Na severní pól: Cesta mrazivou pustinou

Moje oblíbené rčení, které souvisí s cestováním, zní: „Pokud chcete, aby se vše událo přesně tak, jak si představujete a plánujete, pak jeďte na dovolenou do Švýcarska.“ Tato věta přesně vystihuje podstatu naší výpravy na severní pól. Mocná příroda zapříčinila spoustu nepředvídatelných situací a změn, na něž bylo potřeba reagovat. Naštěstí jsme s sebou měli ruské kolegy, kteří byli jako organizátoři většiny aktivit na severu schopni vteřinových reakcí, překvapivých improvizací a okamžitých změn zejména v návaznosti na rozmary počasí. Jsem přesvědčen, že například Američané, zvyklí fungovat v „procesu“ a „systému“, by zde tak jako Rusové neuspěli.

Poklona dávným polárníkům

Jedním z nejsilnějších prožitků, který jsem si z výpravy na pól přivezl domů, je větší respekt k přírodním silám. Příroda umí být skutečně nemilosrdná a člověk je proti ní absolutně bezmocný. Na severu to platí dvojnásob. Pokud je v dané chvíli neprůchodný terén a k tomu ještě špatné počasí, člověk s tím nic nenadělá. Nemůže se vydat jinudy, nemá žádný technický prostředek, jak s překážkami bojovat. V nejlepším případě může jen vyčkávat. Ale i tak, není kam se schovat, utéct, nemůžete si zatopit v krbu…

Po celou dobu naší cesty jsem myslel na ty silné chlapy, kteří před desítkami let brázdili daleký sever a všudypřítomné torosy bez jakýchkoli technických vymožeností a moderních technologií. Dnešní podmínky jsou nesrovnatelné, ať už se jedná o prostředky proti zimě a větru, nebo o stravu. Je až s podivem že za teplot kolem minus 40 °C a za silného větru jsem se venku mohl pohybovat pouze v pěti tenkých vrstvách oblečení – stačila dvě funkční trika, jedna windstopper vrstva, tenká fleecová mikina a svrchní bunda. Samozřejmě i dnešní stany mají naprosto jiné vlastnosti než ty, jimiž byli vybaveni naši dávní předchůdci. Moderní materiály použité na plášti stanů propouští ven veškerou vlhkost, kterou člověk uvnitř vygeneruje, ale směrem dovnitř téměř nic. Zima a vítr z vnějšího prostředí jsou tedy jen mírně nepříjemné, ale ne likvidační. Technologie materiálů navíc zabraňují i námrazám na stanech. Technická výbava je tedy velmi důležitá, ale sám jsem pocítil, že není samospásná.

Exploze ve stanu

V některých ohledech byla výprava trochu nebezpečnější, než jsem původně předpokládal. Ani jednou jsem však během cesty neměl pocit, že mi „jde o život“. Snad pouze na jednom úseku dlouhém asi čtyřicet metrů byl terén skutečně tak náročný a nepředvídatelný, plný torosů, nejistého ledu a vody, že jsme z bezpečnostních důvodů odepnuli jindy na karabinách upevněné saně a táhli je volně zavěšené na ramenou. To pro případ, že bychom se propadli – saně by nás mohly stáhnout pod led. V tomto okamžiku jsem byl plně soustředěn, připraven reagovat na jakoukoliv změnu skupenství pod nohama. Počítal jsem s nejhorším, s potřebou vymanit se z vody, z pod ledu. V hlavě jsem si přehrával, jak budu reagovat.

Druhým momentem, kdy mě napadaly černé myšlenky, byly dny, kdy jsme „v tom“ byli úplně sami. Počasí během naší expedice bylo tak neúprosné, že po dva dny byl zastaven letový provoz na Barneu, což je základní tábor všech polárních výprav, kde lze mimo jiné „nafasovat“ veškeré vybavení potřebné k přežití v polární krajině. Pokud bychom se v tyto dny ocitli v nouzi nebo byli zraněni, či napadeni medvědem s vážnými důsledky, záchrana by nebyla možná. Za normálních okolností se každá výprava dovolá pomoci přes satelitní telefon. Dalším, s odstupem času spíše vtipným okamžikem, kdy ale mohlo jít teoreticky o život, byla nečekaná exploze uvnitř stanu. Až několik sekund po ohromujícím zvuku a oslňujícím záblesku jsme si s Mirkem Jakešem uvědomili, že se vznítila signální světlice. Drama, naštěstí s dobrým koncem bez následků.

