Nelítostní smrtihlavové v boji (2): Německá divize SS Totenkopf
Divize s umrlčí lebkou ve znaku se stala jedním ze symbolů Waffen-SS. Po počátečních potížích se propracovala mezi nejefektivnější bojové formace třetí říše, nicméně na její výkony vrhá stín celá řada válečných zločinů
Ačkoliv se oddíly SS v Polsku příliš nevyznamenaly, Hitlera nadchla jejich loajalita, neústupnost a snaha útočit bez ohledu na ztráty. Původně strážní oddíly se tak v listopadu 1939 přeměnily v regulérní bojovou formaci a oficiálně se tak zrodila motorizovaná divize SS Totenkopf. Na počátku sestávala asi ze 6 500 mužů, které během následujícího roku posílili další esesmani posbíraní z různých jednotek.
Předchozí část: Nelítostní smrtihlavové v boji (1): Zrození německé divize SS Totenkopf
Do čela motorizované divize SS Totenkopf se nepostavil nikdo jiný než sám SS-Gruppenführer Theodor Eicke, jenž osobně dohlížel na pokračovací výcvik. Ačkoliv tvrdě trestal neuposlechnutí rozkazu či porušení subordinace, problémy s kázní přetrvávaly. Další komplikace spočívala v zoufalém nedostatku vozidel a těžké techniky. Eicke musel doslova žebrat, půjčovat si a krást dopravní prostředky nutné k tomu, aby jeho jednotky dosáhly požadované úrovně připravenosti.
Proti Francouzům
Před tažením na západ se divize Totenkopf, tou dobou již v síle více než 21 000 mužů, stala součástí 2. armády, ale generálové Wehrmachtu se na ni coby bojem neprověřený svazek dívali skrz prsty. To Eickeho rozzuřilo natolik, že se do drilu pustil s ještě větší vervou. Když velitel 2. armády generál jezdectva Maximilian von Weichs provedl začátkem dubna inspekci, byl příjemně překvapen.
Totenkopf se úrovní vybavení blížila motorizovaným svazkům a počet disciplinárních prohřešků se snížil na minimum. I tak padlo rozhodnutí divizi v den invaze raději ponechat v záloze a smrtihlavové směli vyrazit do boje až 16. května 1940. Díky vysoké úrovni motorizace dokázala Totenkopf udržet krok s rychle postupujícími obrněnými klíny. Pátého dne bojů se severovýchodně od Cambrai střetla s francouzskými tanky i marockou pěchotou a zajala stovky nepřátel za cenu 16 padlých a 53 zraněných.
Výkonní, ale necitelní
Vojáci Wehrmachtu vyjadřovali k výkonu esesmanů respekt, jenže záhy se od nich znechuceně odvrátili – smrtihlavové považovali africké vojáky za méněcenné, odmítli je vzít do zajetí a všechny na místě postříleli. Při dalším postupu měla Totenkopf posílit svazky mířící k pobřeží, čímž by došlo k odříznutí britského expedičního sboru od hlavních francouzských sil. Roztažené německé linie však byly zranitelné, což 21. května potvrdil britský tankový protiúder u Arrasu.
Eicke spoléhal na svou artilerii, ale jeho divize měla jen slabé protitankové prostředky, které nemohly těžce pancéřované stroje Matilda ohrozit. Mnoho nezkušených esesmanů se navíc dalo na útěk a formace utrpěla těžké ztráty. Z kaše esesmany vytáhly až střemhlavé bombardéry Ju 87 a Eicke si uřízl pořádnou ostudu. Ve svých závěrečných bojích na francouzském území divize obsadila předmostí u Béthune. U usedlosti Le Paradis esesmani narazili na tuhý odpor 2. praporu královského norfolkského pluku, jehož příslušníci přiměli Němce draze zaplatit za každý kousek dobyté půdy. Jakmile Britům došla munice a 27. května se vzdali, rozzuření esesáci jich stovku nahnali ke zdi stodoly a postříleli je kulomety.
Šance jen pro bílé
Po evakuaci Britů od Dunkerku bojovala Totenkopf v Kleistově tankové skupině s úkolem odříznout francouzské síly v Alsasku. Zadržela mnoho zajatců, ale příležitost se vzdát dostávali výhradně muži bílé pleti – koloniální vojáky rasističtí esesmani bez milosti vraždili.
Po kapitulaci Paříže plnila divize okupační povinnosti v jihozápadní Francii a léčila si četné rány. Vzhledem k Eickeho bezohledným ambicím i původu velké části mužstva (rekrutovaného z nevojáků či pouličních rváčů) utrpěla Totenkopf značné ztráty – za pouhých deset dnů boje padlo nebo utrpělo zranění více než 1 100 mužů, z toho na 300 důstojníků.
Pokračování: Nelítostní smrtihlavové v boji (3): Německá divize SS Totenkopf
Hrdina tažení Erich von Manstein pak poznamenal, že divize sice prokázala statečnost, disciplínu a enormní odhodlání v útoku, nicméně její muži se ještě musí naučit všem běžným vojenským dovednostem, které například příslušníci Wehrmachtu již dávno ovládají. Eicke proto nelenil a následující měsíce využil k navýšení efektivity i palebné síly divize. Pluky motorizované pěchoty přetvořil v samostatné bojové skupiny s vyšší mírou nezávislosti, Totenkopf získala nové protiletadlové baterie i dlouho slibovaná děla ráže 150 mm.
