Nemotorné, ale smrtící monstrum (2): Sovětský těžký 280mm moždíř Br-5

Pokud byla na bojišti potřeba extrémní destruktivní síla, jen máloco dokázalo předčit moždíře určené pro ničení těch nejodolnějších cílů. Během druhé světové války se tyto mocné zbraně nacházely v inventáři hned několika bojujících mocností a Rudá armáda nepředstavovala výjimku.

10.03.2024 - Jan Kozák



Sovětský moždíř Br-5 využíval stejné střelivo jako původní moždíř vzor 1914/1915. Domácí výroba tříštivotrhavé 280mm munice se ale nikdy nerozběhla, veškeré zásoby proto pocházely ještě z carských dob. Základní munici představoval tříštivotrhavý ocelový projektil F-674 s kontaktní roznětkou na špici, který při váze 287 kg nesl téměř 59 kg trhaviny. 

Alternativou byl odlehčený projektil s kontaktní roznětkou F-674K s hmotností 201 kg a 34kg náplní, případně granát F-674F s hmotností 204 kg, náplní o váze 45 kg a zpožďovací roznětkou na dně projektilu. Od roku 1942 pak paletu munice doplnil protibetonový granát G-675 o váze 246 kg, který nesl téměř 45 kg výbušniny a dokázal probít několik metrů silnou vrstvu železobetonu.

Pro odpalování projektilů sloužila sada hnacích náloží, které v závislosti na použitém počtu pytlů obsahovaly 3,45–9,88 kg hnací směsi. Při maximální náloži projektily dosahovaly úsťové rychlosti až 410 m/s při dostřelu až 10 800 m. Lafeta umožňovala náměr v rozsahu 8°/60°, nejmenší přípustná elevace pro střelbu nicméně činila 15°. Pokud by se obsluha pokusila vypálit s menší elevací, riskovala by převržení zbraně. 

Pro nabíjení moždíře sloužil jeřáb s navijákem, pohyblivý vozík a speciální dřevěná podložka. Při běžné nabíjecí proceduře byla pod závěr upevněna dřevěná podložka, na kterou nabíječi vyvezli vozík s připraveným projektilem. Vozík následně obsluha nadzvedla navijákem, připevnila jej ke dvojici háků na závěru a poté zasunula granát do komory. Za něj pak putoval požadovaný počet pytlů s hnací směsí. Dobře vycvičená obsluha mohla z moždíře vypálit jednou za čtyři minuty.

Ničitelé bunkrů 

Moždíře Br-5 sloužily společně se svými předchůdci vzor 1914/1915 u samostatných dělostřeleckých praporů zvláštního určení. Prvním takovým útvarem byl 40. samostatný těžký dělostřelecký prapor, který nasadil čtyři Br-5 během zimní války s Finskem. Útvar ostřeloval nejsilněji opevněné úseky Mannerheimovy linie a stihl vypálit celkem 414 tříštivotrhavých granátů. Každý z nich přitom dokázal vyhloubit kráter 10 metrů hluboký a 6 metrů široký, použití takto ničivé zbraně proto mělo i nezanedbatelný efekt na morálku nepřítele. 

V okamžiku vypuknutí druhé světové války Rudá armáda disponovala již osmi prapory s těžkými moždíři. Typ Br-5 tam sloužil společně se zbývajícími provozuschopnými moždíři vzor 1914/1915, kdy každý prapor disponoval šesti kusy rozdělenými po dvojicích do tří baterií. Z organizačního hlediska dané útvary podléhaly přímo vrchnímu velení Rudé armády, které je nasazovalo zejména ve dvou případech – při ničení obzvláště těžkého nepřátelského opevnění, případně jako protibaterijní palbu vedenou při boji s protivníkovým těžkým dělostřelectvem umístěným v silně fortifikovaných pozicích. 

Sovětské velení považovalo moždíře za de facto tajnou zbraň a o místě jejich nasazení obvykle věděl pouze úzký okruh vysokých důstojníků. Z toho důvodu se do současnosti dochovalo jen velmi málo informací. První tři roky bojů na východní frontě podle všeho moždířové prapory strávily v zázemí, nejméně 9 kusů Br-5 ale Sověti z dnes již neznámých příčin ztratili hned během prvních měsíců německé invaze. Nejméně dva prapory moždířů Rudá armáda nasadila ve vyborgské ofenzivě v létě 1944, kde v řadách Leningradského frontu výrazně napomohly k prolomení finské Mannerheimovy linie.

Zahraniční konkurence

Sovětský svaz nebyl jediným státem, který během druhé světové války nasadil velkorážné dělostřelecké kusy. Francouzská armáda využívala staré moždíře Modéle 1914, které později ukořistili Němci. Ti disponovali i vlastními obléhacími zbraněmi v podobě prvoválečných 280mm houfnic domácí výroby, případně ukořistěnými čs. houfnicemi ráže 305 a 240 mm. 

Obléhacími děly disponovali i Američané a Japonci – v prvním případě šlo o houfnice M1 ráže 240 mm, v druhém o houfnice Typ 45 stejné ráže. Ze všech uvedených příkladů byl ale sovětský moždíř Br-5 jediný vybavený vlastním podvozkem. Zbylé zbraně byly polostacionární a před použitím vyžadovaly zdlouhavou přípravu.

Na německé půdě 

Od ledna 1945 sloužily Br-5 v rámci 1. běloruského a 1. ukrajinského frontu, přičemž se zúčastnily bojů o Poznaň (leden–únor 1945) a obléhání Kostřína (březen 1945). V dubnu 1945 rudoarmějci těmito moždíři ostřelovali opevnění chránící Královec a během posledních dnů války se Br-5 staly vůbec největším sovětským dělostřeleckým kusem použitým v bitvě o Berlín, když moždíře 32. praporu vypálily přes 200 projektilů na budovu Říšského sněmu. Nejméně jeden moždířový prapor byl po německé kapitulaci přepraven na Dálný východ a v létě 1945 podporoval sovětskou invazi do Mandžuska. 

Moždíře Br-5 během bojů prokázaly svou extrémní ničivou sílu, zároveň ale trpěly řadou neduhů způsobených především obřími rozměry a hmotností. Vrásky obsluhám způsobovaly zejména pásové lafety – i na rovném povrchu dokázaly s moždířem pohnout jen ty nejvýkonnější dělostřelecké tahače, zatímco v rozbahněném či zasněženém terénu nebylo se zbraní možné hnout téměř vůbec. Když chtěla obsluha moždířem pootočit o více než 8°, zabral tento manévr nejméně 25 minut. V rozloženém stavu se k problémům s mobilitou přidala i dlouhá doba potřebná k opětovnému složení zbraně a její přípravě ke střelbě, která mohla zvláště v nepříznivých podmínkách (bláto, sníh) zabrat i několik hodin. 

Stejné problémy trápily i houfnice Br-2 a B-4, proto na konci 30. let započaly práce na univerzální kolové lafetě, která by pásový „triplex“ nahradila. Po německé invazi v červnu 1941 ale tento projekt ztratil prioritu a konstruktéři závodu č. 172 v Permu se k němu vrátili až v 50. letech. Novou kolovou lafetu tak moždíře Br-5 obdržely teprve v roce 1955; zbraň již nebylo možné rozebrat, na druhou stranu ale umožňovala přesuny rychlostí až 35 km/h. Takto modernizované kusy obdržely označení Br-5M a v inventáři Rudé armády se udržely do 70. let, kdy je nahradily moderní houfnice.


Další články v sekci