Na kontinent jen na skok: Britský expediční sbor v letech 1939–1940 (3)

Neuplynulo ani deset dní od německého útoku na západ a velitel Britského expedičního sboru generálporučík John Vereker (známý jako lord z Gortu) začal zvažovat evakuaci. Za své úvahy se sice dočkal z Londýna ostré kritiky, ale jeho přesvědčení ještě posílilo, když nepřítel dosáhl Abbevillu, čímž odřízl asi milion spojeneckých vojáků včetně většiny BEF. Protiútok naplánovaný u Arrasu měly podniknout britské síly ze severu společně s Francouzi z jihu, ti se ale nakonec „nedostavili“.

Do akce tak 21. května vyrazily dva prapory pěchoty doplněné o obrněnce 1. tankové brigády pod vedením generálmajora Harolda Franklina. Špatná koordinace s letectvem však vedla k tomu, že Luftwaffe britské síly od počátku akce téměř beztrestně decimovala. I přesto dokázali Britové postoupit přes 16 km a zahnat několik nepřátelských jednotek na útěk.

Ukázalo se, že blitzkrieg není neporazitelný, pak ale Němci přesměrovali k Arrasu část XV. motorizovaného sboru a Luftwaffe zintenzivnila své útoky. Franklinovu výpadu definitivně došel dech, a tak se jeho muži vrátili do výchozích pozic. Němci mohli obnovit svůj postup k průlivu La Manche a protiútok dosáhl pouze toho, že nepřítel nyní postupoval obezřetněji v obavě z podobných akcí Spojenců.

Pokus č. 2?

Velení francouzské armády chtělo o pár dní později podniknout další protiútok se stejným scénářem, jako měla akce u Arrasu. Britové měli napadnout nepřítele ze severu a spojit se se svými spojenci postupujícími z jihu. Plánování v Yprech se však velitel BEF nezúčastnil a stejně jako v minulých dnech vázla koordinace. Zoufalá situace na severovýchodním úseku fronty Verekela přiměla k tomu, aby své divize, původně vyčleněné pro druhý protiútok, přesměroval právě tam.

Tímto krokem pravděpodobně zabránil Němcům v prolomení spojenecké linie a odříznutí BEF i zbytků belgických a francouzských jednotek od moře. Někteří historikové pak mají za to, že lord Gort svým rozhodnutím zachránil BEF a umožnil jeho evakuaci do Anglie. Dodejme však, že u Francouzů si tím vysloužil nenávist a někteří generálové se nezdráhali nazvat kroky lorda Gorta zradou.

Velitel BEF už několik dní nepochyboval o tom, že jeho síly bude třeba evakuovat, ale tento krok Londýn schválil až 26. května. Celá Británie upřela pohled na dosud neznámý přístav Dunkerk, odkud mělo Královské námořnictvo spolu s civilními plavidly evakuovat co nejvíce příslušníků BEF. Současně s tím vláda nařídila 3 000 vojáků v Calais, že se musí bránit do posledního muže, aby Němci nedokázali okolo Dunkerku uzavřít smyčku. Londýn svým rozkazem tyto vojáky prakticky obětoval.

Operace Dynamo

Posádka v Calais sice vydržela jen tři dny a zdálo se, že britské pozemní síly čeká největší vojenská tragédie v dějinách. Ještě před zahájením samotné evakuace (operace Dynamo) a v jejích prvních dnech panovala v myslích členů vlády i nejvyššího velení pesimistická nálada. Lord Gort varoval své nadřízené: „Nesmím před vámi tajit, že značná část Britského expedičního sboru a jejich techniky bude i za nejpříznivějších okolností ztracena.“ Podobně smýšlel také náčelník Imperiálního generálního štábu Edmund Ironside: „Do několika dnů přijdeme prakticky o všechny vycvičené vojáky. Pokud nám nepomůže zázrak.“

Zázrak se skutečně stal – úspěšnou evakuaci umožnili BEF Němci tím, že zastavili své tanky 15 km od Dunkerku. Tímto rozhodnutím ztratili celkem tři dny a evakuace příslušníků BEF i obklíčených francouzských vojáků se takřka nerušeně rozběhla. Jediným, kdo nepřerušil své útoky, zůstala Luftwaffe, ale ani ta nedokázala odjezd Spojenců zcela zastavit – přestože napáchala velké škody. Mezi 27. květnem a 4. červnem 1940 opustilo horkou půdu Francie na 338 000 spojeneckých vojáků – převážně Britů.

A co ostatní?

Po zakončení operace stále zůstávalo ve Francii na 150 000 příslušníků BEF – zpravidla se však jednalo o personál podpůrných jednotek, největší bojeschopnou formací pak byla 51. (Highland) Division (51. divize ze skotské vrchoviny), a značná část 1. obrněné divize. Tyto svazky pak v průběhu následujících dní zahlcovaly často protichůdné rozkazy od Francouzů i místních velitelů BEF. V Británii mezitím doufali, že se evakuovaní vojáci na kontinent vrátí a sbor bude znovu zformován v plné síle (některé útvary se skutečně v následujících dnech do Francie přeplavily, ale pak se zase rychle vrátily na ostrovy). Bitva o Francii však už byla dávno rozhodnutá, a tak zbývalo pouze evakuovat co nejvíc mužů.

TIP: Operace Compass: Africký blietzkrieg na britský způsob

Mezi 16. a 25. červnem se podařilo nalodit a přepravit na ostrovy většinu zbylých příslušníků královských ozbrojených sil, kteří odplouvali z dosud neobsazených přístavů na severozápadním pobřeží Francie. Plavidla Royal Navy společně s Brity brala na palubu i další spojenecké vojáky ochotné pokračovat v boji proti Německu. Operace BEF ve Francii oficiálně skončily 18. června, ale evakuace diplomatického personálu pokračovala ze středomořských přístavů až do 14. srpna. Nepočítaje vojáky odplouvající z Dunkerku, zahrnovala celkem 191 870 osob, z čehož bylo 144 171 příslušníků BEF. Mnozí z nich se do Francie vrátili v roce 1944.