Nelítostní smrtihlavové v boji (1): Zrození německé divize SS Totenkopf

Totenkopf má oproti ostatním divizím SS zcela odlišný původ, a to v oddílech určených k ostraze koncentračních táborů. Její kořeny lze vystopovat až do roku 1933, kdy se šéfem lágru v Dachau stal SS-Oberführer Theodor Eicke. Ten ihned zpřísnil dohled nad vězni a na popud říšského vůdce SS Heinricha Himmlera začal pracovat na reorganizaci systému stálých strážních jednotek pro koncentrační tábory.

Policisté v čele

Světlo světa tak spatřily útvary zvané SS-Wachverbände. Za to se Eicke 30. ledna 1934 dočkal povýšení na SS-Brigadeführera a jeho hvězda dále stoupala, když se v červnu téhož roku významně podílel na noci dlouhých nožů – osobně se totiž zapojil do popravy velitele SA Ernsta Röhma. Za tuto „zásluhu“ obdržel hodnost SS-Gruppenführera i funkci inspektora koncentračních táborů a strážních oddílů SS.

Eicke mohl díky svému postavení a vlivu začít v rámci SS budovat jakousi soukromou armádu, přičemž výcvik nových strážných se odehrával přímo v Dachau. Řadoví příslušníci pocházeli většinou z SA a Allgemeine-SS (složka Schutzstaffel sdružující řadové členy, kteří nebyli součástí některé z ozbrojených formací), důstojníci se rekrutovali většinou z policistů. Na jaře 1936 byly strážní oddíly přejmenovány na SS-Totenkopfverbände a Eicke pod jejich hlavičkou zahájil též formování vyloženě bojových útvarů.

Jednotky z koncentráků

Jednotlivé standarty (formace odpovídající zhruba pluku) byly postupně založeny a dislokovány přímo v táborech: 1. standarta „Oberbayern“ vznikla v Dachau, 2. standarta „Brandenburg“ v Oranienburgu, 3. standarta „Thüringen“ v Buchenwaldu a 4. standarta „Ostmark“ v Mauthausenu. Ve srovnání s disciplinovanou SS-Verfügungstruppe (předchůdkyně Waffen-SS) byly tyto jednotky nicméně považovány za podřadné.

Zatímco začlenění do Verfügungstruppe totiž vypovídalo o výjimečných vojenských schopnostech daného muže, u Totenkopfverbände byly morální i odborné kvality příslušníků mnohdy pochybné. Eicke však měl se svými oddíly velké plány a postupně z nich vyřadil nejslabší členy, čímž úroveň sboru částečně zvýšil. Přesto se stále jednalo o pouhé útvary vnitřní ostrahy disponující druhořadou výzbrojí.

Krvavá premiéra

Přes tyto nedostatky se standarty „Oberbayern“, „Thüringen“ a „Brandenburg“ v září 1939 zapojily do polského tažení. Nešlo ani tak o boj jako spíše o potlačení odporu „nežádoucích osob“ v týlu. Eickeho muži asistovali nechvalně proslulým Einsatzgruppen při shromažďování Židů a jen samotný pluk „Brandenburg“ v okolí Bydhoště popravil za pouhé dva dny na 800 „podezřelých“ Poláků. Důstojníci Wehrmachtu si po návratu do Německa na otřesné chování smrtihlavů stěžovali, ale bez jakýchkoliv výsledků.

Ačkoliv se oddíly SS v Polsku příliš nevyznamenaly, Hitlera nadchla jejich loajalita, neústupnost a snaha útočit bez ohledu na ztráty. Namísto dosud uvažované jediné divize Waffen-SS tak vydal pokyn postavit hned tři. Zároveň měla armáda zrušit kvantitativní omezení odvodů do Schutzstaffel, aby nové jednotky mohly rychle získat co nejvíce členů.

Pokračování: Nelítostní smrtihlavové v boji (2): Německá divize SS Totenkopf

Diktátor už totiž plánoval přepad Beneluxu i Francie a Himmler si hodlal z předpokládaného vítězství ukousnout kus slávy také pro SS. Kvůli nedostatku času na zformování nových svazků od nuly se rozhodl proměnit právě strážní oddíly v regulérní bojovou formaci a v listopadu 1939 se oficiálně zrodila motorizovaná divize SS Totenkopf. Na počátku sestávala asi ze 6 500 mužů, které během následujícího roku posílili další esesmani posbíraní z různých jednotek.