Nemilosrdný taktik Torstensson: Pýcha a pád slavného švédského vojevůdce

Lennart Torstensson (1603–1651) odstartoval svoji vojenskou dráhu jako páže švédského krále Gustava II. Adolfa. Následující příhoda je možná poněkud přibarvená, ale i tak ukazuje na schopnosti budoucího vojevůdce. Odehrála se během švédského tažení v Prusku roku 1629. Mladý Lennart dostal za úkol předat velitelům armády královské rozkazy o rozestavení do bitvy. Během cesty si však všiml, že nepřítel změnil původní postavení, a tak z vlastního rozhodnutí královy rozkazy upravil. Gustav II. Adolf na to přišel a Torstensson se k úpravám přiznal. Švédský král na to odpověděl: „Lennarte, to tě mohlo stát život, ale možná že by ti víc vyhovovalo být generálem než pážetem u královského dvora.“

Z vězení k vrchnímu velení

Ještě v roce 1629 dostal Torstensson velení nad celým švédským dělostřelectvem. V následujících bitvách, jako například u Breitenfeldu (1631) nebo na Lechu (1632), získal návyky v nasazování dělostřelectva, které doprovázely celou jeho vojenskou kariéru. Nejvíce to jeho protivníci měli pocítit v bitvě u Jankova. Ale nepředbíhejme.

V září 1632 padl Torstensson v bitvě u Alta Veste do zajetí a byl rok vězněný v Ingolstadtu, což mělo neblahý vliv na jeho zdraví. V zajetí onemocněl a záchvaty bolesti, křeče a nehybnost mu v budoucnu komplikovaly úkoly vrchního velitele. Několikrát byl donucen velet své armádě z nosítek, protože nezvládl jet na koni. Dodnes přesně nevíme, jakou nemocí vlastně trpěl, ale symptomy ukazují, že se mohlo jednat o dnu. Velkého vojevůdce také pravděpodobně trápilo nějaké ledvinové onemocněním a možná se jednalo i o kombinaci několika nemocí dohromady.

Po roce Torstenssona naštěstí pro Švédy z vězení pustili a on se vrátil k armádě. Zúčastnil se bitvy u Wittstocku, bránil Pomořansko a podílel se na švédských taženích v Německu. Jeho zdraví se však horšilo, takže na počátku roku 1641 odjel do vlasti. Jenže vzápětí nastala na evropském bojišti nečekaná situace. Dosavadní nejvyšší velitel švédské armády Johan Banér zemřel, což s sebou přineslo zásadní otázku, kdo má jít na jeho místo. Vybrali právě Torstenssona, který se tak musel vrátit do války a získal hodnost polního maršála.

Poprvé svoji novou armádu viděl 25. listopadu 1641, a nebyl to pěkný pohled. Vojáci byli zatvrzelí, rozladění, nedůvěřiví a na pokraji vzpoury. Torstensson jim přinesl dvě zprávy – ta dobrá měla podobu 180 000 tolarů žoldu a peněz na pokrytí všech nákladů, ta špatná pro ně spočívala v osmi tisících nově naverbovaných Švédů, kteří přišli s ním. Pořádek a disciplína byly do týdne obnoveny. Teprve teď začala Torstenssonova válka.

Rychlé dobývání

Torstensson nezahálel. Už roku 1642 byla švédská armáda v pohybu. Jeho hlavním strategickým cílem mělo být přenesení války do dědičných habsburských zemí. Nejdřív se musel vypořádat s císařskou armádou v čele s Piccolominim a rakouským arcivévodou Leopoldem. Krátká operace kolem toku Labe na severovýchodě Německa nedopadla pro císařské dobře. Vznikla patová situace, když se Torstensson bránil v opevněném táboře u Arendsee-Seestadt mezi Berlínem a Hamburkem. Únavné útočení a marná snaha vyvolat bitvu císařské vojsko vyčerpaly. Torstensson se u nich navíc zapsal jako defenzivní velitel, jenže v budoucnu přišli na to, že ho tímto hodnocením značně podcenili. Švédský maršál se dal na pochod k jihu a 1. května už klepal na dveře Hlohova, který zakrátko dobyl. Těžiště střetů se přesunulo do Slezska. Tamní města a pevnosti padaly jedna po druhé do švédských rukou.

Ze Slezska pokračoval Torstensson na Moravu, kde 14. června 1642 bleskově dobyl překvapivým útokem Olomouc. Městské hradby byly ve špatném stavu a po tři dny trvajícím ostřelování všemi děly, která mohla švédská armáda na město namířit, se obránci vzdali. Nakonec měšťané na svém činu hodně prodělali, protože Švédové ovládli Olomouc na plných šest let. Maršál se chtěl odvážit ještě více na jih a dostal by se možná až k Brnu, ale do cesty se mu postavila nová císařská armáda pod velením arcivévody Leopolda.

