na přelomu let 1944–1945. Po celé Evropě pak rekvírování v kombinaci s válečnou destrukcí způsobilo pokles zemědělské produkce o 20–40 % v závislosti na konkrétní zemi. I to byl důsledek faktu, že navzdory všem snahám plánovačů a politiků se německá armáda až do konce války neobešla bez statisíců koní.