Neopěvovaný louskáček pancířů (1): Německá pancéřovka Panzerfaust 3

Zbraň nazývaná Panzerfaust čili „pancéřová pěst“ se ve výzbroji německé armády objevila už za druhé světové války. Šlo o přenosné jednorázové a předem nabité odpalovací zařízení, z něhož voják vystřeloval kumulativní protitankovou hlavici. Díky malým rozměrům a bezzákluzové konstrukci mohl panzerfausty snadno používat jediný pěšák.

Zbraň se do výzbroje Wehrmachtu dostala v roce 1943 a vzhledem k levné výrobě i jednoduché obsluze ji následujícího roku začaly fasovat také oddíly Volkssturmu. K nedostatkům patřil malý dostřel (u většiny verzí 30–60 m), který předurčoval „pancéřovou pěst“ k použití hlavně v městské zástavbě či z bezpečí zákopu. 

Proti hrozbě z Východu

S koncem globálního konfliktu výroba původních panzerfaustů skončila, avšak nikoliv potřeba ozbrojených sil ničit nepřátelské obrněnce. Když svět rozdělila železná opona, generálové na Západě s obavami pozorovali, jak velkoryse státy Varšavské smlouvy vybavují své svazky tanky sovětské provenience. Výjimkou nebyl ani západoněmecký Bundeswehr, po jehož vzniku v roce 1955 se jedním z hlavních úkolů všech složek stal právě boj s obrněnci.

Zpočátku němečtí vojáci sázeli na lehkou zbraň Panzerfaust 44 a těžkou pancéřovku Carl Gustav v 84mm kalibru. Tyto systémy vybavené protipancéřovou hlavicí se měly používat rovněž pro ničení kulometných hnízd, zátarasů nebo polních opevnění. Tváří v tvář sílící ochraně východních obrněnců vyvstal před německými konstruktéry úkol vyzbrojit Bundeswehr účinnějším prostředkem, který by si s novými výzvami poradil.

Dlouhá cesta

V roce 1973 generálové poprvé definovali své požadavky, v nichž popsali jednorázovou zbraň účinnou proti všem známým typům tanků, s jednoduchou i bezpečnou obsluhou a možností střelby z uzavřených prostor. O pět let později pověřili společnost Dynamit Nobel jejím vývojem a inženýrům zabrala výroba prvního prototypu jen něco málo přes 12 měsíců.

Během roku 1980 mohla začít dlouhá série testů a vylepšování, přičemž první vojskové zkoušky se uskutečnily teprve v roce 1986. Napřesrok se rozeběhla sériová produkce a veřejnosti se typ poprvé oficiálně představil roku 1992, kdy už německá vláda schválila první exportní projekty.

S kumulativní hlavicí

Panzerfaust 3 můžeme charakterizovat jako kompaktní PT zbraň, odpalovanou z ramene. Skládá se ze dvou základních částí: opakovaně použitelného odpalovacího/zaměřovacího zařízení a jednorázového reaktivního granátu, který se dále dělí na trubici/hlaveň s pohonnou látkou a samotnou bojovou hlavici. Ta se po nabití nachází před ústím hlavně, takže její ráže (nejčastěji 110 mm) nezávisí na 60mm průměru hlavně.

Původní hlavice označovaná jako DM12 se plnila Octolem 7030 neboli směsí trinitrotoluenu (TNT) a oktogenu (HMX). Novější tandemové hlavice DM22 zahrnují látku zvanou PBX oktogen, která obsahuje asi 95 % HMX. Průbojnost panzerfaustu se odvíjí od dvou charakteristik.

Za prvé jde o kumulativní účinek speciálně tvarované náplně trhaviny s vnitřní kuželovou dutinou. Když hlavice vybuchne, zplodiny detonace expandující skrz dutinu vpřed vytvoří takzvaný kumulativní paprsek, který se vyznačuje schopností probíjet pancíř o tloušťce několika desítek centimetrů.

A za druhé se jedná o bleskově reagující zapalovač. Rané modely se netěšily kdovíjaké oblibě a příslušníci Bundeswehru je popisovali jako příliš těžkopádné a nepohodlné pro transport i obsluhu, odpalovací mechanismus se navíc často zasekával.

TIP: Obávaná pancéřová pěst: Zachránila Pražské barikádníky?

K výhodám naopak od začátku patřila absence výraznějšího zpětného zášlehu, díky níž lze Panzerfaust 3 používat i z budov – především z oken. Zadní část tubusu vyplňuje plastový granulát, vržený při výstřelu směrem dozadu. Funguje tedy jako protizávaží a přispívá k bezzákluzovému chování panzerfaustu. Voják si jen musí dát pozor, aby mezi jeho zády a stěnou zůstala alespoň dvoumetrová vzdálenost, zatímco prostor kolem něj by neměl být menší než 24 m³ .