Nejlepší ponorkoví kapitáni 2. světové války (1): Nepřekonané eso Otto Kretschmer

Oproti letům 1914–1918, kdy se ponorky poprvé prosadily jako efektivní bojový prostředek, urazily podmořské čluny nasazené ve druhé světové válce obrovský kus cesty. Dokázaly vyvinout vyšší rychlost, měly efektivnější výzbroj, sofistikovanější detekční systémy a díky své celkově větší všestrannosti již nemusely jen čekat pod hladinou na vhodný cíl. Ponorkoví kapitáni mohli v daleko větší míře uplatnit různé taktické postupy, svou agresivitu nebo spolupráci s dalšími plavidly. Mnozí z nich dosáhli skutečně mimořádných úspěchů, když poslali ke dnu desítky nepřátelských lodí, zničili bojové plavidlo o velkém výtlaku nebo zdecimovali konvoje převážející klíčové suroviny či zbraně. 

Zakázané testování

Počátky Hitlerovy ponorkové zbraně se váží k roku 1933, kdy v Mürwiku došlo k otevření protiponorkové školy. Nový vzdělávací institut měl ale plnit zcela odlišné úkoly a ve skutečnosti se v něm školili budoucí ponorkoví důstojníci. Instruktorský sbor tvořili jak veteráni císařského loďstva, tak mladší krev, která pod hlavičkou „holandské“ firmy IvS ve 20. letech testovala ponorky ve Finsku, Turecku a Španělsku.

Když v roce 1935 smlouva s Velkou Británií umožnila Německu omezené vlastnictví ponorných člunů, vznikla k 1. říjnu téhož roku první flotila šesti malých jednotek. Posádky cvičily pět dní v týdnu, přičemž velící námořní kapitán Karl Dönitz kladl důraz především na torpédové útoky. Každá ponorka musela podniknout šedesát simulovaných ataků za dne a stejný počet v noci, než vůbec došlo na palbu cvičnými torpédy. Taktika útoků nevypadala složitě: člun se v periskopové hloubce přiblížil k cílové lodi asi na jeden kilometr a odpálil tři nebo čtyři torpéda s rozptylem několika stupňů.

Zrod hvězdy Kriegsmarine

V lednu 1936 se k ponorkové flotile připojil Otto Kretschmer a za necelé dva roky dostal velení malého člunu U-23. O šest měsíců později už mladý důstojník platil za nejlepšího německého torpédového střelce. Dospěl totiž k názoru, že palba salvou je zbytečná, držel se zásady „jedno torpédo – jedna loď“ a opravdu jen málokdy minul cíl.

V prvních měsících války U-23 často operovala v okolí Shetlandských a Orknejských ostrovů, kde 12. ledna 1940 Kretschmer předvedl husarský kousek. Krátce před setměním hlídky po obou stranách zátoky Inganes Bay spatřily dvě zakotvené hlídkové lodě a o poznání dál se rýsovala nezaměnitelná silueta velkého tankeru. U-23 nejdřív křižovala v periskopové hloubce a snažila se nalézt cestu do zálivu, ale riziko najetí na útes bylo příliš velké. Kretschmer se proto rozhodl vynořit, a přestože noc ozařoval měsíc, ponorka do zálivu nerušeně pronikla na hladině. Po zásahu torpéda se ozval mohutný výbuch, který roztrhl tanker Danmark ve dví. Hlídkové lodě se na nic nezmohly a drzý nájezdník bez úhony unikl.

Nepřekonán

Za šest týdnů okolnosti Kretschmera přinutily nový způsob útoku zopakovat. Zatímco pokuřoval doutník, hlídky spatřily britský konvoj. U-23 se přiblížila, ale pak se přímo před ní objevil torpédoborec Daring. Také druhý torpédoborec se rychle blížil a zdálo se, že U-boot je v pasti. Na ponor nezůstal čas a Kretschmer zahájil hladinový útok.

O několik desítek vteřin později se Daring proměnil v ohnivou kouli a ponorka, stále ještě na hladině, uháněla do bezpečí. Oba případy vedly Kretschmera k poznání, že v noci je nízká silueta ponorky jen velmi špatně viditelná a jeho člun je navíc mnohem rychlejší a obratnější než v periskopové hloubce. Svou teorii si ověřil už jako kapitán zbrusu nové ponorky U-99. Před jednou z cvičných plaveb se domluvil s eskortou německého konvoje, že se U-99 pokusí překonat ochrannou clonu a dostat se mezi nákladní lodě. 

Do zajetí

Německý doprovod o drzém experimentu kapitána Kretschmera věděl, ale hlídky si ponorky všimly, až když vítězně rozblikala signální lampu. Od té doby měl Kretschmer o své taktice zcela jasno. Při útocích na britské konvoje pronikal mezi jednotlivé kolony a pálil na všechny strany. Ačkoli úžasné výsledky hovořily jasnou řečí a někteří kapitáni Kretschmerovu taktiku napodobovali, velení Kriegsmarine zařadilo noční hladinový útok do výcviku až počátkem roku 1941.

TIP: Britská ponorka S-class: Osamělý lovec královského námořnictva

Sám Kretschmer u toho ale nebyl. Při útoku na konvoj HX112 v polovině března 1941 se U-99 jako obvykle dostala do středu britské sestavy a vystřílela všechna torpéda. Při úniku se ale dostala do cesty torpédoborci Walker, který ji zničil, a posádka včetně velitele skončila v zajetí. Kretschmerova taktika vydržela o něco déle, ale po nějaké době radar zahnal německé ponorky zpátky pod hladinu. Snad i proto žádný německý ponorkový velitel Kretschmerovy výsledky nikdy nepřekonal.