Nejeden kámen úrazu: Třecí plochy mezi mocnostmi před Světovou válkou
Vypuknutí první světové války předcházela řada konfliktních momentů, které více či méně předurčily podobu budoucí katastrofy. Velmoci soupeřily politicky, ve zbrojení i ekonomicky a několikrát se podařilo odvrátit ozbrojené střetnutí jen taktak.
Alsasko a Lotrinsko patřily ve středověku k územím Svaté říše římské, v průběhu třicetileté války je však obsadila Francie, jejíž zůstaly až do roku 1871. Válka za sjednocení Německa ale Paříži přinesla nejen ponížení a vystřízlivění ze snu o její vojenské nadřazenosti, ale republika se musela vzdát i obou „sester“, které Francouzi považovali za své historické území.
Dvě uloupené sestry
S připojením k Německu se ale těžko smiřovali i obyvatelé obou zemí, v 1874 například v berlínském Reichstagu vystoupila skupina alsaských poslanců. Zákonodárci ve francouzštině požadovali referendum o navrácení svých domovů Francii. Německý úředník Ludwig Adolf Wiese vzpomínal roku 1886 na své působení v tamní oblasti: „Jejich vazba na Francii byla mnohem hlubší a silnější, než jsme si mysleli, k nám necítili vůbec nic. Pro Alsasany prostě bylo ctí patřit k velkému francouzskému národu. Bylo pro mne nemilým překvapením, že toto myšlení sdílely i ty nejvzdělanější a nejušlechtilejší osobnosti.“
Alsasko a Lotrinsko se staly dějištěm trvalých nepokojů, které (spolu s jejich polohou při hranici) vedly k tomu, že šlo o regiony s největší koncentrací armády v celém Německu. V roce 1913 došlo například v Saverne k masovým protestům a střetům s policií i armádou, které vedly k zatčení stovek lidí a vyhlášení zákazu vycházení. Podobné incidenty pak Berlínu dokázaly, že ani po více než 40 letech se velká část populace s příslušností k císařství nesmířila. Nový stav nepřijala ani Paříž a navrácení Alsaska a Lotrinska se stalo jedním z hlavních válečných cílů Francie. Nakonec se tak naplnilo zlověstné varování Karla Marxe z roku 1870: „Pokud Německo obsadí Alsasko a Lotrinsko, pak bude muset v příští válce čelit Rusku i Francii dohromady.“
Boj o kolonie
Po sjednocení Německa (1871) se politika kancléře Otty von Bismarcka soustředila hlavně na udržení nových zisků a stabilizaci situace v Evropě. Berlín dokonce nějaký čas podporoval koloniální úsilí Francie v Africe, čímž se snažil odvádět pozornost od snah o pomstu za rok 1871. V 90. letech se však situace zásadně změnila. Německo zaspalo v budování koloniálních panství a hodlalo tento deficit dohnat.
Ministr zahraničí Bernhard von Bülow v roce 1897 jasně prohlásil: „Nechceme nikoho uvrhnout do stínu, požadujeme ale naše místo na slunci.“ Snaha prosadit se na černém kontinentě a v Orientu pak pochopitelně narážela na zájmy ostatních velmocí. Marocké krize v letech 1906 a 1911 přivedly svět na pokraj nové války mezi Francií a Německem. Ačkoliv se je podařilo zažehnat kompromisními řešeními, napětí mezi oběma zeměmi rostlo. Zájmy Berlína v Orientu a jeho sbližování s Tureckem zase komplikovaly vztahy s Ruskem a Velkou Británií.
Jmenování německého důstojníka Limana von Sanderse velitelem 1. osmanského armádního sboru vedlo k diplomatické roztržce se Sankt-Petěrburgem, který akt správně chápal jako podporu Turecka proti carským nárokům. Budování železnice spojující Berlín a Bagdád si Britové vykládali jako ohrožení ropných polí v Perském zálivu a potenciální hrozbu jejich indickému panství. Není divu, že se železnice krátce po vypuknutí války stala jedním z cílů britských diverzních oddílů vedených Thomasem Lawrencem.
Kdo bude pánem moří?
Ostrovní poloha nutila Velkou Británii již od časů prvních zámořských objevů k udržování silného loďstva. Od napoleonských válek potom Královské námořnictvo razilo pravidlo, že jeho síla musí být alespoň o třetinu vyšší než v případě jakékoliv jiné velmoci. V druhé polovině 19. století se pak země stala téměř zcela závislá na dovozu ze své koloniální říše a důležitost převahy na oceánech ještě vzrostla. Koncem 19. století někteří dokonce volali po uplatňování takzvané zásady dvou přídí, tedy stavu, kdy je britské námořnictvo silnější než kterákoliv dvě cizí loďstva.
Brzy však měla britská lodní hegemonie stanout před novou výzvou. V roce 1897 jmenoval německý císař Vilém II. ministrem námořnictva Alfreda von Tirpitze. Ten již na první schůzce s vladařem nastínil své představy – aby si Německo udrželo velmocenské postavení, musí být schopno vybojovat si své místo na oceánech. Bylo tedy třeba začít s budováním loďstva dostatečně silného na to, aby dokázalo konkurovat tomu britskému.
Na ostrovech zpočátku německému úsilí velkou pozornost nevěnovali. Teprve když roku 1900 Reichstag schválil druhý námořní zákon zvyšující počty císařského loďstva na 45 bitevních lodí a obrněných křižníků, objevily se v Británii obavy. První lord admirality William Palmer informoval členy kabinetu, že se Berlín pravděpodobně připravuje na válku se Spojeným královstvím.
Na počátku 20. století pak začala rozsáhlá reorganizace Royal Navy, která měla zemi udržet dominanci na vodní hladině. V roce 1905 vznikl plán na námořní blokádu Německa v případě války (který byl nakonec roku 1914 skutečně aplikován), o rok později vstoupila do služby bitevní loď nového typu – dreadnought. Berlín odpověděl novými zákony o námořním zbrojení a stavbou vlastních dreadnoughtů, závody ve zbrojení pak de facto pokračovaly až do začátku války. Námořní rivalita se stala jedním z klíčových prvků poškození vztahů mezi oběma zeměmi.
