Nechtěný konflikt mezi soby: Laponská válka mezi Finskem a Německem (1)
Když Finsko na podzim 1944 uzavřelo příměří se SSSR, vyvstala otázka stažení německých vojsk z jeho území. Berlín i Helsinky usilovaly o rychlé vyřešení situace, avšak Stalinovo vměšování přispělo k rozpoutání takzvané laponské války mezi dosavadními spojenci
Během roku 1944 finští představitelé pochopili, že se válečná štěstěna k Německu začíná obracet zády. Finsko-německé vztahy chladly a politici i důstojníci skandinávské země začali hledat cesty, jak se vyvázat ze stále nevýhodnějšího spojenectví i válečného stavu se sílícím Sovětským svazem.
Vzájemná nedůvěra
Tyto snahy nezůstaly Berlínu utajeny, a tak se velitel německých sil v Arktidě generál Eduard Dietl začal připravovat na eventualitu, že by Finsko uzavřelo se Stalinem separátní mírovou smlouvu. Německé plány počítaly se stažením vojsk na sever do Laponska, aby zde co nejdéle držely niklové doly v oblasti Petsama. Zároveň by tato dislokace umožňovala relativně nerušený ústup do Norska. Za využití práce válečných zajatců Wehrmacht opravil cesty ze severního Finska do severního Norska a začal v oblasti hromadit zásoby.
Zároveň Dietl přeskupil jednotky tak, aby nemohly být odzbrojeny. Ozvaly se též hlasy volající po obsazení finského území po vzoru Itálie, ovšem brzy utichly. Wehrmacht pro takovou operaci neměl dost sil a generálové si uvědomili, že Finové drží na strategických místech silné posádky. Kromě toho se Seveřané snažili zamezit koncentraci německých sil jižně od řeky Oulu, jež by znamenala riziko obsazení nejprůmyslovější části země. Helsinky také posílily obranu západního i jižního pobřeží a reorganizovaly útvary v severním Finsku tak, aby je Dietl nemohl zaskočit. Ze severních oblastí držených Němci vláda evakuovala část civilistů, celkem asi 168 000 žen, mužů a dětí.
Neúspěšný sovětský úder
V téže době padlo v Moskvě rozhodnutí skoncovat s vojenskou přítomností Finska na východní frontě a uvolněné síly vrhnout proti Německu. Dne 6. června 1944 tři sovětské armády udeřily na Karelské šíji a finské linie zasypal příval dělostřelby, leteckých pum i tankových granátů. Maršál Mannerheim v kritické situaci požádal Němce o pomoc a Hitler nabídl bombardéry, stíhačky, útočná děla i 122. pěší divizi, avšak ne zadarmo. Pokud mělo Německo pomoci Rudou armádu zadržet, muselo by se Finsko zavázat, že bude po jeho boku bojovat až do úplného konce.
Vymoci potvrzení této podmínky přiletěl 22. června do Helsinek německý ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop. Mannerheim chytře přesvědčil prezidenta Rista Rytiho, aby podepsal dokument ne ve formě oficiální dohody, ale osobního příslibu. A tak když von Ribbentrop 26. června opouštěl Helsinky, netušil, že se finští představitelé necítí být podpisem vázáni. Již v následujících dnech přišla podpora Wehrmachtu Finům vhod, když se jeho jednotky zapojily do velké bitvy u Tali. Ztráty Stalina přesvědčily, že dobytí Finska nestojí za vynaložené úsilí, a koncem měsíce útoky odvolal.
Mezi mlýnskými kameny
Stabilizovaná fronta umožnila Finsku dále rozvolňovat vztahy s Berlínem, aniž by přitom padlo do Stalinových rukou jako snadná kořist. Dne 4. srpna 1944 podal Ryti demisi a prezidentem se stal Mannerheim, jenž se necítil vázán slibem svého předchůdce. Již 25. srpna zahájily Helsinky s Moskvou jednání o separátním míru a 4. září obě země podepsaly dohodu o příměří. Maršál se dočasně zbavil jednoho nebezpečí, nicméně věděl, že tento krok může vyvolat válku s třetí říší. Zvlášť když Finsko oznámilo německému velvyslanci, že s Berlínem přerušuje diplomatické vztahy.
Hitlera finská „zrada“ šokovala. Německá 20. horská armáda v severním sektoru východní fronty se ocitla v nezáviděníhodné situaci, neboť po odchodu finských jednotek by v obraně vznikla trhlina. Dalším vývojem si nemohli být jisti ani Finové, kteří ve snaze zachovat si nezávislost lavírovali mezi nebezpečím z východu i západu. Jejich vratkou pozici Moskva brzy potvrdila.
TIP: Finští vojáci na frontě v roce 1943
Šibeniční termín
Smlouva o příměří předpokládala, že Suomen armeija vytlačí německé síly z Laponska, avšak Stalin vnutil Mannerheimovi nevýhodnou podmínku nařizující Finsku demobilizovat armádu na předválečný stav nejpozději měsíc po uzavření příměří. To znamenalo, že Finové buď v této lhůtě vyprovodí Wehrmacht ze svého území, nebo budou demobilizovat s Němci v zemi. Druhá možnost by tak dala Rudé armádě legitimní důvod obsadit část země tisíce jezer.
Ve skutečnosti Němci ani Finové neměli chuť mezi sebou bojovat. Velitelé vynaložili značné úsilí, aby se vyhnuli krveprolití, a dohodli rozumný harmonogram pokojného vyklizení Laponska, to vše za víceméně předstíraných bojů coby divadla pro moskevské diváky. V praxi takové řešení ovšem naráželo na rozdílné představy. První ozbrojené incidenty mezi německou a finskou armádou propukly již před podpisem smlouvy, když se obě strany pokusily preventivně odzbrojit a zajmout malé jednotky protivníka dislokované v oblastech, které ovládaly.
