Nemotorné, ale smrtící monstrum (1): Sovětský těžký 280mm moždíř Br-5
Pokud byla na bojišti potřeba extrémní destruktivní síla, jen máloco dokázalo předčit moždíře určené pro ničení těch nejodolnějších cílů. Během druhé světové války se tyto mocné zbraně nacházely v inventáři hned několika bojujících mocností a Rudá armáda nepředstavovala výjimku
Počátkem 30. let přišla Dělostřelecká správa Rudé armády s myšlenkou takzvaného triplexu neboli trojice zbraní využívajících stejnou lafetu. Špičky Rudé armády si od tohoto konceptu slibovaly zjednodušení výroby i údržby, v kontrastu s dobovými zvyklostmi měla navíc lafeta namísto na kolech spočívat na jednoduchém pásovém podvozku.
Hory staré munice
Od něj se očekávalo, že zbrani poskytne vyšší stabilitu a schopnost střelby přímo z lafety bez nutnosti větších příprav. Koncept byl výhodný i z hlediska ekonomického – Sovětský svaz v meziválečných letech mohutně investoval do produkce pásových vozidel a mohl proto využít dostatek továren vybavených potřebným know-how. Jako první na popsané platformě vznikla těžká houfnice B-4 ráže 203 mm zaváděná do výzbroje od roku 1932, kterou o čtyři roky později následovala houfnice Br-2 kalibru 152 mm. Trojici měl doplnit nový moždíř určený pro útvary obléhacího dělostřelectva.
Ty do té doby používaly francouzské moždíře Mortier de 280 TR modèle 1914 Schneider ráže 280 mm, které v roce 1915 zakoupila armáda carského Ruska a používala je jako moždíře vzor 1914/1915. V polovině 30. let ale již šlo o opotřebené a silně zastaralé typy, s 31 dostupnými kusy pak navíc jejich počet silně zaostával za mobilizačním plánem počítajícím s 66 moždíři. Tento problém měla vyřešit dvojice továren – leningradský závod Bolševik a stalingradská továrna Barikády. Kromě využití zmíněné pásové lafety měl nový moždíř používat stejnou munici jako vzor 1914/1915, které se ve skladech nacházelo dostatečné množství, a odpadla tím nutnost vyvíjet ke zbrani novou munici.
Překvapivý vítěz
V prvním jmenovaném podniku byl úkol svěřen týmu konstruktéra Krupčatnikova, který dal projektu označení B-33. Ve Stalingradě se pak do práce pustili pod taktovkou šéfinženýra Ivanova, přičemž zbraň nesla název Br-5. Jako první k polním zkouškám předala svůj projekt továrna Bolševik, která prototyp B-33 dokončila v roce 1935.
Z původního moždíře Schneider zbraň přejímala píst závěru, u pásového podvozku pak oproti houfnicím B-4 a Br-2 došlo k odstranění protizávaží, jehož roli měl v nabitém stavu zastat samotný závěr. K polním zkouškám B-33 putoval v dubnu 1936. V továrně Barikády práce trvaly déle a tamní konstruktéři prototyp Br-5 dokončili až v prosinci 1936. Oproti konkurenčnímu moždíři zbraň nevyužívala žádné komponenty z francouzského předchůdce a celkově šlo o větší a těžší konstrukci. Ke zkouškám tento typ dorazil v dubnu 1937.
Výsledky polních testů určily jako vítěze jednoznačně B-33. Oproti Br-5 moždíř střílel přesněji i rychleji, díky lehčí konstrukci pak nabízel také lepší mobilitu. Zkušební komisaři zaznamenali pouze drobné technické nedostatky, které měla továrna co nejdříve napravit. Bylo proto naprostým překvapením, když ještě před ukončením testů padl pokyn k zahájení sériové výroby konkurenčního Br-5. Důvody tohoto rozhodnutí zůstávají dodnes tajemstvím, na každý pád ale byl Br-5 oficiálně zaveden do výzbroje jako 280mm moždíř vzor 1939.
Objednávku na prvních sedm kusů obdržela továrna Barikády v květnu 1937, vinou řady technických problémů ale první moždíře zamířily k útvarům až v létě 1939. Do konce téhož roku vzniklo dalších 22 kusů a v roce 1940 továrna vyrobila 25 zbraní, než byla produkce zastavena. I s prototypy se tak počet dokončených moždířů zastavil na čísle 48.
Na vlastních nebo cizích pásech
V konečné podobě představoval Br-5 skutečně masivní zbraň; bez hlavně (tvořící téměř polovinu hmotnosti) měla lafeta 2,6 m na výšku a 2,7 m na šířku, samotná drážkovaná hlaveň pak na délku měřila 17 ráží (4,75 m). O tlumení drtivého zpětného rázu se staral brzdovratný mechanismus kombinující hydraulický tlumič a hydropneumatický nárazník, na kterém se pohyb hlavně vzad zastavoval. Velkou část zpětného rázu absorbovalo i dlouhé rameno lafety, které se k ní připevňovalo při uvádění moždíře do palebné polohy.
TIP: Obři ve službách Wehrmachtu: Německé těžké kanony (1)
Samotný pásový podvozek, základní část celého triplexu, disponoval jednoduchým odpružením a na každé straně měl čtveřici pojezdových koleček doplněnou dvěma napínacími kladkami a dvěma napínacími koly. Pro zajištění zbraně mohla obsluha čítající 15–17 mužů využít napevno instalovanou radlici, kterou v případě potřeby (typicky při střelbě na rozmáčeném či jinak měkkém povrchu) doplňovala přídavná sklopná radlice. Moždíř samotný spočíval na částečně otočné platformě umožňující odměr 8° na každou stranu.
Pásový podvozek umožňoval přesouvat sovětský moždíř Br-5 na krátké vzdálenosti rychlostí 5–8 km/h, kdy se celá lafeta zapřahala za pásový dělostřelecký tahač typu Vorošilovec. Při delších přesunech ale musela obsluha demontovat hlaveň a přepravovat ji odděleně na speciálním kolovém přívěsu s označením Br-10. Ten pak společně s pásovým podvozkem vlekaly lehčí pásové tahače Komintern, a to rychlostí nejvýše 25 km/h v závislosti na terénu.