Torstensson si byl vědom početní převahy císařských (celkem 21 000 mužů proti 17 500 Švédů) a stáhl se zpátky do Slezska. Na Moravě tedy strávil asi dva měsíce, ale císařská armáda ho pronásledovala dál. Obě vojska manévrovala asi tři měsíce, až do listopadu 1642. Ze Slezska se přesunula na západ do Saska, až dospěla k městečku Breitenfeld. Císařští vojevůdci tehdy podcenili situaci. Torstensson totiž v žádném případě neustupoval, jak se domnívali, nýbrž brilantně manévroval.

Krutá logika války

První bitva se v této oblasti odehrála roku 1631 a Švédové zde úspěšně zdolali císařská vojska. Druhá bitva u Breitenfeldu, označovaná také jako bitva u Lipska, znamenala Torstenssonovo velké vítězství. Obrovský masakr císařských vojáků nemohl zvrátit ani částečný úspěch na císařském pravém křídle. Torstensson v této bitvě prokázal naprosto nemilosrdný taktický úsudek, kdy i za cenu lokální prohry na jednom křídle tlačil na nepřítele v ostatních částech bojiště tak, že ho donutil k útěku.

Švédové se ještě jednou chtěli probojovat dál na jih, ale unavené vojsko pomalu ztrácelo sílu. Cestou Čechami se mu stavěla na odpor císařská armáda pod vedením Matthiase Gallase. U Hradce Králové se schylovalo k rozhodujícímu střetu, ale obě armády se mu nakonec vyhnuly. Torstensson využil situace a svým proslulým rychlým manévrováním se dostal na Moravu. Triumfální příjezd do Olomouce byl však pro Švédy jediným pozitivem. Torstensson se probojoval k Brnu, ale v zádech měl stále Gallasovu armádu. Usoudil, že strategická situace tohoto tažení je neudržitelná, a stáhl se zpátky do Slezska. 

Na papíře to může vypadat téměř zanedbatelně, ale Torstensson byl známý tím, že svým vojákům nechával volnou ruku v loupežení a drancování nepřátelského území. Vysvětloval to rčením „Ratio Belli“, což ve volném překladu znamená „Logika války“. V podstatě to znamenalo taktiku spálené země. Většina vesnic a městeček v rozsáhlé oblasti, kudy jeho armáda protáhla, pocítila krutou ruku plundrujících vojáků. Vypleněná krajina pak nedávala možnost obživy nepříteli, tedy císařské armádě. Když se císařští nemohli spolehnout na dodávky zdrojů od místních obyvatel, zpomalovalo to jejich manévry, zvyšovalo náročnost pochodu a množství nemocí i dezercí.

Zoufalí Dánové a Gallas

Do vývoje války přinesl změnu až říjen roku 1643. Podle švédského kancléře Oxenstierny byl ideální čas na rozhodující střet se starým švédským rivalem – Dánskem. Pro Torstenssona to znamenalo opustit dosavadní bojiště a obrátit se na severozápad, ale nebyl z té změny příliš nadšený. Věděl, že tak vystavuje riziku všechny švédské pevnosti a posádky, které do té doby získal. Dánský král Kristián IV. nebyl na první pohled silným protivníkem, šlechta v zemi už odmítala platit daně na obranu země, a sám král dal horko těžko dohromady jen 15 000 nepříliš schopných vojáků. Jedině dánská flotila byla plně připravena na střetnutí s nepřítelem. Na konci ledna 1644 už Torstensson dobyl celé Jutsko. Nakonec se Švédům podařilo Dány porazit i na moři a donutit je k míru.

Švédského zaneprázdnění v Dánsku však mezitím využila císařská strana. Hlavní velitel Matyáš Gallas pomalu postupoval směrem na sever, aby mohl švédské síly překvapit. Torstenssonovo vojsko začali císařští ohrožovat od července 1644. Utkávali se hlavně podél toku německé řeky Eider. Torstensson na jih od ní opět předvedl dokonalou ukázku taktiky spálené země a Gallasovi nezbylo, než se po měsíci neúspěšného soupeření stáhnout. Torstensson ho však pronásledoval a nakonec obklíčil v opevněném městě Magdeburk. Švédové město dokonale obklíčili a vyhladověli. Gallasova situace byla natolik zoufalá, že celé skupiny hladových demoralizovaných vojáků přecházely na švédskou stranu jen proto, aby se mohli najíst. Jedna z habsburských polních armád se naprosto rozpadla.

Na Vídeň proti císaři

Torstensson tak získal zcela volné pole působnosti a vytvořil plán, jak definitivně porazit císaře Ferdinanda III. Chtěl přenést válku do jeho dědičných zemí a zaútočit až na Vídeň, samotné centrum císařské moci. Aby vítězství bylo jednoznačné, měli se k útoku přidat i spojenci Švédů. Francouzská armáda měla přitáhnout skrz Bavorsko a spojit se s Torstenssonem v Rakousku. Sedmihradský kníže Jiří I. Rákóczi měl přitáhnout z východu přímo k Vídni. Švédové se navíc mohli spolehnout na již dobyté opěrné body na Moravě, například zmíněnou Olomouc. Na tehdejší možnosti komunikace šlo o mimořádně ambiciózní a stěží proveditelný plán. 

