Návrat carských tradic do Rudé armády: Inspirace vlastní historií (2)
Přirovnání k Vlastenecké válce z roku 1812 a návrat d o té doby zatracovaných převážně carských symbolů. To byla jedna z opatření, k nimž Sověti sáhli v době, kdy Rudá armáda šla od porážky k porážce, aby v myslích vojáků i civilních obyvatel SSSR podnítil vlastenecké nadšení
Dokončení z minulého týdne: Inspirace vlastní historií (1)
Další oblast, která zaznamenala po roce 1941 změny v symbolice, byla vyznamenání. V roce 1917 Všeruský centrální výkonný výbor rozhodl o nahrazení stávajících vojenských vyznamenání a řádů novými, jako byl například Řád Rudého praporu a nejvyšší vyznamenání Hrdina SSSR.
(Staro)nová vyznamenání
Tehdy dominovala u vyznamenání rudá, bílá a zlatá barva. Za carského režimu hojně užívaná stuha sv. Jiří (patrona Moskvy) s černozlatými pruhy se objevila například na Řádu slávy, ustanoveném 8. listopadu 1943. Tuto stuhu (tzv. georgijevskaja lentočka) nosí viditelně připevněnu ve svátek 9. května na Den vítězství v Rusku mnoho lidí jako připomínku na Velkou vlasteneckou válku. Kombinace černé a zlaté má připomínat dvouhlavého černého orla na zlatém pozadí, státní znak carského Ruska. Ke konci války se tato stuha nacházela i na medaili Za vítězství nad Německem a dále v kombinaci s červenými lemy i na medaili Za dobytí Berlína.
Nově vznikala vojenská ocenění připomínající slavné osobnosti z dějin národů SSSR. V roce 1942 byly zřízeny řády Alexandra Něvského (vítěze nad Švédy), Suvorova (vítěze nad Osmany) a Kutuzova (vítěze nad Francouzi). Stejným výnosem vznikl i Řád Bohdana Chmelnického, kozáckého atamana, se kterým se zase mohli identifikovat pře devším obyvatelé Ukrajiny. O necelé dva roky později byl založen Řád Nachimova a Řád Ušakova, nesoucí jména dvou nejvýznamnějších admirálů ruského loďstva z 18. a 19. století.
Bohorodička ve službách SSSR
Obrat o 180 stupňů zaznamenal také přístup státu k pravoslavné církvi. Nastalo příměří mezi státní mocí a církví, která byla přes dvacet let okrádána o majetek a velmi tvrdě pronásledována. Doslova ze dne na den se z pomahačů carského režimu církev stala služebnicí „Matky Rusi“. Od roku 1941 se v pravoslavných chrámech (které byly státem vráceny) konaly modlitby za vítězství. V Leningradu, Stalingradu i Moskvě kněží nosili v průvodech pravoslavné ikony, za což by před několika lety nejspíše tvrdě zaplatili; v lepším případě pouze pobytem v pracovním táboře.
V roce 1943 Stalin osobně přijal moskevského metropolitu Sergije. Jako odměnu za přínos válečnému snažení Sověti umožnili církvi svolat synod, první od roku 1917, kde byl Sergij korunován patriarchou ruské pravoslavné církve. Tento post zůstával do té doby opuštěn již od roku 1923, kdy došlo k sesazení patriarchy Tichona, takže pravoslavní v SSSR neměli téměř 20 let nejvyššího představitele. Změna přístupu sovětské vlády k výkladu vlastních dějin a tradicím skrze nové uniformy, vyznamenání a umožnění volného působení církve nemohla uniknout pozornosti protivníka.
Tomu Sověti doslova „vypálili rybník“, neboť Němci rádi mezi vojáky RKKA šířili letáky o neúctě vládnoucí elity k životním hodnotám obyvatel SSSR. Úcta k domovu byla vždy atributem prostého ruského člověka, tehdy tak těžce zkoušeného novým společenským řádem. Obnovení starých tradic spolu s touhou po pomstě a ideou boje za vlast nepochybně znamenalo zvýšení motivace (nejen) pro rudoarmějce, která je nakonec přivedla v květnu 1945 až do Berlína. Snahy o posílení hrdosti jednotlivých národů SSSR a zároveň nenásilné podněcování sounáležitosti s těžce zkoušenou sovětskou vlastí pomohly v boji proti společnému nepříteli. Byl to správný tah ve správnou chvíli.
