Návrší pro bohyni: Athénská Akropole je symbolem celé západní civilizace

Řecké hlavní město nese jméno bohyně, jež se stala jeho patronkou. Celá Akropole, včetně dominantního chrámu z bílého mramoru, vyrostla k oslavě a uctívání Pallas Athény, kterou řecká mytologie spojila s moudrostí a uměním války – kvalitami, na nichž se zakládal duch města. Nejstarší osídlení Atiky se ovšem datuje dávno před nástup olympských bohů: Již v neolitu se v oblasti usadili Pelasgové, národ neznámého, zřejmě však nikoliv indoevropského původu. A některé jejich místní názvy se zachovaly dodnes.

Ve 2. tisíciletí př. n. l. se v lokalitě začala formovat řecká kultura a do stejného období se datuje vláda mytického Kekropa, domnělého zakladatele a prvního krále města. Právě tehdy se pravděpodobně objevil kult Athény, jež na piedestalu vystřídala boha Poseidona. Akropole již v té době sloužila coby sídlo králů, zatímco běžní obyvatelé žili v okolní nížině a na opevněný pahorek směli vstoupit pouze v případě nepřátelského útoku.

První známý chrám

Po patnáct staletí sloužila Akropole především jako jednoduchá pevnost s centrálním palácem a díky poloze 150 metrů nad hladinou nedalekého moře nabízela velmi výhodnou obrannou pozici. Stával tam velký sál megaron, vybudovaný Mykéňany v dobře bronzové, který obklopovaly až deset metrů vysoké hradby táhnoucí se v délce 760 metrů. Postupem času přibývaly další chrámy, ale s rostoucí slávou a mocí města přestal komplex dostačovat. Athéňané se proto dali do práce a vybudovali masivní Parthenon.

Tento největší a nejdůležitější svatostánek zůstal po desítky generací středobodem řeckého náboženského života, zatímco Akropole se postupně proměnila ve společenské a politické centrum antického Řecka. Podoba Parthenonu ovšem doznávala v průběhu staletí značných změn, takže je poměrně obtížné stanovit i datum zahájení výstavby. První známý chrám nechal ze sopečného tufu vybudovat samovládce Peisistratos v 6. století př. n. l., ale po jeho svržení a nástupu demokracie čekala svatostánek přestavba. Ještě před dokončením jej však pobořili Peršané, když město roku 480 př. n. l. vypálili. 

Od zkázy k věhlasu

Nicméně Řekové dokázali v následujících dekádách pozvednout Akropoli z trosek a vzkřísit její věhlas: Rok 480 př. n. l. tedy historikové zároveň označují za počátek tzv. klasického období, během nějž dosáhly umění a kultura na Peloponéském poloostrově největšího rozkvětu. Jakmile se podařilo obnovit stavby praktického významu jako loděnice, suché doky a obilné sýpky, přišly na řadu budovy určené náboženským účelům, ztělesňující přepych a bohatství. 

Pokladna městského státu překypovala zdroji, neboť Athény stály v čele tzv. Délského námořního spolku. Zmíněná koalice formálně sdružovala starověké řecké obce v boji proti Peršanům, ale ve skutečnosti představovala nástroj budování athénského impéria. Členové spolku museli poskytovat finanční či hmotné příspěvky v podobě lodí právě Athénám, které tak mohly rozšiřovat svoji flotilu a zároveň investovat do vlastního rozvoje.

Zlaté období

Hlavní zásluhu na opětovném rozkvětu Athén si připsal demokratický státník Perikles, během jehož působení vyrostla nad městem nová Akropole, ztělesňující vrcholné dílo tehdejší architektury. Za účasti předních umělců a stavitelů – včetně Periklova přítele Feidia, patrně nejslavnějšího sochaře starověku – vznikl nový monumentální vchod neboli propyleje a kromě něj i chrámy Parthenon, Erechtheion či svatyně Athény Vítězné a Athény Polias. Po dalších stavbách, k nimž patřila svatyně Dia Polia, Athénin oltář či Pandroseion, se však dochovalo jen minimum hmotných stop. Důkazy o jejich existenci tak skýtají de facto výhradně písemné zdroje a vyobrazení odjinud, zejména z mincí.

