Německé jednotky SS: Hledání identity Himmlerova černého řádu (2)

Završení výběrového řízení mělo nováčkům přinést nezapomenutelný zážitek. Obzvláště přísaha příslušníků Verfügungstruppe se vyznačovala mystickou atmosférou. Na rozdíl od přísahy Allgemeine-SS se konala opět 9. listopadu a za Hitlerovy přítomnosti, navíc ve večerních hodinách a na „posvátných“ nacistických místech v Mnichově. Ceremoniál osvětlovaly pochodně symbolizující mučedníky pivního puče. Rituál umocňoval pocit spojení mezi zbožšťovaným vůdcem a jeho služebníkem. Jeden ze svědků vzpomínal: „Nádherní vážní mladíci s dokonalým vystupováním. Elita. Slzy se mi draly do očí, když tisíce mužů sborově odříkávaly za svitu pochodně přísahu věrnosti. Znělo to jako modlitba…“ 

Stát ve státě 

Po složení přísahy esesman splynul s bratrstvem, které v sobě mísilo středověké mýty, germánské tradice a romantické kulty, feudální zvyklosti, sektářství i požadavek podřízení vůči Hitlerovi a třetí říši. Tuto podřazenost vyjadřoval též povinný závazek řídit se Himmlerovým sňatkovým rozkazem z prosince 1931. Reichsführer zde příslušníkům Schutzstaffel nařizoval, že se smějí oženit pouze při dodržení přísných zdravotních a rasových kritérií SS.

Předchozí část: Hledání identity Himmlerova černého řádu: Německé jednotky SS (1)

Aby podtrhl výlučnost černého řádu, vybavil Himmler jeho členy řadou privilegií. Esesmani kupříkladu přestávali podléhat civilním i vojenským soudům a spadali výhradně pod jurisdikci SS. V jejím čele stál Obergruppenführer Paul Scharfe, který výmluvně popsal důvody této výlučnosti: „Příslušník SS zaujímá vůči obyčejnému členu strany zvláštní postavení už proto, že se zavázal hájit hnutí a jeho vůdce v případě potřeby i obětováním života.“ S esesáky nesmělo být dokonce vedeno ani stranické disciplinární řízení. Těmito opatřeními činil Himmler Schutzstaffel stále méně závislou na berlínské vládě – SS se stávaly státem ve státě s vlastním výkonným aparátem i vojskem.

S nádechem romantismu 

S pragmatickými opatřeními ostře kontrastovala některá absurdní ustanovení, která Reichsführer zaváděl ve snaze přiblížit Schutzstaffel rytířským řádům či aristokracii. Na Himmlerův popud měl každý esesman mimo jiné právo hájit svou čest v souboji. S pedanterií sobě vlastní sepsal šéf SS pro tyto příležitosti obsáhlé instrukce. Pokud jeden člen bratrstva urazil jiného, měl poškozený ve lhůtě od tří do 24 hodin požádat protivníka o zadostiučinění či vysvětlení. Když tak nactiutrhač neučinil, měla za ním protistrana vyslat prostředníka – ideálně osobu stejné hodnosti jako viník.

Úkolem prostředníka bylo dohodnout pravidla souboje a volbu zbraně. Pouze ve výjimečných a přesně definovaných případech umožňoval předpis výzvu k souboji doručit písemně formou doporučeného dopisu. Himmlerova slabost pro romantická gesta vedla též k povolení sebevraždy coby čestného řešení obtížné životní situace. Můžeme dokonce hovořit o rituálním trestu smrti sebevraždou podobně jako v kultuře japonských samurajů. I tentokrát Himmler proces ošetřil obšírnými pravidly.

Byrokratičnost „asistované sebevraždy“ dokládá případ jistého Obersturmführera Johannese Bucholda, jehož SS odsoudila k smrti za zneužívání podřízených (přesný důvod obvinění se nedochoval). Pověřený úředník o události v červnu 1943 napsal: „Oznámil jsem Bucholdovi Himmlerův rozkaz a dal mu do cely na šest hodin pistoli s jedním nábojem. Zmínil jsem, že má možnost se sám vypořádat se svými zločiny. Pak jsem celu opustil.“ Po chvíli skutečně třeskl výstřel a Reichsführer následně stanovil, jak s ostatky naložit: „Buchold odčinil své činy smrtí a tělo bude vydáno rodině. Náležitosti pohřbu musejí být obstarány tak, jako by padl v boji.“ 

Insignie moci 

Podobná pravidla však nečekaným způsobem podrývala Himmlerovu snahu o výlučnost důstojníků SS. Čestná smrt či vlastní soudnictví byly náhle dostupné kterémukoliv příslušníku, což přinášelo až přílišné rovnostářství. I řadovým esesákům se totiž dostávalo výsad, jimž se kdysi těšili jen důstojníci šlechtického původu. Himmler pocítil potřebu oddělit vrstvu velitelů od zbytku řádu a inspiroval se přitom zvyklostmi svobodných zednářů. Elita v elitě – nejvyšší činitelé Schutzstaffel – měla obdržet čestné hodnosti i působivé insignie.

Dokončení: Německé jednotky SS: Hledání identity Himmlerova černého řádu (3)

Tu nejnižší představoval stříbrný prsten s umrlčí lebkou, jenž původně příslušel výhradně staré gardě z dob pivního puče. Jenže počet členů SS lavinovitě rostl, a tak Himmler rozšířil okruh možných držitelů prstenu na esesmany s číslem legitimace do 10 000. Ani to nestačilo a roku 1939 se jeho majitelem stal už prakticky každý výše postavený velitel, jenž působil ve funkci minimálně tři roky. Význam původních veteránů totiž upadal a moc přecházela do rukou mladších a racionálněji smýšlejících mužů.