Napoleonův James Bond: Špion Schulmeister strávil konec života jako trafikant
Žádná armáda a žádný vojevůdce se neobešli bez toho, co dnes nazýváme vojenským zpravodajstvím či lidově špionáží. Vzhledem k povaze této činnosti zůstali mnozí špioni i jejich činy navěky neznámí. Rozvětvenou zpravodajskou síť měl samozřejmě i Napoleon a na rozdíl od jiných špionů se zachovalo především jméno jeho nejproslulejšího tajného agenta – Schulmeister.
Tento špion byl legendou již za svého života, o jeho činnosti se šířily takové zkazky, že ještě dnes bývá leckdy považován za jakéhosi Jamese Bonda své doby! Pravda je sice odlišná, pro nepřátele napoleonské Francie ovšem představoval skutečné a značné nebezpečí.
Pašerákem od píky
Charles Louis či Karl Ludwig Schulmeister (1770–1853) pocházel z Neufreistettu na území tehdejšího Bádenska. Syn pastora zpočátku pracoval jako okresní aktuár v Korku, záhy však místo opustil, využil revolučních zmatků ve Francii a dal se na pašeráctví. Nebyl zdaleka sám, podloudnictví kvetlo v celém Porýní. Po vyhlášení války mezi Francií a Rakouskem a při tehdejších chudých sklizních představovalo sice nebezpečnou, leč rychlou cestu ke zbohatnutí. Schulmeister si to záhy uvědomil. Četné ostrůvky a písčiny, jimiž byl Rýn v jeho kraji poset, znal jako své boty.
Postupoval v pašerácké hierarchii od píky: postupně špehoval celní hlídky a stanice, sloužil jako předsunutá hlídka a průvodce pašeráckých konvojů, sám pašoval. Brzy vykonával tuto činnost ve velkém a položil tak základy svého značného jmění. Schopného, inteligentního a bezohledného pomahače si brzy všimli štrasburští pašeráčtí podnikatelé, takto řádní a vážení členové obchodní komory. Když se v roce 1797 usadil ve Štrasburku, získal vlastní pašeráckou organizaci, navenek přitom vedl malý koloniál a obchodoval s tabákem.
Ve službách Francouzů
Tehdejší operace francouzské Rýnské armády v letech 1796–1797 změnily Schulmeisterovi život. Do služeb Francouzů ho přivedl velitel eskadrony, budoucí Napoleonův důvěrník a jakýsi náčelník vojenského zpravodajství Anne-Jean-Marie-René Savary. Schulmeisterův význam byl v kontextu přechodu Francouzů přes Rýn evidentní – ze své podloudnické činnosti znal brody a průchody, byl schopen vyzvídat i za nepřátelskými liniemi. Známosti z časů jeho aktuárského působení, jazykové znalosti a politická neangažovanost mu umožňovaly vytvořit si vlastní síť a provádět výzvědné operace. Nová generace francouzských velitelů správně vystihla důležitost tohoto druhu lidí, znalých území, na němž se měla armáda pohybovat.
První Schulmeisterovy kroky na poli špionáže přitom zůstaly v tehdejších „odborných kruzích“ zcela nepovšimnuty, čehož později obratně využíval a mátl stopy, byť realitu nezakrýval úplně. Vyzvědačství se začal věnovat výlučně v roce 1804, kdy jej krajan a Napoleonův pobočník Jean Rapp v Paříži představil Napoleonovi. Schulmeister vstoupil do armády a byl přidělen tehdy již „šéfšpiónovi“ Savarymu. Při své chytrosti a oddanosti Napoleonovi se záhy stal jedním z nejobratnějších agentů a byl pověřován důvěrnými úkoly, které dodnes zůstávají zahaleny tajemstvím.
„Majstrštyk“ v Ulmu
Proslul hned svým prvním doloženým „majstrštykem“ na počátku Napoleonova tažení roku 1805, které skončilo u Slavkova. Dlužno předeslat, že k jeho nesporným schopnostem podle všeho patřilo i herecké umění – dokonalé nalíčení, převlek i změna chování a vystupování, které jej navzdory jeho nápadně zrzavé kštici měnilo k nepoznání.