Navzdory politickým odpůrcům, kteří kritizovali financování staveb z fondů Délského spolku, se Akropole díky koncentraci chrámů a svatyň proměnila v nejposvátnější místo nejen městského státu, ale celého Řecka. Athéňané věřili, že za své válečné i obchodní úspěchy vděčí bohyni Athéně, proto ji uctili množstvím soch.

Sochařovy škraloupy

Rekordní 11,5metrová skulptura ze dřeva a slonoviny, pokrytá ryzím zlatem, se v klasické éře nacházela uvnitř Parthenonu. Šlo o tzv. Athénu Parthenos, panenskou bohyni, a vznik sochy si prý dokonce vyžádal více zdrojů než vybudování samotného chrámu. Feidias ji vytvořil ze dřeva, pokryl ji slonovinou a bělostné tělo oděl do hávu z čistého zlata. Údajně na něj spotřeboval až 900 talentů, tedy přes 23 tisíc kilogramů kovu, přičemž v době války či nouze se dal zlatý oděv sejmout. 

Impozantní dílo se ovšem neobešlo bez kontroverzí. Autor si vyslechl obvinění ze zpronevěry při nákupu zlata a kritici se zaměřili i na pojetí Athénina štítu, na kterém umělec vyobrazil mytologické hrdiny Thesea a Daidala s tváří Perikla a sebe sama. Navíc byl Feidias osočen z veřejného pohoršování: Údajně do své dílny lákal athénské ženy a dívky, aby je mohl předhodit Periklově prostopášnosti. Historikové z toho usuzují, že při práci využíval živé modely, což tehdy nebylo běžné. Ještě před zahájením soudu, který se pro něj podle všeho neměl vyvíjet dobře, tedy sochař prozřetelně opustil Athény a usadil se v Olympii.

Harém v chrámu

Klíčovým faktorem, pod jehož vlivem se Akropole přetvářela, se stal vyvíjející se charakter společnosti. Jakmile se po bratrovražedných válkách mezi Athénami a Spartou ocitla zlatá éra v troskách, převzali nadvládu nad Středomořím Římané a proměnili zmíněné náboženské centrum k obrazu svému. V období císařství po roce 29 př. n. l. přibyly na Akropoli nové chrámy k uctění zbožštěné císařské rodiny a později v byzantském období doznaly dalších změn.

Například z Parthenonu, kde se předtím bezmála tisíc let uctívala bohyně Athéna, se stal kostel zasvěcený Panně Marii – a Osmané jej posléze přebudovali na mešitu s minaretem. V chrámu Erechtheion, s ikonickými sochami panen na průčelí, si pak sultán zřídil harém. Další dochované stavby sloužily mimo jiné coby administrativní prostory či sídla městské elity a vládnoucích osob. Poslední ránu skomírající slávě Akropole zasadilo turecké rozhodnutí skladovat v Parthenonu střelný prach: Roku 1687 totiž improvizované skladiště vybuchlo.

Mramory sváru

Duch Akropole spočíval především v sochách, nicméně naprostá většina z nich se dnes již v řecké metropoli nenachází. Pokud totiž nepodlehly zkáze, skončily v muzeích různých světových měst. Obzvlášť silnou kontroverzi vyvolalo sejmutí velké části mramorů zdobících trojúhelníkový štít Parthenonu, tzv. tympanon. V letech 1801–1811 je nechal převézt do Londýna tehdejší britský velvyslanec v Cařihradu Thomas Bruce, 7. hrabě z Elginu. A dodnes se vede spor, komu rozsáhlý sochařský soubor, rovněž z dílny proslulého Feidia, právoplatně náleží.

Britská vláda od počátku tvrdí, že měl diplomat k transportu artefaktů oficiální povolení. Řekové však považují jeho čin za kulturní vandalismus, ne-li krádež. Některé zdroje dokonce uvádějí, že hrabě ve skutečnosti podplatil řecké úředníky, aby se dívali jinam. Původně prý zamýšlel vystavit vlysy ve vlastním sídle, nakonec ovšem změnil názor a za pětatřicet tisíc liber je prodal vládě své země, čímž získal prostředky na nákladný rozvod. Tzv. Elginovy mramory jsou dnes k vidění v Britském muzeu v Londýně.