Nejkrásnější mlhoviny ve vesmíru
Patří mezi nejúchvatnější vesmírné jevy. Rozsáhlá oblaka prachu a plynu, někdy temná, jindy zářící oslnivými barvami. Některá jsou pozůstatkem zániku hvězd, jiná zárodkem nových stálic a planetárních soustav
Orlí mlhovina
Tato podivná oblaka zhmotňují útvary označované jako „sloupy stvoření“. Snímek, jenž v roce 2014 pořídil Hubbleův kosmický dalekohled, zachycuje část Orlí mlhoviny M16 v souhvězdí Hada. Oblaka, která svým tvarem připomínají letícího orla, jsou od Země vzdálena 7 000 světelných roků. Jedná se o emisní mlhovinu zářící díky hvězdám, jež se zde zrodily, a svým žárem nutí mezihvězdná oblaka svítit. Chladný plyn v mlhovině vytváří z molekulárního vodíku útvary podobné chobotu. Tyto sloupy jsou dlouhé několik světelných let a jejich vysoká vnitřní hustota způsobuje kolaps plynu vlastní vahou. Na koncích podlouhlých útvarů tak vznikají mladé hvězdy nabalující další hmotu. (foto: NASA, ESA/Hubble, CC BY 4.0)
Temná mlhovina Koňská hlava
Mlhovina Koňská hlava, známá též jako Barnard 33, se nachází v souhvězdí Orion, jižně od hvězdy Alnitak. Objekt, jenž od Země dělí vzdálenost 1 300 světelných roků, byl poprvé spatřen v roce 1888 skotskou astronomkou Williaminou Flemingovou. Velmi tmavá mlhovina připomínající hlavu šachového koně se na snímku jeví jako černý zářez do červeného pozadí. Jedná se totiž o hustý oblak prachu zastiňující červené světlo vzdálenější emisní mlhoviny. Modrá reflexní mlhovina, viditelná v dolní části snímku, je tvořena prachem odrážejícím modré světlo sousedních hvězd. Mlhovina koňská hlava je jedním z nejfotografovanějších vesmírných objektů a také pozoruhodnou „mezihvězdnou laboratoří“, v níž probíhají četné chemické reakce. (foto: Wikimedia Commons, Ken Crawford, CC BY-SA 3.0)
Krabí mlhovina M1
Krabí mlhovinu na obloze najdeme v souhvězdí Býka. Tento okem neviditelný mezihvězdný oblak je pozůstatkem exploze supernovy, kterou pozorovali čínští hvězdáři v roce 1054. Při výbuchu vzrostla jasnost hvězdy natolik, že byla po dobu 23 dnů pozorovatelná i na denní obloze. Na nočním nebi svítila ještě téměř dva roky. Krabí mlhovina je od nás vzdálena asi 6 500 světelných roků, její současný pozorovatelný průměr dosahuje 11 světelných let a rozpíná se rychlostí 1 500 km/s. Detailní snímky objektu byly pořízeny pomocí Hubbleova kosmického dalekohledu. Přibližně uprostřed mlhoviny roztáčí její plyny pulsar – neutronová hvězda o průměru asi 30 km rotující rychlostí 30 otáček za sekundu. (foto: NASA, ESA, J. Hester, A. Loll (ASU), CC BY 4.0)
Planetární mlhovina NGC 2818
Zajímavou planetární mlhovinu, jež je od nás vzdálena asi 10 tisíc světelných roků, vyfotografoval v roce 2008 Hubbleův kosmický dalekohled v souhvězdí zvaném Kompas. Jedná se o plynný obal kolem umírající, Slunci podobné hvězdy. Mlhovina nám ukazuje budoucnost Slunce za dalších asi pět miliard let – tak dlouho bude naše nejbližší stálice při nukleární fúzi ve svém jádru spalovat vodík a potom helium. Barvy na snímku znázorňují rozsah emisí, jež vyzařují mračna mlhoviny: červená barva představuje dusík, zelená vodík a modrá kyslík. (foto: NASA, ESA/Hubble, CC BY 4.0)
Planetární mlhovina Eskymák
V souhvězdí Blíženců, ve vzdálenosti 2 870 světelných roků od Země, se nachází planetární mlhovina Eskymák. Tento pozůstatek někdejší hvězdy poprvé pozoroval William Herschel v roce 1787, Hubbleův kosmický dalekohled HST jej vyfotografoval v lednu 2000. V pozemských dalekohledech mlhovina připomíná lidskou tvář vykukující z kapuce kožichu, čímž si vysloužila své pojmenování. Podle astronomů je Eskymákův „kožíšek“ ve skutečnosti disk tvořený materiálem vyvrženým v době, kdy byla hvězda ve stadiu červeného obra. Planetární mlhoviny hrají klíčovou roli v chemickém vývoji galaxie: vracejí materiál do mezihvězdného prostoru a obohacují jej o těžké prvky – produkty jaderné syntézy. (foto: NASA, Andrew Fruchter (STScI), CC BY 4.0)
Prstencová mlhovina M57
Prstencovou mlhovinu M57, známou též jako NGC 6720, objevil v roce 1779 francouzský astronom Antoine Darquier de Pellepoix. M57 je od Země vzdálena přibližně 2 000 světelných roků. Stáří mlhoviny je odhadováno na šest až osm tisíc let, její průměr dosahuje 0,9 světelného roku. Rozpíná se rychlostí asi 30 m/s. Tato plynná obálka je vyvrženou vnější vrstvou umírající hvězdy, která se kdysi podobala Slunci. Pozůstatkem zaniklé stálice je rovněž bílý trpaslík velikosti Země, který mlhovinu z jejího středu osvětluje. Intenzivní ultrafialové záření bílého trpaslíka ionizuje atomy plynu. Modrá barva pochází z ionizovaného hélia, tyrkysová uvnitř prstence ze záře vodíku a kyslíku a červená barva vnějšího prstence má původ v záření dusíku a síry. (foto: NASA, ESA, C. Robert O’Dell, CC BY 4.0)