12. října 1805 pronikl Schulmeister v převleku do Ulmu, kde otálela rakouská armáda podmaršála Karla Macka von Leiberich v očekávání ruské spojenecké armády, nemajíc ani potuchy, že se na ni valí armáda francouzská. Schulmeister se v Ulmu vydával za rakouského špiona, několikrát se setkal se samotným Mackem a ten jej dokonce představil svým důstojníkům jako jednoho z nejdůvěryhodnějších agentů, který mu poskytl velmi přesné informace.
Schulmeisterova akce byla takřka klasickou dezinformační kampaní. Ve svých hlášeních Mackovi dovedně míchal pravé dokumenty francouzského generálního štábu s vlastními výmysly, například že v Paříži dojde ke státnímu převratu, Napoleon bude svržen a jeho armády brzy odtáhnou. Dokonce k tomu nechal vyrobit falešné noviny. Cílem bylo zdržet Rakušany v Ulmu, dokud je Francouzi neobklíčí. Když získal pas pro volný pohyb mezi rakouskými liniemi, přešel je a předal všechny, tentokrát zcela pravdivé informace Francouzům.
Bystrý měšťan
Rueff Savary využil jeho uvedení do rakouských kruhů a vyslal jej ke štábu podmaršála Maximiliana Merveldta do Braunau. Schulmeister se totiž zrovna náhodou setkal s rakouským poručíkem Rulzkim, dřívějším kamarádem údajně z Itálie (není však spolehlivě doloženo, že by Schulmeister kdy byl v Itálii), který právě nesl Merveldtovi depeši. Schulmeister se opět začal vydávat za rakouského špiona a důvěřivý Rulzki jej vzal s sebou. Merveldtovu důvěru a rovněž pas získal, když jej podrobně informoval o postavení Francouzů. Nezpůsobil jim žádnou velkou škodu: všichni v Braunau už věděli, že Francouzi pochodují na Vídeň. Právě při této misi Schulmeister utrpěl jeden z nemnoha nezdarů. V jakési hospodě v Linci narazil na měšťana Johanna von Rueff, prchajícího z Braunau před Francouzi.
Rueff byl zcela bez prostředků, nadával na neschopnost rakouské vlády a zjevně nevěděl, co si počít. Schulmeister toho využil a přemlouval ho, aby vstoupil do francouzských služeb, čímž se prý finančně zabezpečí. O špionáži přitom nejspíš nepadlo ani slovo, na to byl Schulmeister jistě příliš opatrný. Rueff však v Schulmeisterovi špiona vycítil a udal ho. Rakušané ho ihned zatkli a našli u něj i usvědčující papíry. Zároveň zatkli i jeho společníka, jistého Rippmanna, který měl předat Schulmeisterovy zprávy Savarymu.
Přistižení špioni se tehdy stejně jako za každé války okamžitě stříleli, Schulmeistera však prozatím zachránily pasy od obou rakouských podmaršálů i to, že ho Rakušané pokládali za důležitého agenta, který toho určitě mnoho ví. Spolu s Rippmannem jej tedy převezli do Vídně, kde zevrubné výslechy vyústily v tento závěr: „Jelikož Schulmeister je i podle vlastních slov zřejmě dvojitým agentem, jeho odsouzení závisí na zjištění, které straně podával přesné informace a kterou informoval nepravdivě. Tuto otázku mohou zodpovědět pouze rakouští generálové, na něž se odvolává.“ Přičemž nezjistili, že právě on je onen „Monsieur Charles“, jak si dával s oblibou říkat a jak byl po Ulmu již znám i v rakouské armádě.
