Německá hra vabank: Císařská jarní ofenziva 1918 (1)

Koncem roku 1917 se mohlo zdát, že se situace vyvíjí lépe pro Německo a jeho spojence. Po bolševické revoluci v Rusku se východní fronta zhroutila a následná jednání o míru v Brestu Litevském (prosinec 1917 až březen 1918) umožnila Berlínu stáhnout většinu sil na západ. Do dohodového tábora sice přistoupily Spojené státy (v dubnu 1917 vyhlásily válku Německu), nicméně přesun amerických divizí do Evropy probíhal velmi pomalu.

Náčelník Velkého generálního štábu Erich Ludendorff  si však dobře uvědomoval, že příchod Američanů na bojiště defi nitivně zhatí německé naděje na vítězství. Dne 11. listopadu předvídavě prohlásil: „… naše všeobecná situace vyžaduje, abychom udeřili v ten nejbližší okamžik, pokud možno na konci února nebo na začátku března, než Američané vrhnou do boje velké síly; musíme porazit Brity!“ Plánovaná ofenziva tak měla citelně zasáhnout nepřítele ještě předtím, než se na scéně objeví v plné síle nový hráč. 

Všechno, nebo nic

Situace v Německu se na přelomu let 1917 a 1918 výrazně komplikovala. Kvůli námořní blokádě vázlo zásobování, propukaly hladové bouře a také válečné nadšení dávno vyprchalo. Těžce strádající německý průmysl ze sebe vydal poslední zbytky sil, aby zajistil dostatek zásob pro brannou moc. Dlouhý konflikt císařství vyčerpával i politicky, a tak generální štáb vsadil vše na jednu kartu v podobě mohutné ofenzivy.

Pro plánovaný jarní útok prošla císařská armáda rozsáhlou reorganizací. Generál Ludendorff chtěl původně zvýšit úroveň všech pěšáků na roveň úderníků. Jeho plán však ztroskotal, protože příliš mnoho aktivních důstojníků a poddůstojníků již přesáhlo věk 30 let a nemělo k takovému způsobu boje ani potřebné fyzické předpoklady.

Spásní Sturmtruppen

Německý stratég se následně rozhodl soustředit mladé a tělesně zdatné muže do útočných divizí, čímž vznikla elitní ofenzivní síla. Na každou z nich však připadaly tři divize zákopové s nízkou bojovou hodnotou, poskládané ze starých nebo příliš mladých vojáků, slabě vystrojených a s nevysokou morálkou.

Němci chtěli zaútočit na relativně malém úseku fronty mezi severofrancouzskými městy Saint-Quentin a Arras. Proti nim stály dvě britské armády, o nichž rozvědka předpokládala, že jsou po náročných bitvách z minulého roku zcela vyčerpány. Úderné jednotky měly po proražení britských linií postoupit dále a obsadit Arras i Amiens, čímž by současně došlo k obklíčení a následnému zničení Britských expedičních sil ve Flandrech. 

Trable Dohody

Němcům hrála do karet také situace na druhé straně fronty. V oblasti Saint-Quentinu převzali Britové krátce před zahájením útoku několikakilometrový úsek od Francouzů a dosud nestihli řádně připravit svoji obranu. Místo dotyku francouzského a britského úseku obrany se teď nacházelo asi 30 km jižně od Saint-Quentitnu. Navíc spojenecké armády měly každá vlastní velení a společná Nejvyšší spojenecká rada disponovala pouze omezenými pravomocemi, což způsobovalo zmatky a nahrávalo nepříteli. 

Ve směru postupu německé armády stála britská 3. a 5. armáda. Po převzetí části francouzského úseku se navíc Britové museli roztáhnout na podstatně delší část fronty. Jak správně Němci předpokládali, britští vojáci stáli na pokraji svých sil a také jejich morálka zůstávala na bodu mrazu kvůli předchozím neúspěchům a velkým ztrátám.

Německé plány 

Zatímco Britové čelili reorganizaci a nedostatku mužstva, Němci soustřeďovali v oblasti útoku další a další síly. Ludendorff vyčlenil pro ofenzivu tři armády o celkovém počtu 800 000 mužů. Poprvé od začátku války tak stálo v poli více německých divizí než dohodových. Obsluhy zhruba 10 000 německých děl a minometů čekaly připravené, aby zasypaly nepřítele smrští granátů. Pouze v letadlech a tancích měl stále navrch protivník.

Na severním úseku mezi Cambrai a Arrasem měla zaútočit 17. armáda pod vedením generála pěchoty Otty von Belowa. Na středu stála připravena 2. armáda, které velel generál Georg von der Marwitze, a jižně 18. armáda generála Oskara von Hutiera. Německé velení nepodcenilo ani teoretickou přípravu vojáků a už v lednu mezi ně distribuovalo brožurku s názvem Útok v zákopové válce shrnující dosavadní bojové zkušenosti. V čele útoku počítal císařský generální štáb s malými pěšími oddíly Sturmtruppen (někdy také Stoss-truppen).

TIP: Královští příbuzní Vilém, Jiří a Alexandra: Nepřátelé na život a na smrt

Po krátké, zato intenzivní dělostřelecké přípravě (někde Němci rozmístili až sto děl na jeden kilometr fronty) měli úderníci prorazit nepřátelskou linií a postoupit co nejhlouběji do týlu, aniž by brali ohled na vlastní ztráty nebo situaci na křídlech. Císař Vilém podepsal rozkaz k zahájení ofenzivy s krycím názvem Michael 10. března 1918, konečné datum však vybral až Velký generální štáb. Tou dobou už stála většina německých vojáků na svém místě a vše bylo připraveno k útoku. V poledne 20. března padlo definitivní rozhodnutí začít operaci následující den.

Pokračování v neděli 25. listopadu