Nejasné vyhlídky světové populace: Kdy zestárne planeta?

Přesná čísla samozřejmě neznáme, nicméně podle odhadů obývaly deset tisíc let před naším letopočtem Zemi asi čtyři miliony lidí. Zmíněný počet pak rovnoměrně rostl až na přibližných 300 milionů v době, kdy jsme se přehoupli přes „rok nula“. V následujícím období sice světovou populaci decimovaly války, mor i další nemoci, ale ani tyto katastrofy nezabránily lidem v množení. K roku 1700 měla planeta zhruba 760 milionů obyvatel a začátkem 19. století jsme již překročili první miliardu. 

Plodné století

Kritický zlom nastal ve 20. století, kdy se světová populace rozrostla z necelých dvou miliard přibližně na šest. „Exploze“ přišla s koncem druhé světové války a nejvíc se projevila v rozvojové Africe: Zatímco v roce 1900 žilo na černém kontinentu 8,1 % populace planety, k roku 2000 šlo již o 13,4 %. 

Obzvlášť plodná pak byla druhá polovina století: Na začátku zmíněného období měla Země 2,5 miliardy obyvatel. Třetí miliarda přišla v roce 1960, čtvrtá roku 1975, pátá o dvanáct let později a šestá v roce 1999. Historicky nejrapidnější populační růst – o 2,1 % – přitom planeta zaznamenala roku 1962. Následoval zlom a pozvolný pokles, jenž trvá dodnes (viz obrázek Vývoj světové populace). 

Výstup na vrchol

Do 21. století jsme vstoupili přibližně s šesti miliardami obyvatel. Od té doby přibyla další miliarda a půl, nicméně tempo, jakým se lidstvo rozrůstá, postupně klesá: Analytici předpovídají, že pokud se tento trend udrží, připadne na rok 2100 přírůstek pouhých 0,06 % a v následujících letech začne světová populace vymírat. 

Již od poloviny 20. století je nejlidnatější zemí planety Čína – v roce 1950 měla 500 milionů obyvatel a dnes se jedná o závratných 1,38 miliardy občanů. Nicméně nejrůznější vládní opatření (například politika jednoho dítěte), špatné životní podmínky a další vlivy vedly k prudkému poklesu tamního každoročního přírůstku: od historického vrcholu v roce 1970, kdy šlo o 2,69 %, až k loňským 0,52 %. Druhou příčku si na žebříčku lidnatosti drží Indie s 1,33 miliardy obyvatel: Přestože však měla v roce 1970 přírůstek „pouhých“ 2,13 %, pokles je v jejím případně mnohem pozvolnější – loni se tudíž tamní populace rozrostla o 1,26 %. Pokud v obou zemích klesající trend dlouhodobě přetrvá, lze předvídat, kdy jejich obyvatelstvo začne ubývat: V Číně k tomu dojde již v roce 2035, v Indii až o 40 let později.

Země imigrantů

Zatímco u nejlidnatějších států světa nastoupí vymírání až v řádu desítek let, Česká republika jím naopak trpí již dlouho. Podle Českého statistického úřadu (ČSÚ) začal počet obyvatel naší země klesat už v roce 1994: V letech 1994–2002 zemřelo o 167 tisíc Čechů víc, než se narodilo. Do kladných hodnot se vývoj obyvatelstva u nás vyhoupl až v roce 2003, ovšem nikoliv díky zvýšené porodnosti, nýbrž v důsledku přistěhovalectví. I nadále platí, že pokud počet obyvatel vzroste, obvykle to není zásluhou nově narozených dětí, ale imigrací. 

Na základě dlouhodobého vývoje pak ČSÚ vypracoval výhled do budoucna: V nejoptimističtější variantě bude v roce 2050 na českém území žít zhruba 10,8 milionu lidí. Nejskeptičtější scénář naopak pracuje s trvalým úbytkem a v polovině 21. století počítá v Česku jen s osmi miliony občanů. 

Evropa pro staré

Česká republika však není jedinou evropskou zemí, kde vývoj obyvatelstva stagnuje. Negativní vyhlídky má také třeba Itálie: Ministryně zdravotnictví Beatrice Lorenzinová loni přímo označila svou vlast za vymírající, protože se tam ročně narodí 8,4 dítěte na tisíc obyvatel – jedná se přitom o historicky nejnižší hodnotu od založení Italského království v roce 1861. Celkový průměr Evropské unie se pohybuje okolo deseti ratolestí na tisíc občanů, přičemž tak nízká hodnota ostře kontrastuje například se subsaharskou Afrikou, kde se jedná o 38 novorozenců.

