Útočná děla k podpoře pěšáků: Koncept vysoce mobilní Panzerwaffe

První německé tanky z počátku 30. let nebyly zrovna nejpovedenější, jenže Reichswehr a později Wehrmacht se dokázaly rychle učit, opravovat chyby a přicházet s novými řešeními.

Střední tanky PzKpfw III a PzKpfw IV se ukázaly být mnohem kvalitnějšími konstrukcemi a z druhého se pak stal fakticky tažný kůň Panzerwaffe, ačkoli potom přišly stroje nové generace Panther a Tiger.

Všechny německé tanky však spojovalo to, že jejich podvozky vytvořily základy pro nosiče zbraní, jejichž různé kategorie se označovaly jako útočná děla, stíhače tanků a samohybné houfnice. Některé z nich měly problematickou pověst, jiné se naopak v bojovém nasazení velmi osvědčily a ovlivnily vývoj obrněných vozidel i v poválečném období.

Útočná děla k podpoře pěšáků

Koncept vysoce mobilní Panzerwaffe, jenž se začal rodit na přelomu 20. a 30. let, spoléhal zejména na tanky, ty však nebyly jedinou důležitou kategorií techniky. Ostatně i sám Erich von Manstein v memorandu pro generální štáb hovořil o útočném dělostřelectvu, tedy o samohybném prostředku palebné podpory k doprovodu pěchoty. U zrodu této myšlenky stál koncept „Infanterie Begleitbatterien“ (dělostřelecké baterie doprovázející pěchotu), jež se v tažené podobě osvědčily za první světové války.

Nyní se z nich tedy měly stát samohybné a pancéřované zbraně, jež svou rychlostí postupu stačily motorizovaným plukům. Armády jiných zemí chtěly v této roli používat samotné tanky, těm však Němci přisoudili úlohu základního útočného nástroje, jehož používání k podpoře pěšáků vnímali jako plýtvání zdroji. Tak se začalo rodit vozidlo, jež vstoupilo do historie jako Sturmgeschütz (doslova útočné dělo), popřípadě pod zkratkou StuG. Zadání vzniklo v roce 1936, a coby základ byl vybrán podvozek středního tanku PzKpfw III.

Obrněnec nakonec obdržel plné označení Sturmgeschütz III, pod nímž byly první exempláře dodány v roce 1939. StuG III využíval tankový podvozek, ale místo věže nesl jednoduchou pevnou nástavbu, v jejímž čele byl lafetován kanón ráže 75 mm s omezenou možností pohybu. V průběhu války pak vznikl i velmi podobný stroj StuG IV, který měl šasi středního tanku PzKpfw IV.

Koncepce StuG měla od počátku spoustu kritiků, podle nichž se jednalo o plýtvání prostředky, zkušenosti z boje však ukázaly, že se jednalo o krok správným směrem. Vozidla StuG III i IV, jichž bylo dohromady vyrobeno přes 11 000 kusů, totiž nakonec fungovala i jako velmi účinné stíhače tanků a v některých jednotkách dokonce plnila přímo role tanků. V každém případě však šlo o jeden z nejlepších prostředků přímé palebné podpory, které byly během druhé světové války nasazeny.

Velká ráže pro pouliční boj

Již během polské kampaně se ukázalo, že Panzerwaffe potřebuje i zbraně větších kalibrů, které budou ničit nepřátelská opevněná postavení a v městském boji budou bourat celé bráněné budovy. Tak vznikla koncepce, jež dostala označení Sturmpanzer (útočný tank) a v otevřené nástavbě na podvozku tanku přepravovala těžkou pěchotní houfnici sIG 33 ráže 150 mm. První takový obrněnec využíval šasi z lehkého tanku PzKpfw I a běžně se označoval jako Sturmpanzer I, ale záhy se ukázalo, že se nejednalo o nejlepší volbu.

Následně tedy vznikl Sturmpanzer II, který byl znám také pod názvem Bison a nesl stejný typ houfnice, avšak na podvozku tanku PzKpfw II. Ani toto vozidlo však úplně nedostálo očekáváním, takže se pokračovalo vozidlem Sturminfanteriegeschütz 33 čili SIG 33 (původní tažená houfnice měla malé počáteční s).

Klíčový rozdíl spočíval v tom, že nově již byla 150mm houfnice umístěna v plně uzavřené nástavbě, a to na šasi PzKpfw III. Němci tušili, že toto je správná cesta, což ukázaly i kruté městské boje ve Stalingradu.

Nové obrněnce se zde vcelku osvědčily, ale přesto i SIG 33 zůstával spíš improvizací. Do stejné kategorie patřilo též vozidlo Sturmhaubitze 42 (neboli StuH 42), což byl v podstatě osvědčený StuG III, který však místo 75mm kanónu vozil 105mm houfnici leFH 18. Další víceméně provizorní vozidlo zvané Grille používalo 150mm dělo na šasi PzKpfw 38(t), respektive stíhače tanků Marder III.

Dokončení: Německá samohybná děla: Zrození lovců tanků

Definitivní řešení tak znamenal až Sturmpanzer IV zvaný Brummbär. Podvozek PzKpfw IV nesl silně pancéřovanou nástavbu, do níž byla instalována speciální 150mm houfnice StuH 43. Šlo o trochu těžkopádnou, avšak velice efektivní kombinaci. Extrémem v kategorii sturmpanzerů se ale nakonec stal strašlivý Sturmtiger. Šlo o 380mm raketový moždíř na šasi tanku Tiger.