Největší říše starověku (1): Jak se zrodila a proč skončila první Perská říše?

Když přijde řeč na nejlidnatější civilizace starověku, Perská říše nenapadne kromě historiků asi nikoho. Přesto zaujímá co do množství obyvatel v poměru k tehdejší globální populaci světové prvenství, zaznamenané i v Guinnessově knize rekordů. Perská, první Perská nebo též Achaimenovská říše, zrozená v polovině 6. století př. n. l., totiž v dobách největšího rozmachu okolo roku 480 př. n. l. zahrnovala 49,4 milionu obyvatel – což odpovídalo 44 % tehdejší odhadované populace světa! 

Dvě století klidu 

Základy jednoho z nejmocnějších impérií historie položil Kýros II. Veliký, pyšnící se titulem „král králů“, který se zároveň řadí k největším dobyvatelům starověku. Rozmach pak pokračoval za vlády jeho syna Kambýsa a především dalšího následovníka, Dareia I. Když poslední zmíněný v roce 486 př. n. l. umíral, náležela k perskému impériu celá Malá Asie, Sýrie, Palestina, Egypt, Mezopotámie, část Balkánu i Střední Asie a íránské oblasti až k hranicím Indie. 

V dobách vrcholného vzestupu se jednalo o ohromnou a kulturně rozmanitou civilizaci, kterou panovníci řídili sice pevnou, ale zároveň překvapivě mírnou rukou. Ve výsledku žili občané největšího impéria, jež do té doby svět poznal, v relativním míru bezmála 200 let. Něco podobného se žádné říši podobných rozměrů předtím ani poté nepodařilo. 

Klíčem je tolerance 

Podstatou takového řízení se stala nepochybně tolerance. Již zakladatel Kýros II. ponechal podrobeným oblastem na rozdíl od svých předchůdců značnou míru autonomie. Vztahovala se dokonce na náboženské kulty, které Peršané u jiných národů nejen tolerovali, ale přímo podporovali. 

Za všechno mluví následující příklad: Když Persie roku 539 př. n. l. dobyla Babylon, osvobodil Kýros židovské obyvatelstvo z otroctví, a dokonce mu umožnil návrat do Judeje i vybudování druhého jeruzalémského chrámu. Ostatně v témže roce vydal chartu, kterou lze považovat za nejstarší listinu práv a svobod. Je vyryta do hliněného válce a zaručuje toleranci všem rasám, jazykům i náboženstvím napříč říší.

Svoboda kultům 

Impérium nemělo jedno, ale hned čtyři hlavní města – Persepolis, Babylon, Súsy a Ektabanu – a úřední řeč představovala aramejština. Administrativně se ohromné území členilo na provincie zvané satrapie, jejichž počet se v průběhu existence říše pohyboval mezi 20 a 30. Každou řídil Peršany jmenovaný guvernér čili satrapa a navíc v ní působil samostatně ustanovený vojenský velitel, který se zodpovídal přímo panovníkovi. 

Peršané přiznávali jednotlivým satrapiím značnou míru autonomie, a to i v náboženském vyznání. Situace se ovšem mohla rychle změnit, pokud v místě došlo ke vzpouře vůči centrální vládě – v takovém případě byla nelítostně vyhlazena třeba celá města. 

Závlaha i ledničky

Zabezpečení tak rozsáhlé civilizace umožnila mimo jiné řada vynálezů, s nimiž přicházeli perští učenci a myslitelé. K nejvýznamnějším patřil vodohospodářský systém zvaný „kanát“ – umělý kanál, jímž se do pouštních oblastí přiváděla samospádem voda z hor. Nejstarší takové zařízení se nachází v dnešním íránském Gonabadu a o jeho dokonalém provedení svědčí i fakt, že bezmála po 2 700 letech stále poskytuje pitnou vodu téměř 40 tisícům lidí. 

Na zmíněnou soustavu se vázal tzv. jakčal, což lze přeložit jako „ledová jáma“ a v podstatě šlo o prehistorickou ledničku. Její základ tvořila kopulovitá stavba, kde se dařilo udržovat chladný vzduch a v jejímž podzemí se uchovával led a potraviny. Dokonce i v parném létě si tak Peršané mohli dopřát luxus v podobě studených nápojů. 

Perský expres 

Dalším významným vynálezem, jenž přispěl k dobrému fungování starověké Persie, se stal poštovní systém. Za jeho zakladatele můžeme považovat Kýra II. Velikého, který mandátem z roku 550 př. n. l. stanovil, že každá satrapie v království umožní odesílání a příjem pošty každému občanovi. Světlo světa tak záhy spatřil systém doručování tvořený rozsáhlou sítí silnic, podél nichž stála řada odpočívadel a ubytoven, kde se mohli kurýři občerstvit, vyměnit koně a nabrat zásoby. 

Páteř soustavy představovala Královská cesta, spojující Súsy a maloasijské Sardy. Měřila úctyhodných 2 700 km a nacházelo se u ní 111 přepřahacích stanic. Královští poslové na koních, kteří se po ní přesouvali štafetově, tak zvládli doručit urgentní zprávu z jednoho konce říše na druhý za pouhých šest dnů. Je ovšem třeba dodat, že Kýros nesledoval jen zájmy občanů, nýbrž také své vlastní. Po celém impériu totiž působila řada jeho špionů a tyto „uši“ pak dopravovaly zprávy právě po zmíněných cestách. 

Ačkoliv Peršané průběžně bojovali s Řeky, až do roku 330 př. n. l. a nadvlády Alexandra Makedonského zůstala říše víceméně stabilní. Perští panovníci tak svým občanům zajistili mír na víc než dvě století (pro srovnání, římský „Pax Romana“ trval zhruba 150 let). Možná uspěli i proto, že se drželi hesla zdobícího hrobku Dareia I.: „Peršan musí svádět bitvy skutečně daleko od Persie.“