Německá odplata za staré pokoření: Příměří v Compiègne 1940 (1)

Když se 16. června 1940 stal francouzským premiérem hrdina Velké války Philippe Pétain, v rozhlasovém projevu k národu uvedl, že hodlá začít vyjednávat o míru. Adolf Hitler zvolil jako místo této historické události les u pikardského města Compiègne, asi 60 km severně od Paříže. Výběr lokality byl velmi symbolický. Na stejném místě došlo v listopadu 1918 k podpisu příměří, které ukončilo světový konflikt a posléze přineslo versailleský mírový systém. Ten odsuzoval Německo coby hlavního viníka války a měl za cíl jej co nejvíce oslabit.

Znovu na místě činu

Zatímco v roce 1918 šlo o prázdný prostor, kam dohodové mocnosti pouze umístily vagon, v němž probíhala jednání, o dvě dekády později tam stál památník, jehož hlavní motiv představovala mečem probodnutá německá orlice.

Dne 20. června 1940 k ní dojela německá delegace pod vedením Adolfa Hitlera. Zástupci Říše si prohlédli památníky i okolí a diktátor přitom dával velmi jasně najevo své pohoršení, protože z jeho pohledu nešlo o památník francouzského vítězství, nýbrž německé porážky. Většinu symbolů nařídil diktátor převézt do Německa, ale všemu vévodící sochu vrchního velitele dohodových sil maršála Foche nechal na místě shlížet na holou planinu, která měla připomínat prázdný francouzský triumf.

Hitler odchází

Samotná jednání probíhala podobně jako před lety, jen role se otočily. Hitler si na tom dal záležet a stejně jako maršál Ferdinand Foch v roce 1918 odešel krátce po zahájení jednání 21. června. Za třetí říši u jednacího stolu zůstali pouze „vojenští úředníci“ vedení náčelníkem Vrchního velitelství Wehrmachtu generálplukovníkem Wilhelmem Keitelem, kterého v jednu chvíli vystřídal náčelník jeho operačního oddělení generálmajor Alfred Jodl. Ti měli za cíl najít hranici toho, co je francouzská delegace vedená armádním generálem Charlesem Huntzigerem ochotná přijmout. 

Němci velmi nelibě nesli Huntzigerovu potřebu opakovaně se radit s vládou. Navíc na závěr odmítal dokumenty podepsat a trval na tom, že je musí nejdříve prezentovat Pétainovi a zbytku kabinetu. Rozčílený a netrpělivý Keitel dokonce Francouzům 22. června pohrozil, že pokud nedosáhnou během jedné hodiny dohody, tak ukončí vyjednávání a pošle delegaci zpátky. K podpisu příměří došlo ještě 22. června v 18.36. Vzhledem k nutnosti dojednat podobné podmínky i s Itálií pak vstoupilo v platnost až o půlnoci na 25. června.

Území a vojáci

Podmínky příměří tvořilo 24 článků. Poražení museli předat značnou část území zahrnujícího i Paříž přímo Němcům. Šlo o severní Francii a dále o pás podél atlantského pobřeží až po hranici se Španělskem, přičemž se skutečně počítalo s tím, že Francie okupovaná území získá zpátky, až bude britské impérium sraženo na kolena. O řízení těchto oblastí se teoreticky dělily domácí úřady a okupační vojenská správa, de facto však o všem rozhodovala Říše.

TIP: Rozhádaní dohodoví spojenci: Podmínky příměří pro císařské Německo (1)

Ve Vichy sídlící vláda „svobodné zóny“ navíc měla hradit náklady spojené s pobytem německých vojáků a zajistit návrat všech uprchlíků do jejich domovů. Francouzi měli zakázáno z okupované části odvézt cokoliv cenného či vojensky využitelného; sklady materiálu, továrny, technika, pevnosti ani další objekty nesměly být zničeny, ale předány do rukou vítězů; stejná opatření se vztahovala i na ceniny nebo umělecká díla. Poražení museli také poskytnout říšským orgánům informace o přesném umístění všech námořních min.

Dokončení v neděli 28. listopadu