Evropa na prahu války: Sjednocení Německa jako první krok ke světovému konfliktu?
Po sjednocení Německa v roce 1871 přibyl na evropské šachovnici nový hráč, který se rychle začal domáhat svých velmocenských práv. Na světovém kolbišti však narazil na nelibost dosavadních hegemonů, což několikrát málem přerostlo v ozbrojený konflikt.
Australský historik Christopher Clark ve své knize Náměsíčníci vyslovil názor, že v roce 1914 první světovou válku vlastně nikdo nechtěl. Muži stojící v čele velmocí pouze následovali již před mnoha lety zavedené diplomatické mechanismy a aliance a jako náměsíčníci neschopní dohlédnout důsledky svých činů zatáhli svět do nejkrutějšího konfliktu dosavadních dějin. Ať již s touto premisou souhlasíme, nebo ne, pravda je, že soupeření velmocí na konci 19. a začátku 20. století přivedlo civilizaci na pokraj propasti hned několikrát. Ačkoliv se spory vždy nakonec podařilo zahladit, napětí nezmizelo a válku se podařilo pouze oddálit.
Konec koncertu velmocí
Od Vídeňského kongresu (1814–1815) po napoleonských válkách se v souvislosti s evropskou politikou hovoří o takzvaném koncertu velmocí. Šlo o situaci křehké rovnováhy, kdy žádná z mocností neměla výraznou převahu nad ostatními, a fakticky neexistovaly dlouhodobé vojenské ani politické aliance. Kdykoliv pak některá ze zemí projevila příliš rozsáhlé velmocenské ambice, dokázaly ji ostatní odkázat, většinou vojensky, do patřičných mezí.
Ve druhé polovině 19. století však na mapu Evropy přibyly hned dva nové státy. Proces sjednocení Itálie se úzce pojil s válkami Piemontského království s Rakouskem a jeho vytlačováním z Apeninského poloostrova. Nově vzniklá Itálie se okamžitě zapojila také do evropského i koloniálního soupeření a kromě nevraživosti vůči Habsburkům svedla i krátkou válku s Tureckem, po níž obsadila Libyi (1911–1912).
Zrod aliancí
Zásadnější roli pro budoucí osud Evropy však přineslo sjednocení Německa. To bylo od napoleonských válek rozděleno na čtyři desítky různě velkých států sdružených do Německého spolku, v němž hrály první housle Rakousko a Prusko. V roce 1864 uštědřily oba státy vojenskou porážku sousednímu Dánsku, od něhož odtrhly Šlesvicko. Spor o dominanci v nadcházejícím sjednocení se rozhodl u Hradce Králové v červenci 1866 ve prospěch Pruska. O pět let později Prusové zúčtovali i s poslední velmocí udržující si vliv na německé státy – Francií. Německé císařství, v jehož čele stanul dosavadní pruský král Vilém, se okamžitě stalo vojenskou, ekonomickou i politickou supervelmocí. Tu ale od počátku tížily obtížné vztahy s okolními státy. Aby si Berlín zajistil podporu v případném válečném konfliktu, vstoupil roku 1879 do takzvaného Dvojspolku se sousedním Rakouskem a posléze i Itálií.
Vzestup Německa neznervózňoval jen Francii, ale také carské Rusko, které mělo navíc významné neshody s Rakouskem na Balkáně. To vedlo ke vzniku nepravděpodobné aliance mezi oběma státy, k nimž se po vyjasnění sporů na Blízkém východě přidala roku 1907 i Velká Británie. Systém koncertu velmocí se tak rozpadl a na počátku 20. století proti sobě stály dvě politické a vojenské aliance vázané strukturou spojeneckých smluv.
Sud s prachem
Dějiny Balkánského poloostrova vážně poznamenala osmanská expanze v pozdním středověku a raném novověku. Jak se od 18. století jednotlivé národy osvobozovaly zpod tureckého jha, docházelo ke stále častějším konfliktům kvůli nevyjasněným etnickým a historickým hranicím. Do situace pak navíc vstupovaly velmoci, které soupeřily o sféry vlivu. Vše se zhoršilo po sjednocení Německa, kdy došlo k definitivnímu utnutí rakouských mocenských ambicí na západě a v Itálii. Habsburská říše tak zaměřila pozornost jediným směrem, jenž zbýval – na Balkán. Tam se však již delší dobu snažilo expandovat Rusko, které se pasovalo do role ochránce slovanských národů a zároveň sebe sama považovalo na legitimního dědice byzantské říše.
K prvnímu vážnějšímu konfliktu mezi velmocemi došlo poté, co carská říše roku 1878 porazila Turky a osvobodila značnou část Bulharska. Berlínská mírová konference však Rusko o jeho plody úspěchu připravila. Na obnovený trůn v Sofii velmoci dosadily panovníka z německé dynastie Battenbergů (a později Koburgů) a zároveň s tím rakouská armáda využila situace a obsadila Bosnu. Obě rozhodnutí se stala příčinou trvalého napětí v regionu.
Rakouská okupace a pozdější anexe Bosny (1908) výrazně poškodily vztahy mocnářství a sousedního Srbska, které oblast považovalo za legitimní součást svého království. Už tehdy se schylovalo k válce, která skutečně vypukla poté, co srbští nacionalisté zavraždili v Sarajevu Františka Ferdinanda s jeho chotí. Špatné vztahy Bulharska, jež se svými územními ambicemi nijak netajilo, a jeho sousedů Srbska, Rumunska a Řecka, ještě mezitím vyústily v takzvanou druhou balkánskou válku (1913). Předznamenaly také politiku států za první světové války – zatímco Sofie se postavila na stranu Centrálních mocností, ostatní balkánské země zamířily do tábora Dohody.
