Nemilosrdná válka vrtulníků: Aeromobilní jednotky ve Vietnamu (1)

Revoluční vývoj vrtulníkové techniky a jejich masové zavádění do výzbroje jednotlivých složek ozbrojených sil USA umožnily, aby v době přímého amerického zapojení do konfliktu helikoptéry zvládly splnit podstatnou část taktických požadavků přepravy, zásobování i palebné podpory bojujících pozemních jednotek. Ostatně již v první polovině 60. let podporovaly americké vrtulníky operace jihovietnamské armády a souběžně vojenští teoretikové v USA zpracovávali. Ten byl úspěšně vyzkoušen a zdokonalován ihned po nasazení amerických pozemních jednotek ve Vietnamu v druhé polovině roku 1965. Američané tam nakonec vyslali několik tisíc helikoptér. Ty byly zařazeny v desítkách vrtulníkových jednotek různého určení spadajících buď přímo pod bojové divize a brigády nebo operujících samostatně s úkolem podporovat střídavě vybrané americké, jihovietnamské, australské či jihokorejské jednotky. 

Jako na Divokém západě

Prvopočátek každé operace představoval kvalitní průzkum, který měl za úkol vypátrat pozice a sílu protivníka v cílové oblasti. K tomuto účelu se hojně používaly lehké průzkumné stroje OH-13, OH-23 a později také OH-6 a OH-58. Takzvaní pátrači vyvinuli taktiku, která byla moderním obrazem zvědů Divokého západu. Zkušení piloti dokázali s jejich pozorovateli létat ve výšce korun stromů či kopírovat zarostlé mýtiny a rozpoznat známky přítomnosti protivníka – používané stezky, zamaskované bunkry či využívaná tábořiště.

Nicméně pátrací taktika průzkumných vrtulníků často vypadala rovněž tak, že se snažily protivníka vyprovokovat, aby po nich vystřelil a prozradil tak svou pozici. Díky tomu se osádky pátracích strojů střetávaly se svým nepřítelem „tváří v tvář“. Tyto střety by se daly přirovnat k souboji pistolníků Divokého západu, protože o vítězi rozhodovalo v řádu sekund pilotovo umění a chladnokrevnost spolu s bystrými smysly a pohotovostí střelce-pozorovatele, který postavení objeveného protivníka ihned označil barevnou dýmovnicí a poté napadl palbou z kulometu či útočné pušky.

Lovci zabijáci

Poté se do akce zapojil bitevní vrtulník, který operoval s pátračem ve dvojici, poskytoval mu krytí a zajišťoval rádiovou komunikaci s velitelstvím. Kombinace pátrač-bitevník, jíž se přezdívalo „růžový“ tým (na základě sloučení pátrače z „bílé“ čety a bitevníku z „rudé“ čety) nebo také lovec-zabiják, byla vynálezem „kavaleristů“ z 1. jízdní divize (aeromobilní). Do blízkosti zjištěných nepřátelských pozic byla následně vyslána hotovostní jednotka pěchoty, která měla dokončit zničení protivníka a vyzvednout využitelný zpravodajský materiál.

Také se však mohlo stát, že síly protivníka na zemi byly mnohem větší, a navíc se dala očekávat další koncentrace v bližším okolí, proto byly do oblasti přepraveny posilové pěší jednotky. Za takové situace se mohlo z rutinního průzkumného letu vyvinout střetnutí s účastí i několika praporů. Pakliže průzkum ukázal, že by se v dané oblasti mohly nacházet nepřátelské základny s větším množstvím vojáků, zbraní a materiálu, naplánovaly štáby velkou operaci na úrovni brigády i divize. Ve všech případech byla pro dopravení jednotek pěchoty do bojové zóny klíčová taktika vrtulníkového výsadku. 

Anatomie výsadku

Vrtulníkové výsadky se v průběhu války staly běžnou taktickou záležitostí a pro zúčastněné vojáky určitou rutinou. Veškerá mašinerie začínala ve štábech, kde se rozpracoval záměr nadcházející operace, určily se nasazené prostředky a vytipovaly se prostory vyzvednutí (Pickup Zone – PZ) a přistávací plochy (Landing Zone – LZ). Dále se rozpracovaly plány palebné podpory a vše se řádné načasovalo. Jednotky určené k výsadku prošly nezbytnou přípravou spočívající v údržbě zbraní, doplnění vybavení a základní instruktáži.

Pokračování: Nemilosrdná válka vrtulníků: Aeromobilní jednotky ve Vietnamu (2)

Pokud pěšáci měli před sebou výsadek v rámci velké operace namířené do nového operačního prostoru, museli nést ještě více výstroje než normálně. Vedle až 600 nábojů k pušce M-16, čtyř granátů, 200 nábojů do kulometu, tří min Claymore nesl běžný střelec v ruksaku ještě čtyři nástražné světlice, čtyři dýmovnice, plastickou trhavinu C4, dále polní lopatku, proviant, vodu, pončo a k tomu 20 až 50 prázdných pytlů na písek s ženijním nářadím (lopatu či sekery) k vybudování obranného perimetru. V prostoru vyzvednutí se jednotky předem rozmístily do skupin představujících výsadek vždy jednoho konkrétního vrtulníku, přičemž do nejrozšířenějšího dopravního stroje UH-1D/H se většinou vešlo pět až sedm plně vybavených pěšáků.