V mraze tuhnou myšlenky i nemoci

Podle zkušeností z mých minulých výprav jsem se těšil, jak si cestou na točnu utřídím myšlenky či popřemýšlím o pracovních projektech. Byl jsem ale překvapen – polární „turistika“ mě zaměstnávala natolik, že nezbýval čas myslet na cokoliv jiného než na pochod. V prvé řadě vás náročný terén v některých oblastech neustále nutí přemýšlet o správném kladení nohou, musíte se soustředit se na místa, kam lze bezpečně šlápnout. Navíc je zde zima a silný vítr, což vás nutí být neustále v pohybu. Za pochodu není čas na přemýšlení nebo nějaké kochání se okolím. Někdy jsem i celé hodiny počítal kroky, veškerou energii jsem dával do pochodu a přemýšlení o něm. Vyčerpání pak také bylo adekvátní.

Na vlastní kůži jsem zažil, jak mráz eliminuje veškeré infekce. V prvních dnech na Špicberkách a ještě i na Barneu jsem byl mírně nachlazený. S největší pravděpodobností jsem se nachladil kvůli klimatizaci v letadle a s rýmou jsem vyrážel i první den pochodu. Během hodiny ostré chůze v mraze byla rýma pryč. Samotného mě překvapilo, s jakou účinností mráz funguje. Člověk se cítí velmi zdravý a silný. Je to krásný pocit, zima, sucho, žádný prach, čisto a žádné infekce…

K zamyšlení jsem si ze severního pólu přivezl ještě jednu otázku. Ač jsem nakloněn názoru, že globální oteplování je spíše uměle vytvořené téma, velmi mě překvapil fakt, že jsem na pólu zažil den, kdy teplota vzduchu byla plus jeden stupeň Celsia.

Drift, který podráží nohy

Osobně považuji expedici na pól za můj největší dosavadní výkon. I přesto, že kvůli nepříznivému počasí jsme pólu nedosáhli ve stanoveném desetidenním limitu po svých a na posledním úseku jsme se k točně přiblížili vrtulníkem, mohu se domnívat, že mít více času, další týden pochodu bych ještě vydržel. Po fyzické stránce jsem na něj byl dobře připraven.

Dobrá kondice souvisí v severských podmínkách nejen s fyzickou připraveností, ale také se stravou. Já jsem přežil díky čokoládě. Za posledních patnáct let jsem nezkonzumoval v součtu tolik čokolády, jako během deseti dní na severu. Další významnou položkou v jídelníčku byla instantní strava. Potravinový balíček, který jsem nafasoval od ruských organizátorů výpravy, obsahoval kouzelné aluminiové sáčky, jejichž obsah se po několikaminutovém kontaktu s horkou vodou proměnil v hovězí s bramborem. Denně jeden hliníkový oběd, kousek sýra, kandované ovoce a salámky doplněné o uherák z domova mi poskytly dostatek energie.

Důležitá je ovšem nejen fyzická příprava, ale i duševní zdraví. Člověk se musí obrnit proti přírodě, se kterou stále prohrává. První dny nám počasí přálo, vítr byl příznivý a my se blížili mílovými kroky k pólu. Pak ale ze dne na den příroda změnila kurz a kilometry, které jsme pracně ušli přes den, nám drift během noci vzal. Byl to marný boj s větrnými mlýny. Pocit bezmoci, zbytečné práce… Kvůli silnému větru však ve stanovených termínech nedošla žádná z expedic, které v tomto období vyrazily.

Eskymo Welzl a hon za neznámem

Už jako malý kluk jsem hltal stránky knihy Třicet let na zlatém severu od Jana Eskymo Welzla. V té době mě ani nenapadlo, že sen, který jsem měl tehdy někde uvnitř, se jednou stane skutečností. Poprvé jsem s myšlenkou „dobýt Severní pól“ začal koketoval před třemi lety, reálně jsem na přípravách expedice začal pracovat před dvěma lety. Jednalo se spíše o organizační záležitosti než nějakou speciální fyzickou přípravu.

Na svém životním stylu jsem v podstatě nemusel měnit nic. Mám přirozený tréninkový plán, aktivně běhám třikrát týdně deset kilometrů a hodně jezdím na kole. Jediné, co jsem velmi zintenzivnil dva týdny před odjezdem, byla strava. S myšlenkou na budoucí strádání jsem zcela systematicky navýšil příjem potravy. Například běžně nevečeřím, nebo jen velmi skromně, nyní jsem si večeře „naordinoval“ a ne zrovna malé porce.

A motivace k takové cestě? Svou roli v tomto ohledu pravděpodobně sehrává i blažený pocit „být na špičce sportovního výkonu“, ale prvotním hybatelem je bezesporu touha poznávat neznámé.