Najděte si svůj vesmírný kámen: Jak se pozná meteorit

Zdá se to neuvěřitelné, ale naše planeta se každý rok střetne asi s 80 tisíci tunami kosmického materiálu. Většinou se jedná o docela drobné částice nebo prach, občas se však Zemi do dráhy připletou i několikametrové balvany či skály velké jako rodinné domy. Právě takto hmotná tělesa ztrácejí při střetu se vzdušným obalem Země svou kosmickou rychlost a padají hluboko do atmosféry.

I když se většina z nich během letu rozpadne, mohou jejich zbytky dopadnout až na zemský povrch. Takový „kámen“ potom označujeme jako meteorit a v současné době byste jich ve všech muzejních, vědeckých i soukromých sbírkách napočítali přes padesát tisíc.

K hledání meteoritů se nejvíce hodí oblasti, kde se tělesa z vesmíru hromadí na jednom místě a kde se dají dobře odlišit od hornin pozemského původu. Zdaleka nejvhodnější světovou lokalitou pro sběr meteoritů se ukázaly být oblasti ledových štítů v Antarktidě, kde bylo do roku 2011 sesbíráno celkem 36 tisíc meteoritů, což představuje 70 % všech jejich světových sbírek! Od 90. let minulého století se pozornost hledačů soustředila i do oblastí saharské pouště, kde případné meteority dobře kontrastují se světlým pískem.

Meteority jsou těžší

V mnoha případech se meteority liší od běžného kamení již na první pohled. Některé však dokážou pořádně zamotat hlavu i skutečným odborníkům. V několika případech musely dokonce jejich kosmický původ potvrdit až velmi nákladné a přesné laboratorní analýzy.

Pro čerstvé meteority je typická především tmavá kůrka natavení, jež vypadá, jako by povrch ošlehly plameny. Vzniká při prudkém zahřívání povrchu meteoroidu, které způsobuje odpor vzduchu během velmi rychlého průletu atmosférou, a je zpravidla tmavší než vnitřek meteoritu. Pokud má tedy podezřelý kámen stejné zabarvení na povrchu i na čerstvých lomech, nejspíš to meteorit nebude. Mějte na paměti, že kůrka natavení je velmi tenká a její tloušťka málokdy překračuje 1–2 mm.

Meteority často prozradí i jejich hmotnost, přesněji řečeno hustota. Když si potěžkáte meteorit  a běžný pozemský kámen podobných rozměrů, budou meteority o poznání těžší. Zatímco u nejrozšířenějších pozemských hornin, jako je žula, vápenec, čedič nebo pískovec, nepřekračuje hustota 3 000 kg/m³, u nejběžnějšího typu meteoritů – tzv. chondritů – to bývá kolem 3 400 kg/m³. Nejvíce se však svou velkou hustotou prozrazují železné meteority, jejichž měrná hmotnost dosahuje 7 000–8 000 kg/m³.

Pro mnohé, zvláště železné meteority je důležitým rozpoznávacím znakem přítomnost zaoblených jamek, které připomínají vtisky prstů. Vypadá to, jako by někdo uhnětl tvar meteoritu z hlíny. Tyto tzv. regmaglypty vyhlubují do meteoritu vířivé nadzvukové proudy žhavého vzduchu během jeho průletu atmosférou.

Bez ostrých hran

Pokud se nejedná o fragmenty jednoho rozpadlého kusu, pak meteority nemají ostré hrany nebo rovné plochy. Při průletu meteoroidu zemskou atmosférou se totiž odtaví až 90 % hmoty meteoritu, což způsobí, že se jeho ostré hrany ohladí. Avšak na rozdíl od oblázků a valounků pozemských hornin, které vznikly díky činnosti vody a větru, nemají meteority až na naprosté výjimky tvar oblázků.

V případě kamenných meteoritů jsou zejména na řezech a lomech dobře patrné kuličkovité útvary, kterým se říká chondry. Jde o tělíska s průměrem od půl milimetru až do velikosti vlašského ořechu. V pozemských horninách se chondry vůbec nevyskytují, přičemž se jedná o roztavená zrnka prachového disku, z něhož později vznikly zárodky planet Sluneční soustavy. Původ opakovaných zahřátí překračujících teplotu 1 027 °C je však stále neznámý.

Po naleptání železných meteoritů zředěnou kyselinou se na naleštěných plochách objevují typické Widmanstättenovy obrazce, které jsou tvořeny dvěma typy slitin železa a niklu. Podrobné studium ukázalo, že hmota meteoritů, jež tyto obrazce obsahují, musela chladnout velmi pomalu – řádově miliony roků. To znamená, že železné meteority pocházejí z jader vznikajících planet. Existují však i železné meteority bez těchto obrazců!

Jako magnety

Jelikož meteority obsahují železo v kovové formě, jsou často magnetické. Drobná zrnka železa jsou přitom mnohdy patrná i u kamenných meteoritů. Pozemské horniny ovšem železo v kovové formě neobsahují, a pokud jsou magnetické, pak proto, že obsahují minerál magnetit. Některé velmi vzácné typy meteoritů nebo silně zvětralá tělesa však magnetická nejsou.

Meteority neobsahují světlý křemen nebo kalcit. Křemen je totiž hojným minerálem v pozemských horninách, ale v meteoritech se nevyskytuje. Poznáte jej podle toho, že je čirý, zpravidla bílý, průhledný, průsvitný i neprůhledný, skelně lesklý, neštěpný a má lasturnatý lom. Nejvíce ho však prozrazuje jeho tvrdost. Je dokonce tak tvrdý, že jako jediný běžný minerál ryje do skla. Pokud tedy ostrou hranou podezřelého kamene uděláte rýhu do skla, pak nejspíš nejde o meteorit. Kalcit zase šumí ve zředěné kyselině chlorovodíkové nebo v silném octu. Jestliže tedy kámen „šumí“, rovněž to není meteorit.

TIP: Chondrity, pallasity, achondrity: Jaké druhy meteoritů existují a jak se poznají?

V některých pozemských typech hornin jsou patrné drobné dutinky a póry, které vznikají při chladnutí magmatu, z něhož unikají plyny. Takováto pórovitá struktura je však pro meteority velmi vzácná, takže pokud dutinky na kameni vidíte, s velkou pravděpodobností se nejedná o meteorit – nebo naopak držíte v ruce opravdu nesmírně vzácný typ vyvřelé horniny z Měsíce či Marsu!

Připraveno ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno