Nasazení motocyklů ve 2. světové válce: Do boje na mašině o dvou kolech

V Německu generálové mezi válkami pracovali na doktríně manévrového boje založené na vysoké mobilitě. Kromě tanků a kolových vozidel do tohoto konceptu spadaly i motorky a v roce 1938 spatřil světlo světa model R75 firmy BMW. Šlo o vůbec první německý motocykl navržený specificky pro potřeby armády a jako takový disponoval nejen závěsem pro sajdkáru, ale také převodem pro pohon jejího kola. Nabízel tak vysokou mobilitu a rychlost a v pozdějších letech se mnoho konstruktérů snažilo úspěch tohoto stroje napodobit.

Během druhé světové války tvořily R75 společně s motorkami Zündapp KS 750 důležitou součást německých ozbrojených sil. Na frontě sloužily zejména v řadách průzkumných praporů, kde obvykle cestovaly s tříčlennou osádkou a postranním vozíkem osazeným kulometem MG 34. BMW a zündappy sedlalo i polní četnictvo plnící širokou škálu úkolů v zázemí, od strážní služby přes řízení dopravy až po zatýkání dezertérů. Velmi podobného využití se motorky se sajdkárou dočkaly i ve Velké Británii; například v roce 1940 byli průzkumníci na motorkách prvními příslušníky britského expedičního sboru, kteří vjeli na belgickou půdu a během bitvy o Francii sloužili v průzkumných a strážních rolích.

Rudoarmějci na harlejích

Oproti tomu v US Army se postranní vozíky příliš nerozšířily. Důvodem bylo masové zavádění lehkých čtyřkolových džípů Bantam a Willys, jež dokázaly plnit úkoly motorek se sajdkárou výrazně lépe. Nejrozšířenější americký armádní motocykl Harley WLA se proto používal primárně pro průzkum, eskortu konvojů v zázemí či kurýrní službu. Velmi známými se americké motorky staly v řadách vojenské policie.

Na východní frontě se motocykly nedočkaly tak širokého nasazení jako v západní Evropě. Na vině byla především málo rozvinutá infrastruktura s nedostatkem zpevněných cest. Po většinu roku pak mobilitu kolových vozidel snižovaly povětrnostní podmínky, ať už šlo o bláto v podzimních a jarních měsících, nebo hluboký sníh během krutých ruských zim. I přesto si motorky našly cestu i do řad Rudé armády, kde sloužily u samostatných průzkumných oddílů. Mezi jejich úkoly patřilo kromě běžného průzkumu i zajišťování křídel postupujících divizí a v některých případech i rychlé nájezdy.

Stejně jako Britové a Němci také Sověti využívali stroje se sajdkárami vyzbrojené kulomety. Malý počet motorek dokonce sloužil i jako nosiče 82mm minometů. Co do typů pak rudoarmějci vedle domácích M-72 a VZA spoléhali především na americké Harley-Davidson a Indian.

Zdaleka nejméně se pak motocykly dostaly ke slovu v Pacifiku, kde boje probíhaly primárně v husté džungli či na ostrovech. Armáda císařského Japonska tak motorky nasadila pouze na čínském válčišti a na domácí půdě. Nejrozšířenějším modelem se stal Typ 97 neboli kopie amerického typu Harley-Davidson Road King.

Skútry pro výsadkáře

Samostatnou kapitolu vývoje vojenských motocyklů představují výsadkové motorky. Ve Velké Británii šlo o malé skládací Excelsior Welbike a Villiers Junior Deluxe, které původně vznikly pro potřeby agentů SOE. Motocykly by se v praxi shazovaly ve speciálních pouzdrech z letadel společně s agenty, kteří by se následně s jejich pomocí přepravili na místo setkání s místními kontakty. Špičky SOE nakonec skútry odmítly, své uživatele si ale tyto malé stroje našly. Jejich vlastnosti je činily ideálními pro britské výsadkáře, kteří je nasadili v Normandii i během operace Market Garden.

Na stejném konceptu již před válkou pracovali i konstruktéři v Itálii, kde v roce 1936 továrna Volugrafo navrhla výsadkový skútr Aermoto 125. Ten vážil 51 kg a měl tvořit výbavu vojáků Osy během plánované invaze na Maltu. K té ale nikdy nedošlo a počet vyrobených kusů se tak zastavil na dvou tisících. Výsadkáři je používali až do italské kapitulace v září 1943, po níž mnoho strojů zabavili Němci. Ti je zařadili do výzbroje oddílů padákových myslivců rozmístěných u jaderského pobřeží.

Prostředek pro partyzány

Konec války znamenal z velké části i konec vojenských motocyklů ve výše uvedených rolích. Pro průzkum, strážní službu a manévrové operace byly výrazně vhodnější moderní obrněné automobily a později i bojová vozidla pěchoty. Do důchodu měly zamířit i motospojky – pokroky v elektronice dodaly armádám možnost spolehlivě komunikovat i na větší vzdálenosti a odvážných mužů ženoucích se na frontu s depešemi v brašně tak jednoduše nebylo třeba.

Asymetrické konflikty, jeden z plodů studené války, ale nečekaně vdechly armádním motocyklům druhý život. Během angažmá v Afghánistánu se sovětští vojáci setkali s mudžahedíny využívajícími běžné civilní motorky k rychlým nájezdům ve stylu „zaútoč a zmiz“. Pro guerillovou válku představovaly motocykly obzvláště hodnotný prostředek – byly lehké, vyžadovaly jen minimální logistické zajištění, samy o sobě nevzbuzovaly podezření. Umožňovaly tak partyzánům provádět nenápadný průzkum, skrytě přepravovat zbraně a výbušniny a pronásledovatelům následně unikat terénem nesjízdným pro vícestopá vozidla. 

Ve službách speciálů

Ze stejných důvodů si motocykly získaly pozornost i příslušníků speciálních jednotek, které žádaly skladný a lehký transportní prostředek zvyšující mobilitu týmů zvláštního určení. Za války v Perském zálivu (1991) tak britské jednotky SAS či americké oddíly Delta Force brázdily poušť na terénních motocyklech při dálkových patrolách majících za cíl zneškodnit irácké balistické střely SCUD. Během druhé války v Afghánistánu pak koaliční síly nasadily motorky jako odpověď na stejné nájezdy partyzánů, jež svého času trápily Sověty.

Na stránky novin se v tomto ohledu dostaly zejména litevské speciální jednotky, které vyměnily svá obrněná vozidla za výkonné typy Yamaha a KTM, v jejichž sedle dokázali efektivně pronásledovat motorkáře Tálibánu. Ani tehdy ovšem neměli západní vojáci vyhráno – ačkoliv tálibánci obvykle sedlali staré a nepříliš udržované stroje, jejich perfektní znalost prostředí jim umožňovala využívat terén daleko lépe než Litevcům obtěžkaným výstrojí a dalším vybavením.

TIP: Nasazení motocyklů v 1. světové válce: Do boje na mašině o dvou kolech

V závěru 20. století pak obdržely vojenské motorky svého důstojného nástupce v podobě moderních čtyřkolek, označovaných rovněž zkratkou ATV (All-Terrain Vehicle, doslova „vozidlo do každého terénu“). Čtyřkolky nabízejí prakticky stejné výhody jako motocykly, dvojstopá koncepce jim ale dává výrazně lepší stabilitu. Nárůst rozměrů a hmotnosti pak kompenzuje schopnost převážet větší náklady, zatímco u některých větších typů je možné dokonce i využít vlečné vozíky – to vše při zachování mobility a možnosti ATV shazovat z letadel.