Problém přitom nepředstavuje pouze nízká porodnost, ale také nezadržitelné stárnutí populace. Podle údajů Eurostatu spadalo v roce 2005 v České republice do kategorie produktivního věku (15–64 let) celkem 71 % obyvatel, zatímco o deset roků později již jen 67 %. Důchodová kategorie (65+) však v roce 2005 zahrnovala 14,1 % Čechů, kdežto loni už 17,8 %. Obdobný vývoj lze sledovat v celé EU: Průměrný počet ekonomicky aktivních jedinců klesl v uvedeném období z 67,2 % na 65,6 %; penzisté naopak posílili z 16,6 % na 18,9 %. Pozvolné stárnutí se ovšem týká i Spojených států a dalších vyspělých zemí. 

Výroba vnoučat

Není tedy divu, že se mnohé státy pokoušejí své občany motivovat k zakládání rodin. Úspěch slavilo například Dánsko, které reagovalo na děsivou statistiku z roku 2013, kdy se na jeho území narodilo jen o 3 400 víc lidí, než zemřelo. Televizi a internet proto v následujících letech ovládla trojice „reklamních spotů“ cestovní kanceláře Spies Rejser, jež měly mladé nasměrovat k početí. Upozorňovaly na tikající biologické hodiny, ale také apelovaly na svědomí budoucích rodičů hesly jako „Vaše matky chtějí vnoučata“. K dobru přidávaly i rady, jak nejlépe navnadit partnera k milování během dovolené – to vše vtipnou a mírně lechtivou formou, hezky shrnutou do sloganu „Udělej to pro Dánsko“. 

Ke zmíněným doporučením ovšem cestovní kancelář nabídla i „plodné pobyty“ pro páry zdarma a každé těhotenství vzešlé z této akce odměnila zásobou dětských potřeb na tři roky. Následovala „těhotenská exploze“: Letos se v zemi narodí zhruba o 1 200 dětí víc, než se předpokládalo. Dánsko by tak mohlo překonat hranici 60 tisíc novorozenců, kterou překročilo naposledy v roce 2010.

Vyspělá sterilita

Stárnutí a nižší porodnost však nejsou problémem jen určité hrstky zemí, ale spíš každé společnosti, která dosáhne vysokého životního standardu. Údaje OSN jasně ukazují nepřímou úměru mezi počtem narozených dětí a bohatstvím dané society. Rozvojové státy, jako například Etiopie či Kongo, zažily růstový vrchol v roce 1995, kdy měly populační přírůstek 2,75 %. Od té doby čelí sestupnému trendu, stále se však pohybují v daleko vyšších číslech než třeba Německo či Británie. Pro srovnání: Průměrný přírůstek v rozvinutých společnostech činil v roce 1995 pouhých 0,43 % a o patnáct let později 0,41 %. 

Výzkumníci z organizace International Institute for Applied Systems Analysis (IIASA) přičítají uvedenou skutečnost mimo jiné ztíženému přístupu žen ke vzdělání: V Etiopii zhruba pětina dívek neabsolvuje ani základní školu a 61 % z nich otěhotní před dvacátými narozeninami. U mladých žen stejné věkové kategorie, ovšem s osmiletým základním vzděláním jde přitom o pouhých 16 %. 

Dítě, nebo dům?

Vědci tuto spojitost vysvětlují mnoha důvody: Vzdělané ženy prý mimo jiné víc věří ve vlastní schopnost postarat se o potomky – jinými slovy tolik nepočítají s dětskou úmrtností, tudíž těhotenství odkládají. Nenaplňují tak nepsané pravidlo, že je potřeba začít rodit co nejdřív a s rostoucím počtem ratolestí zvýšit i naději, že se alespoň některé z nich dožijí dospělosti a o svou matku se postarají. Jeden z hlavních důvodů, proč početí odsunout, je ovšem v tomto případě jiný: Vzdělané ženy – ať už v Africe, nebo kdekoliv jinde na světě – si totiž dovedou lépe představit náklady a komplikace, jež s sebou založení rodiny přináší. 

Podle statistik činí průměrná investice do dítěte v Česku v prvních třech letech jeho života 40 tisíc korun ročně, což zahrnuje veškerou výbavu, od kočárku až po pleny. Rodinné finance také zatíží odchod jednoho z partnerů na mateřskou dovolenou. V předškolním věku už ratolest vyžaduje průměrně 65 tisíc korun ročně a náklady dál rostou s nástupem do školy, kdy je třeba potomka nejen šatit a živit, nýbrž také vybavit řadou pomůcek. Podle Daniely Kočí ze společnosti Partners investují rodiče do dítěte od jeho narození až do okamžiku, kdy získá vysokoškolský titul, zhruba 1,5 milionu korun. 

Poučení jedinci si zmíněnou zátěž uvědomují, a založení rodiny proto odkládají na dobu, kdy jsou finančně zajištěni. Zatímco v roce 1989 měla česká prvorodička v průměru 22,5 roku, letos už se jedná o 30 let. Gynekologové přitom upozorňují, že po 35. roce plodnost a šance na úspěšné početí výrazně klesají.