Na věčnou památku: Zmizelé pomníky v českých zemích
Podobně jako názvy ulic také pomníky někdy přicházejí a záhy odcházejí. Jejich mizení je zrcadlem politických převratů a ducha doby. Někdy je to dobře, jindy jde spíš o projev barbarství. Seznamte se s několika českými památníky, které svou úlohu plnily kratší dobu, než zamýšleli jejich tvůrci
V české historii přinesl první vlnu odstraňování pomníků rok 1918. Některé symboly, které do té doby českému obyvatelstvu nepřišly nijak závadné, se ideologii mladé republiky příčily. První na ráně byly pochopitelně pomníky členů habsburského rodu, mizející do depozitářů a ústraní muzeí. Odnesl to hlavně bezpočet soch Josefa II., který už v důsledku nacionálních sporů nebyl vnímán primárně jako osvícený rušitel nevolnictví, ale buď jako ochránce německého národa (Němci), či naopak germanizátor (Čechy).
Maršál Habsburků musí pryč
Protihabsburská vlna ovšem smetla také pomník jednoho z nejvýznamnějších českých šlechticů 19. století, maršála Jana Josefa Václava Radeckého z Radče (1766–1858). Díky svým vítězstvím v Itálii během revolučních let 1848–1849 se stal Radecký ikonou rakouské armády. Jako takový se ale stal po 28. říjnu 1918 nepohodlným. A hned v srdci Prahy mu přitom stál výstavný pomník. Tyčil se na dnešním Malostranském náměstí, které se za monarchie nejmenovalo po nikom jiném než právě po Radeckém.
Na masivním podstavci stála skupina osmi bronzových vojáků nesoucích svého maršála na štítě. Po rozpadu Rakouska-Uherska se pomník nezdál nejen Čechům, ale také italskému vyslanci, nyní představiteli spřáteleného státu. Radeckého pomník byl zahalen látkou a brzy kolem něj vyrostlo lešení. Když o pár měsíců později lešení zmizelo, nebylo už po maršálovi ani stopy, protože impozantní sousoší bylo převezeno do depozitáře. Na vlastní oči si jej můžete prohlédnout v lapidáriu Národního muzea.
Komu vadila Panna Marie?
Další pomník byl výjimečný hned z několika důvodů. Jednak šlo už v době jeho zničení o historickou památku a jednak nebyl pomníkem v klasickém slova smyslu. Byl jím mariánský sloup na pražském Staroměstském náměstí, vztyčený v roce 1650 a vysvěcený o dva roky později. Toto dílo bylo díkuvzdáním Panně Marii za úspěšnou obranu před Švédy. Upomínalo tedy na událost, na kterou mohli být obyvatelé české metropole hrdí. Koncem 19. století mu ovšem mnozí začali přisuzovat zcela odlišný význam a vznikla legenda, podle které bylo naopak oslavou pokořující bitvy na Bílé hoře.
Pouhých pět dnů po 28. říjnu 1918 se na Bílé hoře konalo velké shromáždění lidu, kde bylo vyhlášení Československa označeno za odčinění porážky protihabsburského povstání. Následně se obrovský dav vydal na Staroměstské náměstí, aby mariánský sloup strhl. Většinou se udává, že iniciátorem akce byl žižkovský anarchista Franta Sauer, ale možná je role tohoto bohéma přeceňována. Je možné, že ve skutečnosti nebyla až tak spontánní. Samotné zboření proběhlo organizovaně za pomoci hasičů a nebyl při něm nikdo zraněn.
Mariánský sloup nebyl jedinou náboženskou památkou, jež se stala obětí této vzrušené doby. Tentýž dav na Karlově mostě málem zničil sochu Jana Nepomuckého, vnímaného jako představitele pobělohorského útlaku. K podobným excesům, které bychom dnes nazvali vandalstvím, došlo i na dalších místech. U katolické části obyvatelstva to pochopitelně vyvolávalo rozhořčení, hlavně na Moravě a Slovensku.
Mariánský sloup má alespoň štěstí v tom, že by se měl vrátit na své původní místo. V roce 1990 vznikla společnost pro jeho obnovu a následně vytvořil sochař Petr Váňa s pomocí řady dobrovolníků přesné kopie všech částí zlikvidované památky. Na počátku letošního roku změnili pražští zastupitelé dřívější zamítavé stanovisko města, kvůli kterému sochař nezískal povolení k umístění sloupu. Zatím si můžete prohlédnout alespoň sochu Panny Marie, která bude stát na jeho vrcholu a nyní je umístěna u Týnského chrámu.