Velká kariéra
Před postupujícími Francouzi byli zatím oba zadržení odesláni do pevnosti v Olomouci. Eskorta však úkol nesplnila. Protože hlavní cesty blokovaly ustupující armády, bylo nutno putovat za nevlídného říjnového počasí pěšky postranními cestami a oklikami. Vojáci toho po dvou dnech měli dost, a tak oba zajatce na jedné zastávce obrali o všechno, zmlátili do bezvědomí a šli po svých. Když se oba agenti vzpamatovali, rozhodli se k návratu do Vídně, k níž se již blížili Francouzi, ale z opatrnosti se rozdělili. Schulmeister dorazil do Vídně ještě před Francouzi, tři dny se skrýval a pak vyhledal Savaryho, který jej již pokládal za mrtvého. Rippmann měl na útěku smůlu, zabloudil, byl dopaden a v bídném stavu převezen do polního špitálu ve Fulneku, kde podle všeho zemřel, aniž byl vyslechnut.
Napoleonovým výnosem byl „Monsieur Charles“ jmenován vídeňským vrchním policejním komisařem. Tuto funkci vykonával od poloviny listopadu 1805 do poloviny ledna 1806 a s minimálními silami zajistil ve městě klid a pořádek. Dopustil se však chyby, že zůstal ve Vídni i po odchodu francouzských vojsk. Rakušané ho v březnu 1806 zatkli a drželi ve vězení až do konce července. Opět jej neidentifikovali, poodkryli však jeho systém. Z té doby se zachoval jeho popis: Výška 5 stop 1 palec, štíhlá postava, vlasy a obočí ryšavé, malé živé oči, mluví německy, francouzsky, latinsky, anglicky, italsky; výraz drzý.
Schulmeister se po propuštění vrátil do Francie, zakoupil panství Meinau u Štrasburku a usadil se tam. V letech 1806–1809 osvědčeného Schulmeistera ještě několikrát povolali do služby, na podzim roku 1808 například při jednání v Erfurtu zodpovídal za osobní bezpečnost obou panovníků – Napoleona i cara Alexandra. Po uzavření míru se oficiálně stáhl do ústraní, v letech 1810–1814 žil s manželkou a dvěma dcerami na svých panstvích a užíval si nabytého majetku, neboť byl za své služby odměňován vskutku štědře. Přitom však pravděpodobně nadále pracoval pro Savaryho, tehdy již ministra policie. Zejména německý tisk o něm šířil nejrůznější fámy, z nichž se zrodila skutečná psychóza.
Od mecenášství k trafice
Po Napoleonově pádu a po návratu Bourbonů se ho marně snažila dopadnout královská policie, Rakušané i Prusové po něm neustále pátrali ještě po Waterloo. Rakouská policie ho tehdy dokonce hledala ve Vídni, neboť jej podezřívala, že odtud má z Napoleonova rozkazu unést jeho syna. Nakonec jej v červenci 1815 dopadl ve Francii pruský maršál Gebhard Leberecht von Blücher.
Schulmeister si několik měsíců pobyl v pruském vězení, ale soudní vyšetřování proti němu nakonec bylo zastaveno. V listopadu byl propuštěn, vrátil se do Francie a stáhl se definitivně z veřejného života. Na svém dalším zámku Piple pořádal okázalé slavnosti a díky svému nahromaděnému bohatství pomáhal potřebným a sponzoroval umělce. Jeho další, již zcela civilní a legální podnikání však bylo neúspěšné, dosavadní známí se mu začali vyhýbat, byl nucen prodat svá panství i podíly v pařížských hernách a bádenských lázních, většinu jmění převedl na dcery, zbytek utratil a ke konci života byla jeho jediným zdrojem příjmů trafika ve Štrasburku.
Přesto si až do konce zachoval důstojné a přívětivé vystupování i upravený zevnějšek, připomínající ponejvíce úctyhodného notáře. Mezi sousedy byl „tatík Schulmeister“ oblíben, nebyl však rád, když se mu připomínala jeho zpravodajská minulost, nejraději se uváděl jako bývalý armádní vrchní komisař, což bylo postavení všeobecně vážené a dalo se pod ním představovat cokoli. Schulmeister zemřel jako třiaosmdesátiletý kmet, aniž kdy dostal řád Čestné legie, po němž tolik toužil, ale který mu Napoleon odepřel. Dva roky před smrtí se Schulmeisterovi dostalo pouze té morální satisfakce, že jej při své cestě do Štrasburku navštívil francouzský prezident, tedy Napoleonův synovec, pozdější Napoleon III.
