Námořní blokáda severokorejského přístavu Wonsan trvala 861 dnů

Válka na Korejském poloostrově trvala již půl roku. Ještě nedávno to vypadalo, že se jihokorejská armáda zhroutí pod tlakem severního nepřítele a celý poloostrov bude znovu sjednocen. Vše se změnilo ve prospěch jižního státu intervencí Organizace spojených národů. Na zbývajícím území, které doposud jihokorejská armáda ovládala, se vylodila vojska USA, Velké Británie, Austrálie a dalších zemí. Jejich mohutné námořní svazy začaly střežit pobřežní i vzdálenější vody. Armáda KLDR ustupovala na sever. Většina důležitých operací se odehrávala na západním pobřeží poloostrova, ale americké velení začalo uvažovat o otevření druhé fronty na východě, a to s pomocí námořního výsadku.

Útok na tepnu

Jako vhodný cíl byl vybrán severokorejský přístav Wonsan, který se nachází v nitru Východokorejského zálivu. Je to nejdůležitější silniční i železniční křižovatka východním směrem od Pchjongjangu; samotné město představuje důležité průmyslové centrum a především velký námořní přístav. Nacházejí se tam rafinerie a muniční sklady. Využívalo ho severokorejské námořnictvo k zásobování svých vojsk na frontě a také jako základnu k výpadům malých vojenských plavidel, která, ačkoliv sama o sobě nemohla v žádném případě ohrozit námořní moc spojenců, značným způsobem ztěžovala plavbu nákladních lodí v oblasti Korejského zálivu.

Proč zrovna tam?

Neutralizace Wonsanu tedy spojencům mohla poskytnout celou řadu výhod. Spojenecké velení vyčlenilo pro operaci řadu válečných plavidel s označením Operační skupina 95.2, jež se skládala z letadlové lodi, těžkých i lehkých křižníků, torpédoborců, minolovek a bezpočtu malých hlídkových lodí. Námořní síly Severokorejců v této oblasti nepředstavovaly žádnou větší hrozbu, obavy spojeneckých velitelů vzbuzovaly snad pouze různé improvizované minové prámy.

Na druhou stranu v bezprostředním okolí Wonsanu se nacházelo značné množství krytých palebných postavení s děly menších a středních ráží, tedy od 76 do 152 mm, většinou starších sovětských typů. Proti námořním cílům se tato artilerie sice nevyznačovala velkou palebnou silou, ale disponovala alespoň slušným dostřelem.

První salvy

Spojenecké loďstvo se před přístavem poprvé objevilo 16. února 1951 a druhého dne válečná plavidla zahájila mohutné ostřelování pobřeží. Již při prvním útoku řada objektů ve městě i v přístavu utrpěla různě vážná poškození, ale pobřežní baterie odpovídaly zatím sporadicky. K vážnějšímu incidentu došlo až o tři dny později, kdy se 19. února torpédoborec USS Ozbourn dostal do těžké palby severokorejských postavení. Během chvíle utrpěl dva zásahy a dalších několik granátů jeho trup jen těsně minulo. Přestože utrpěl určitá poškození a téměř dodriftoval do nepřátelského minového pole, podařilo se mu zachránit spojeneckého pilota, jehož stroj Severokorejci nad zálivem sestřelili.

Dne 24. února se na opuštěném ostrůvku Sindo-ri vylodila jihokorejská námořní pěchota, kterou z moře dělostřelbou podporovala spojenecká plavidla. Následující měsíce se nesly v podobném duchu. Válečné lodě bombardovaly pobřeží, zatímco severokorejští kanonýři kladli houževnatý odpor, a přestože stříleli v rámci možností poměrně přesně, škody na spojeneckých plavidlech kvůli malým rážím děl nebyly velké. Navíc chvilkové palebné přepady, vedené z torpédoborců a lehkých křižníků, začínaly postrádat na účinnosti. 

Granáty a rakety

Spojenecké velení naplánovalo mohutné dělostřelecké baráže na konec května, pro větší účinnost doplněné také námořními raketomety. Případných zmatků mezi obránci měla využít pěchota vysazená na příhodných místech. Operace dostala označení Fireball. V noci na 22. května se na severokorejské pozice snesla doposud nevídaná lavina střel; během pouhých 45 minut na přístav dolétlo téměř 5 000 raket a velké množství dělostřeleckých granátů do ráže 152 mm.

