Německá hra vabank: Císařská jarní ofenziva 1918 (2)

V březnu 1918 ve 4:40 ráno ozářila potemnělé nebe nad Saint-Quentinem bílá světlice, po které rozpoutali císařští dělostřelci v britských zákopech pravé peklo. Bombardování trvalo sice krátce, za pouhých pět hodin však zasypalo nepřátelské pozice neuvěřitelný 1 160 000 granátů.

Předchozí část: Německá hra vabank: Císařská jarní ofenziva 1918 (1)

Za předchozí téměř čtyři roky podobnou baráž západní fronta nezažila. Po skončení dělostřelecké přípravy vyrazili ze svých okopů úderníci podporovaní letectvem a s použitím otravných plynů. Jejich postup zdevastovanou zemí nikoho dokonale kryla silná mlha spolu s kouřem po bombardování. 

Ofenziva začíná

Některým úderným jednotkám se podařilo prorazit první linií a podobně jako v minulých letech měly hlavní podíl na německém úspěchu. Jeden z důstojníků později vzpomínal na bojovou morálku: „Útočný duch, duch pruské pěchoty, pronikl masami jednotek (…) po čtyřiačtyřiceti měsících tvrdých bojů se vrhaly na nepřítele se stejným nadšením jako v srpnu 1914.“

Dohodové jednotky dokázaly vzdorovat nesmírnému tlaku jen krátce. Velitel 5. armády generál Hubert Gough nařídil už 22. března svým mužům ustoupit k řece Sommě, 3. armáda zatím držela s vypětím všech sil své pozice. Během stahování zavládl mezi Brity zmatek a v linii se často objevovaly volné průchody. Toho využívali Němci a pronikali nezadržitelně do týlu prchajících vojsk.

Ne všechny britské jednotky však stihly ustoupit včas a vilémovská armáda je rychle obklíčila a postupně likvidovala. Během prvních dní tak padly do zajetí tisíce Britů a mrtvých přibývalo s každou minutou. Některé zdroje uvádějí, že jen první den ztratili Němci 40 000 mužů a stejné ztráty utrpěl také Britský expediční sbor. Rychlý ústup Goughových mužů navíc způsobil obnažení pravého křídla 3. armády, které hrozilo postupné obklíčení.

Vítězství na dosah

I přes obrovské ztráty úderníci rychle pronikali skrze britské linie a nečekaný úspěch překvapil i samotného Ludendorffa. V prostoru Saint-Quentinu, kde se nepřátelská obrana zcela zhroutila, začal dokonce postup německých jednotek brzdit. Tím ovšem porušil zásadu, že je třeba útočit v místech nejslabšího odporu, a zbytečně hnal vlastní pěšáky na jatka na severním úseku, kde Britové prozatím tvrdohlavě odolávali.

Zdálo se, že operace Michael konečně rozhodne o výsledku války, zatímco spojenecká krize vrcholila. Německý postup hrozil roztržením britské fronty, což mohlo mít pro Dohodu fatální následky. Goughova armáda se 23. března zastavila na Sommě k dalšímu zoufalému odporu. I přes rychlé nasazení francouzského 5. sboru se Němcům podařilo obsadit 25. března město Noyon vzdálené asi 35 km jižně od Saint-Quentinu. 

Michael ztrácí dech

Ani po týdnu od zahájení ofenzivy se ale Němcům nepodařilo dosáhnout plánovaných cílů. Generální štáb proto ve spěchu připravil operaci Mars proti levému křídlu 3. armády. Britská obrana ale úvodní atak 29 německých divizí ustála a nepřítel tak dokázal postoupit jen o tři kilometry za týden. Na jižním úseku sice padlo v ten samý den město Montdidier, dál už ale císařské vojsko neprorazilo.

Důležitý železniční uzel v Amiensu zůstával stále mimo dosah vilémovských zbraní. Pomalu se projevoval nedostatek tanků, jež by mohly účinně podpořit postupující pěšáky, a německé armádě se nedařilo včas přisouvat těžké dělostřelectvo. To mělo za následek vysoké ztráty mezi úderníky, kteří tak museli útočit na opevněná místa bez podpory těžkých zbraní.

Dokončení: Německá hra vabank: Císařská jarní ofenziva 1918 (3)

Pomalu se otřepalo také britsko-francouzské velení, které konečně odložilo veškeré spory a vytvořilo společný štáb. Koordinátorem spojeneckých armád se stal francouzský generál a pozdější maršál Ferdinand Foch, jemuž se podařilo urychleně posílit a stabilizovat frontu.

Poslední německý útok odrazili spojenci 5. dubna, čímž operace Michael definitivně skončila. Dohoda za tu dobu ztratila zhruba 255 000 mužů (178 000 Britů, 77 000 Francouzů a 100 Američanů), nicméně téměř stejné ztráty utrpěla také císařská armáda. Mezi mrtvými převládali většinou elitní úderníci, které nedokázalo velení nahradit. Němcům se sice podařilo postoupit místy až o 60 km a obsadit zhruba 3 000 km² území, rozhodující úder však nepříteli zasadit nedokázali.