Švédská armáda si zatím užila krátkého odpočinku, ale už začátkem roku 1645 pochodovala směrem do Čech. Postupovala ze severozápadu, až dospěla do oblasti kolem Tábora. Nově postavená císařská armáda v čele s Melchiorem Hatzfeldem se jim snažila zabránit v postupu na Vídeň, ale přehradit nepříteli cestu se jí podařilo až v okolí městečka Jankov. Bitva, která se zde strhla, patří k nejkrvavějším střetům třicetileté války. Torstensson v ní použil zcela novátorský přístup. Prvotní rozestavení habsburské armády analyzoval jako příliš pevné a rozkázal vlastním formacím obejít nepřítele po křídle. Tento boční pochod se stal obvyklým manévrovacím prvkem až v 18. století. Pro císařskou armádu tehdy znamenal katastrofu a přes svůj hrdinný odpor ztratila tisíce mužů. 

Na úspěchu se velkou měrou podílelo švédské dělostřelectvo. Polní maršál Torstensson měl totiž k dispozici téměř třikrát více děl než protivník – celkem šedesát kusů. Lehké dělostřelecké kusy byly nasazeny u formací pěchoty. Díky velké mobilitě s ní dokázaly držet krok a podporovat ji palbou. Ale i velké čtyřiadvacetiliberní kusy, které se obvykle v bitvě vůbec nepřemisťovaly, několikrát změnily palebnou pozici. Torstensson kvůli tomu schválně nechal v jejich blízkosti povozy.

Švédský polní maršál byl chladně uvažující pesimista. Jiní by asi propadli euforii, ale on už tušil, že před ním stojí nelehký úkol. Od Jankova se švédská armáda dala na pochod k Jihlavě a odtud zamířila na jih do Rakouska. Došla sice až k Vídni, ale bez spojenců by ji dobývala marně, a proto se obrátila na sever na Moravu.

Marné dobývání Brna

Pokud učinil Torstensson v čele švédské armády nějaké vyloženě špatné rozhodnutí, bylo to tehdy, když se rozhodl obléhat Brno. Později řekl, že by dal 400 000 tolarů za to, kdyby k této chybě nedošlo. Pokud by se švédský vojevůdce rozhodl Brno dobýt neprodleně, mohl zaútočit na nepřipravené město. Jenže ten měsíc, co se zdržel v Rakousku, využil velitel obránců Radouit de Souches do posledního dne. Nechal opravit hradby a pečlivě zorganizoval domobranu z měšťanů a studentů. Počet obránců se tak zvýšil z původních 426 vojáků na celkem 1 475 mužů ve zbrani. 

Švédové měli 18 000 až 28 000 vojáků (údaje se různí), ale nepodařil se jim žádný překvapivý útok jako v případě Olomouce, takže museli zahájit klasické obléhání. Na to však nebyla Torstenssonova armáda úplně připravena. Postrádala dostatek čerstvé pěchoty, chyběla velká obléhací děla, která by si poradila s brněnskou pevností, a situace se zásobováním nebyla nejlepší. Navíc brněnským obráncům vydatně přispělo počasí. Vytrvalé červencové lijáky zaplavily švédské zákopy, v táborech se začalo dařit různým chorobám a vypukaly menší epidemie. Do toho byla švédská armáda vystavována náhlým přepadům ze strany obránců Brna i habsburských oddílů vyčkávajících dále na jih. Hlavní příčiny neúspěšného obléhání je tedy nutné hledat ve špatné strategické situaci, ve které se švédská armáda nacházela. 

Další snahy o naplnění ambiciózního plánu na dobytí Vídně definitivně pohřbilo podepsání míru mezi sedmihradským knížetem a Ferdinandem III. Bez této podpory už Torstensson neměl na vybranou a musel po několikaměsíčním obléhání odtáhnout. Tak blízko už se Švédové k Vídni nikdy nedostali.

Cíl nesplněn

Proč neprovázelo švédské tažení roku 1645 kromě bitvy u Jankova další větší vítězství? Podílelo se na tom několik faktorů. Švédská armáda byla i přes svoji profesionalitu a schopnosti jednoduše unavená. I když se vojákům dostalo krátkého odpočinku, byli bez přestání ve válečném stavu, neustále zde byl nějaký strategický cíl, který bylo nutné splnit. Mnozí vojáci a důstojníci za sebou měli několikaletou službu a stejnou únavu pociťoval také jejich vojevůdce. Torstensson byl nemocný, vyčerpaný a neustále pesimistický. Švédové navíc před Vídní stáli vlastně sami – na sedmihradského knížete se nedalo spolehnout a pro Francouze to bylo daleko. Nepovedené obléhání Brna bylo samo o sobě fiaskem a poslední kapkou.

TIP: Za Boha, za žold a víru: Jak vypadal život žoldnéřů za třicetileté války?

Nemocí ochromený maršál se poté vzdal postu nejvyššího švédského velitele a v létě 1646 se vrátil do Švédska. Na jeho místo nastoupil generál Carl Gustav Wrangel, který válku přenesl do Bavorska a do Württemberska, kde se spojil s francouzskou armádou, která tolik chyběla Torstenssonovi u Vídně. České země si na čas vydechly.