Boty Tatíčka Masaryka
Příběh další zmizelé sochy je jedním z nejabsurdnějších. Jeho hlavní postavou byl Stanislav Rolínek (1902–1931), původní profesí čalouník, kterého z práce vyřadilo onemocnění tuberkulózou. K jeho zálibám patřilo malování a sochařina, a tak se rozhodl, že ve volném čase vytesá do skály na Velkém Chlumu u Bořitova sousoší Jana Husa, Žižky a Prokopa Holého.
Zvěsti o tomto díle se roznesly a svedly Rolínkovy cesty se starostou Kunštátu Františkem Burianem. V hlavě tohoto zámožného uzenáře totiž uzrál plán, jak okolí svého města zatraktivnit. Rolínka najal, aby do pískovcových skal a umělé jeskyně u Rudky u Kunštátu vytesal díla, mezi něž nakonec patřil sv. Václav na koni, spící blaničtí rytíři, český lev, českoslovenští legionáři, a v neposlední řadě Tomáš Garrigue Masaryk. Prezidentova skulptura, přilepená zády ke skále, měla deset a půl metru a tvořila velkolepou dominantu.
Rolínek pracoval na uvedených sochách hekticky, protože cítil, že mu ubývá sil. „Já dodělám svatého Václava a on dodělá mě,“ napsal v jednom dopise matce. Zemřel v roce 1931 a byl tak alespoň ušetřen pohledu na zkázu svého nejnáročnějšího díla.
Po okupaci nacisty nastalo masové odstraňování Masarykových soch. František Burian se pokusil Rolínkova obra uklidit z očí a nechal ho obestavět cihlovou zdí, na níž vyrostla malá chatka. To ovšem nacistickým úřadům nestačilo a v srpnu 1941 přišel rozkaz k rozřezání sochy, stejně jako k odstranění sousoší trojice legionářů. Dnes se z desetimetrového Masaryka můžeme kochat jen obrovskými botami. Ostatní výtvory talentovaného samouka Rolínka ale v Rudce u Kunštátu přetrvaly a pořád stojí za to udělat si za nimi výlet.
Pod laskavým dohledem generalissima
Jakmile dozněly výstřely druhé světové války, Josif Vissarionovič Stalin začal být zahrnován nejrůznějšími poctami. V Praze se záhy začalo jednat o tom, že by mu měl být zbudován pomník. Komunistický převrat vše popohnal a roku 1949 byla vyhlášena soutěž, do které se přihlásilo 54 návrhů. Mezi nimi uspěl projekt týmu vedeného sochařem Otakarem Švecem.
Stalin na něm stál v čele československého a sovětského lidu (za což si pomník později vysloužil posměšnou přezdívku fronta na maso). Posuzovatelé si pochvalovali, že Švecův návrh jako jediný spojuje „vedoucí osobnost celého pokrokového světa“ s lidem a že se v něm nejvíce uplatňuje myšlenka československo-sovětského přátelství.
Práce na gigantickém pomníku, který se měl stát největším skupinovým sousoším v Evropě, poněkud zdrželo hledání vhodného místa. Ze zvažovaných variant vyšla vítězně Letná. Jako stavební materiál sloužila žula a masa železobetonu. Práce pokračovaly i po Stalinově smrti v roce 1953. Vítězslav Nezval k tomu složil verše:
Dny smutku a mraky odlétnou,
vysoko k hvězdám, k Mléčné dráze.
On, vítěz, vztyčen nad Letnou,
na věky bude pomáhati Praze.
K odhalení pomníku došlo až na 1. máj 1955. Netrvalo ale ani rok, a Chruščov začal s kritikou kultu osobnosti. Když byla v roce 1961 odstraněna Stalinova mumie z kremelského mauzolea, nemohli už v Praze otálet. Vzhledem k nebezpečí zřícení Stalinovy hlavy byla horní část sousoší pracně odstraněna sbíječkami a zbytek pak byl postupně odstřelen.
Toto monstrum bylo samozřejmě jen jedním z řady Stalinových pomníků u nás. Jeden z prvních připomínal generalissima-osvoboditele v Plzni, kterou samozřejmě osvobodili Američané. Plzeňský Stalin se po vizuální stránce příliš nevyvedl. Dlouhý plášť, čepice a holínky v kombinaci s blízkou řekou mu u místních vysloužily přezdívku Porybný. Také on zmizel z podstavce v roce 1962.
