Nejen slavný Spitfire: Legendární i méně známé letouny firmy Supermarine

Britský letecký průmysl, který kdysi patřil mezi nejsilnější a nejpokročilejší na světě, prodělal za studené války sérii krizí, které ohrožovaly samotnou jeho existenci. Řešením se stal proces, jenž se oficiálně označoval jako konsolidace, fakticky však šlo o sloučení dříve samostatných značek do podoby velkých korporací, nejprve BAC (British Aircraft Corporation) a posléze BAe (British Aerospace), která dosud existuje jako BAE Systems. Kvůli tomuto sloučení zaniklo mnoho slavných jmen výrobců, kteří se nesmazatelně zapsali do dějin, například Armstrong, Bristol, Hawker a v neposlední řadě také Supermarine.

Podnik leteckého nadšence 

U zrodu pozdější značky Supermarine stál Noel Pemberton Billing (1881–1948), nekonvenční letecký nadšenec, podnikatel a politik. O úspěchy v oboru letectví se snažil již od roku 1909, ale jeho pokusy konstruovat a prodávat letouny nejprve nevedly ke zdaru, protože se zpravidla snažil o aplikaci originálních, ale ne zrovna optimálních řešení. Uspěl až díky tomu, že najal skutečné experty, kteří pak začali pracovat pro jeho novou firmu v Southamptonu, jež vznikla roku 1913 pod názvem Pemberton-Billing Ltd. Tým inženýrů vedl Hubert Scott-Paine (1891–1954), kdežto majitel podniku se postupně více soustředil na politickou dráhu. To však škodilo byznysu, jelikož Pemberton Billing hlasitě kritizoval vládu, a proto měl logicky potíže získávat zakázky.

První letouny nové firmy, například pozorovací a cvičný dvouplošník P.B.25, se navíc příliš neosvědčily, a tudíž se společnost zabývala převážně licenční produkcí letounů od jiných firem. Pemberton Billing se v roce 1916 stal poslancem a rozhodl se podnik prodat. Do pozice hlavního majitele se dostal Scott-Paine a firma obdržela nové jméno Supermarine Aviation Works, které odkazovalo na záměr věnovat se primárně hydroplánům. Prvním produktem této značky se stal vskutku bizarní prototyp obrovského čtyřplošníku Nighthawk, jenž nesl bezzákluzový kanon pro sestřelování vzducholodí.

Pro civilní i vojenské klienty

Jistě nepřekvapuje, že zůstalo opravdu jen u prototypu, ale snahy konstruktérů se již v té době soustředily na hydroplány. V roce 1917 přibyl do týmu později nesmírně nadaný Reginald Joseph Mitchell (1895–1937) a v témže roce vznikl projekt létajícího člunu, který posléze dostal jméno Baby a zahájil úspěšnou evoluční linií hydroplánů značky Supermarine. Na základě designu Baby byl zhotoven i závodní letoun Sea Lion pro prestižní Schneiderův pohár a různá letadla této firmy získávala úspěchy v civilním i vojenském sektoru.

Mezi důležité stroje vojenského charakteru náležel mimo jiné námořní průzkumný létající člun Seagull, zatímco v komerčním odvětví se průlom dostavil především díky letounu Southampton, který poprvé odstartoval roku 1925 a zařadil se mezi nejúspěšnější stroje své kategorie. Původně vznikl podle specifikací Royal Navy, ale zavedla jej i loďstva dalších zemí a brzy se prosadil též jako civilní dopravní stroj, který zajišťoval spojení mezi Anglií a evropským kontinentem. Dalším rozvojem tohoto designu, pod nímž byl podepsán R. J. Mitchell, vznikl typ Scapa a následně Stranraer, největší a nejrychlejší létající člun v historii Royal Air Force. Vyráběla a provozovala jej také Kanada, která stroj rozsáhle nasadila i za druhé světové války.

Údobí slávy létajících člunů 

Úspěchy letounu Stranraer, který poprvé vzlétl v roce 1934, představovaly jeden z vrcholů zlaté éry létajících člunů, jež se uplatňovaly coby průzkumné, doprovodné, záchranné či dopravní prostředky v námořních silách i civilních službách. Společnost Supermarine patřila mezi hlavní dodavatele v tomto sektoru, z čehož měl určitě velkou radost i Noel Pemberton Billing. Formálně sice chod firmy již dlouho neovlivňoval, ovšem s týmem inženýrů stále udržoval čilé kontakty.

Nastala ale paradoxní situace, jelikož společnost Supermarine již přestávala stačit rostoucí poptávce, protože postrádala finance pro rozvoj svých výrobních kapacit. Proto vedení uvítalo nabídku velké zbrojovky Vickers-Armstrong a roku 1928 se firma Supermarine stala součástí této korporace. Nadále fungovala pod svým jménem, získala však investice, bez nichž by se úspěchy letounu Stranraer a dalších strojů značky Supermarine z 30. let takřka jistě nedostavily.

Zrození legendární stíhačky

V meziválečné éře vzniklo mnoho vynikajících hydroplánů, mezi nimi i letoun, který spadal do lehčí kategorie a byl optimalizován pro start z paluby válečných lodí. Navazoval na Seagull, dostal však nové jméno Walrus, pod nímž se proslavil zvláště za druhé světové války, kdy tyto stroje prováděly průzkum a rovněž zachránily stovky sestřelených pilotů. O kvalitě konstrukce Walrus svědčí i fakt, že poslední kusy sloužily ještě v polovině 50. let.

Mitchellovy hydroplány si vedly výtečně, ovšem nadaný konstruktér usiloval rovněž o úspěch u „suchozemských“ letounů. Zareagoval tedy na žádost Royal Air Force o nový stíhací stroj, který se zrodil již začátkem 30. let, ale postupně se měnil a vyvíjel. Mitchell využil některé poznatky získané při stavbě plovákového závodního letounu S.6B a vytvořil prototyp stíhačky s tehdy ohromně progresivní celokovovou konstrukcí a eliptickým křídlem. 

První start nového stroje se uskutečnil 5. března 1936, kvůli řešení různých potíží se však letoun dostal do služby až v srpnu 1938, a to pod jménem Spitfire. O pouhé dva roky později mu však již patřila velká sláva jako stíhačce, jež „vyhrála bitvu o Británii“. Čísla sice jasně prokazují, že důležitější roli v obraně proti Luftwaffe sehrál typ Hurricane od firmy Hawker, status ikony si však získal elegantnější spitfire, který vykázal také obrovský evoluční potenciál.

Jako jediný stíhací letoun Spojenců se sériově vyráběl po celou válku, díky čemuž vzniklo přes 20 000 kusů v desítkách variant a subvariant, z nichž si zaslouží zmínku alespoň palubní Seafire. Na konstrukci spitfiru poté navázal letoun Spiteful, zatímco budoucím palubním stíhačem se měl stát Seafang, ovšem nástup reaktivního pohonu již záhy učinil tyto konstrukce zastaralými.

Několik strojů proudové éry

Reginald Mitchell se velkých úspěchů spitfiru bohužel nedožil, ale naštěstí nalezl schopné nástupce, kteří navázali na jeho dílo. Byl to zejména Joseph Smith (1897–1956), který posléze nesl také velké zásluhy za přechod značky Supermarine do proudové éry. Britské námořnictvo totiž urychleně žádalo palubní bojový letoun s reaktivním pohonem, avšak nikdo s takovým designem neměl zkušenost. Smith tudíž použil laminární křídlo ze stroje Spiteful a nový trup, do něhož nechal vestavět proudový agregát. Již v červenci 1946 se tak mohl poprvé vydat do vzduchu Supermarine Attacker, který záhy vstoupil do výzbroje jako první proudový palubní letoun Royal Navy. V praxi se nakonec příliš neosvědčil a záhy opustil službu, ovšem vydláždil cestu pro další typy. 

V roce 1954 přijalo letectvo do služby stíhací Supermarine Swift, který rovněž sloužil jen krátce, určitou dobu však držel světový rychlostní rekord, když dosáhl hodnoty 1 187 km/h. Třetím a posledním sériovým proudovým letadlem proslulé firmy se stal palubní útočný stroj Scimitar, který zahájil provoz v roce 1957 a sloužil také jako nosič nukleárních pum. V té době však již společnost Supermarine zažívala podobné problémy jako další britští výrobci letadel, což vedlo k výše zmíněné konsolidaci. V roce 1960 tak jméno výrobce kdysi vynikajících hydroplánů a stíhaček Spitfire muselo opustit trh.