Nepatrný nártoun filipínský: Nejokatější stvoření světa

Nártoun filipínský (Tarsius syrichta) by se pohodlně vešel do lidské dlaně. Samci těchto drobných poloopic orůstají délky 8–15 centimetrů a váží od 80 do 160 gramů, samičky jsou ještě drobnější. Přitom má ale tento druh jeden velikostní primát. Vzhledem k tělu je hlava nártounů neúměrně velká a obličeji dominují obří oči. V poměru hmotnosti očí ke zbytku těla nártoun mezi savci bezkonkurenčně vede. O tom, že jsou pro něj oči skutečně nejdůležitějším smyslovým orgánem, svědčí fakt, že jsou objemnější a těžší než nártounův mozek!

Nezbytnost ostrého zraku

Zástupci všech devíti druhů nártounů mají oči pevně vrostlé do očních jamek a nemůžou jimi proto pohybovat. Toto omezení kompenzují zvláštní anatomií krku, který jim dovoluje otáčet hlavu na každou stranu o 180°. Mají tak dokonalý přehled, co se kolem nich děje.

Ve dne spí nártouni ve vegetaci. Pokud jsou probuzeni do jasného dne, zornička oka se jim prakticky uzavře, aby nebyli oslněni. Od soumraku do úsvitu však tyto drobné poloopice hýří horečnou aktivitou. Na rozdíl od dalších nočních savců nártounům chybí tapetum lucidum, zvláštní vrstva na sítnici oka, která odráží dopadající světlo a napomáhá k lepšímu vidění potmě. Nártouny to však nijak neomezuje. Ve tmě se jim zornička roztáhne tak, že zabírá prakticky celou přední stranu oka a sítnice může zachytit i velmi slabé světlo. Vzhledem k tomu, že nártouni skáčou z větve na větev i na vzdálenost pěti metrů, je pro ně dokonalý zrak a prostorová orientace životní nutností.

Dlouhé prsty s hřebínkem

České i latinské jméno nártoun dostal podle anatomie končetin. Zadní nohy mají nápadně prodloužené kosti nártu čili tarsu a především zánártí (metatarsus). Přední končetiny mají podobně prodloužené kosti zápěstí (carpus) a záprstí (metacarpus). Prostřední prst přední končetiny nártouna je díky tomu delší než pažní kost. S extrémně prodlouženými prsty se zvíře dokáže bezpečně zachytit na větvi i po několikametrovém skoku.

Nártouni dávají přednost porostům se slabšími větvemi, které svými prsty snáze obejmou. Na zadní končetině jim k větší bezpečnosti při skocích napomáhá palec, jenž je schopný postavit se proti ostatním prstům. Přední končetina tak pohyblivý palec nemá. K pevnějšímu úchopu napomáhají nártounům i zvláštní polštářky na konci každého prstu. Při skocích využívá nártoun také zhruba 25 centimetrů dlouhý ocas. Ten je holý, jen na konci vyrůstá štětka z delších chlupů. Nártoun tak při letu vzduchem snadněji udržuje rovnováhu.

Podobně jako další primáti mají i nártouni prsty kryté plochými nehty. Na druhém a třetím prstu zadní končetiny je nehet nahrazen drápkem. Ten však neslouží k uchycení ve vegetaci. Nártoun používá tyto drápky jako hřebínek k úpravě jemné husté srsti.

Neslyšitelní křiklouni, vytrvalí cestovatelé

Nártouni sice mají skvělý zrak, ale v husté vegetaci využijí při vzájemné komunikaci především vynikající sluch a dobrý čich. Nejčastěji se ozývají za soumraku a pak ještě za úsvitu. Vydávají asi desítku různých zvuků, z nichž některé jsou určené k dorozumívání na dálku a zvířata jimi zřejmě vyhlašují nadvládu nad svým revírem. Specifické zvuky používají matky pro dorozumívání s mláďaty. Značná část komunikace se odehrává ultrazvukem o frekvencích kolem 70 kilohertz, které lidské ucho neslyší. Nártouni vnímají ultrazvuky až do frekvencí kolem 90 kilohertz.

Podobně jako další poloopice využívají nártouni i pachovou komunikaci. Samci si močí svědomitě značkují revír, který mívá rozlohu kolem šest hektarů. Samičky se spokojí s areálem zhruba polovičním. Za noc urazí nártouni ve vegetaci i několik kilometrů. Pohybují se obvykle jednotlivě. Samci a samičky se setkávají spíše náhodou během nočních loveckých toulek. Někteří samci jsou takto v kontaktu jen s jednou samičkou, jiní si dokážou vytvořit toulavý harém z několika samic.

Při námluvách si samičky značkují svého nápadníka zvláštním sekretem vylučovaným pachovou žlázou ústící v blízkosti tlamy. Zvířata si projevují i další důvěrnosti, například si čistí srst. Březost trvá u nártounů šest měsíců a samice porodí jediné mládě, které váži kolem 25 gramů. Malý nártoun se hned po narození udrží bez cizí pomoci ve větvích. Zpočátku ho sice matka přenáší na nová stanoviště, ale už po pár týdnech začne mládě samo přeskakovat z větve na větev. Ve věku šesti týdnů si už samo chytá hmyz a v té době ho samice přestává kojit.

Trpaslíci, kteří potřebují prostor

Nártouni z filipínské přírody nezadržitelně mizí. Může za to celá řada přirozených nepřátel, jako jsou třeba varani, sovy a menší šelmy. Hlavní hrozbu pro ně však, bohužel jako v případě většiny ohrožených druhů, představuje člověk, který ničí jejich přirozené prostředí. Porosty, kde nártouni žijí, jsou káceny, přeměňovány na zemědělskou půdu a zabírány pro výstavbu domů i silnic. Často padají tito „kapesní primáti“ za oběť bezohledné těžbě dřeva nebo vypalování porostů.

TIP: Ugandský park Bwindi: Na návštěvě u horských goril

K mizení nártounů z přírody významně přispívá jejich lov. Jsou chytáni a prodáváni jako domácí mazlíčci nebo využíváni jako atrakce v turistických střediscích. Zajetí ale snášejí velmi špatně. V optimálních podmínkách se dožívají více než dvaceti let. V zajetí trpí stresem, žijí mnohem kratší dobu a rozmnožují se jen výjimečně. Při vyrušení bezhlavě prchají a riskují těžké zranění například nárazem do skleněných tabulí.

V malém těle velký lovec

Drobouncí primáti jsou možná překvapivě velcí lovci. Základ jejich jídelníčku tvoří hmyz, který vyhledávají především sluchem. Pohyblivé blanité ušní boltce zachytí sebemenší šramot i na poměrně velkou vzdálenost. Takto odhalené kořisti se nártoun zmocní dlouhým skokem a pak si ji v tlamě odnáší do ústraní. Při konzumaci si vypomáhá i předními končetinami. Kromě hmyzu konzumují nártouni i pavouky, korýše a nepohrdnou ani drobnými obratlovci, například ještěrkami. Mezi primáty jsou tak výjimeční ryze masitou stravou.