Útok bombardérů B-26 Invader na přístavní zařízení Wonsanu, 1951. (foto: Wikimedia Commons, United States Air Force, CC0)

Zničená muniční skladiště a zásobníky, případně vyřazené dělostřelecké systémy, citelným způsobem ochromily dosavadní schopnosti obránců, ačkoliv z vnitrozemí byly přisouvány nové zásoby i zbraně. Výraznější problém představovalo narušení průmyslové výroby a produkce místních podniků, které nešlo tak snadno opravit.

Nepříznivě se projevovalo také velké množství spotřebované dělostřelecké munice, protože ta totiž následně chyběla pozemním jednotkám, u kterých mohla být využita s daleko větším efektem než proti námořním cílům. Ostřelování pobřeží probíhalo po celé období léta až do září. Malé hlídkové čluny Severokorejců se několikrát pokusily napadnout poblíž plující spojenecká plavidla, jejich počínání se však nesetkalo s úspěchem; ani minové operace nepřinášely hmatatelné výsledky.

Přicházejí velké ráže

V průběhu zimy 1951–1952 došlo k zesílení námořní blokády. Ještě na konci roku 1951 připlula bitevní loď USS Wisconsin, později následována dalšími těžkými plavidly. K ostřelování se tedy místo standardních děl do ráže 152 mm zapojily také nejtěžší námořní kanony kalibru 406 mm. Efektivita přepadů se násobně zvýšila také díky využití přímých dělostřeleckých pozorovatelů. Ti koordinovali palbu z obsazeného pobřeží.

Letecký průzkum se příliš neprosadil, protože se v okolí Wonsanu soustředilo silné protiletadlové dělostřelectvo. Po celou první polovinu roku 1952 probíhaly boje a potyčky u přístavu ve stejném duchu jako v období předchozím. Dne 7. října 1952 došlo k jedinému většímu leteckému souboji nad přístavem: účastnilo se ho kolem dvacítky letadel včetně několika moderních MiG-15 na severokorejské straně. Právě jednomu z nich se podařilo skórovat, když sestřelil americký F4U Corsair.

V průběhu podzimních měsíců probíhaly četné odminovací operace v okolí přístavu, které vyústily ve sporadické dělostřelecké přepady ze strany pobřežních baterií; nicméně palba postrádala dřívější přesnost a zásahu dosáhli severokorejští dělostřelci velmi zřídka. V tu dobu se navíc již většina baterií zabývala ostřelováním ostrůvků u přístavu, které se nacházely v držení vojsk OSN, takže válečným plavidlům se nedostávalo takové pozornosti jako na počátku celé kampaně. Začátkem roku 1953 zahájili Severokorejci mohutné ostřelování spojeneckých pozic na přilehlých ostrovech, které s přestávkami trvalo až do května. Ani tentokrát granáty své cíle ve větší míře nenacházely.

Neporaženi až do konce

Mezitím se spojenecké letectvo zaměřilo na logistickou a průmyslovou infrastrukturu v okolí Wonsanu a tím chtělo narušit zásobování posádky města. Útok probíhal z palub tří letadlových lodí. Obránci přístavu se pokusili odpovědět zesílenou palbou svých děl, ale konečnou bilanci dvou mrtvých a čtrnácti zraněných příslušníků americké námořní pěchoty nešlo považovat za úspěch.

TIP: Válka na 38. rovnoběžce: Američané v Koreji 1950–1953

Dne 5. března se do ostřelování pobřeží zapojila také bitevní loď USS Missouri, které se během krátké chvíle podařilo umlčet baterii 105mm severokorejských děl. Sama sice utržila několik zásahů, díky silnému pancéřování škody neutrpěla žádné. O pár dnů později se situace opakovala s podobným výsledkem i přesto, že se válečné plavidlo stalo terčem těžších 152 mm děl. Situace před přístavem setrvala v takřka nezměněném stavu až do podepsání příměří, které znamenalo ukončení blokády. Poslední salvy na město vypálil torpédoborec USS Saint Paul 27. června 1953, tedy 861 dní poté, kdy se před přístavem objevily první spojenecké lodě.