Mýty našich dějin: Pověst o prokletém Faustově domě v Praze
Nedávno jsem procházel kolem Faustova domu. Dveře tak, tak visely v pantech, kývaly se ve větru a celá budova vypadala dost pocuchaně. Na první pohled se zdálo, že si zde opět dal ďábel dostaveníčko s nějakým Faustem. On totiž ten slavný Goethův rozhodně nebyl první a zaručeně ani poslední
Předobrazem mudrce, který padl do osidel pekla, byla skutečná osoba německého alchymisty, mága a astrologa Johanna Georga Fausta, který už během svého života na konci 15. a na začátku 16. století platil za mystika a zaprodance ďábelských sil. V Mladotovském paláci, barokním domě na Karlově náměstí, zvaném také Faustův dům, však nikdy nebydlel.
To ovšem nezabránilo romantickým Pražanům, aby si kolem domu a jeho zvláštních obyvatel neupředli pověst o smlouvě s čertem, snaze přesáhnout svůj lidský osud a především o tragickém konci takového opovážlivce, který měla připomínat díra ve stropě, kterou nedokázal opravit ani ten nejzručnější zedník.
Duše za stříbrňák
Vzhledem k této vadě na kráse dům chátral a lidé se mu vyhýbali. Až po nějakém čase před ním stanul chudý student. Nemaje co do úst a kde hlavu složit, rozhodl se, že nebude věřit na strašidla, a odvážil se vejít. Přece jen lepší nocleh mezi čtyřmi stěnami, byť s dírou ve stropě, než někde na ulici či pod mostem.
Student byl unavený, nedbal proto všelijakých podivností, které se válely v opuštěných komnatách paláce, ucpal díru, aby netáhlo, a uvelebil se přímo ve Faustově posteli. Jaké bylo jeho překvapení, když na stolku vedle postele nalezl po probuzení stříbrný tolar! Student byl pragmatik, proto si řekl „hloupý, kdo dává, hloupější, kdo nebere“, tolar schoval a jal se dál zabydlovat svoje nové útočiště.
Kouzlo se stříbrňákem se však opakovalo i příštího rána a každého následujícího. Studentovi začaly blahobytné časy. Lidé ho začali vídat v drahých podnicích, obdivovali jeho vybraný šat a rádi se s ním přátelili, protože „své“ vždy rád pohostil a pil s nimi až do svítání. Mezi bujarými večírky a studijními povinnostmi však začal pročítat i Faustovy knihy, jež v domě nalezl. Jestli chtěl zvětšit své už tak slušné bohatství, nebo získat vědění přístupné jen skrze nečisté síly, nevíme.
TIP: Troubení za ohradou: Proč v Praze po setmění vyhrával děsivý orchestrion?
Jisté je, že se jednoho večera rozžehnal se svými přáteli a dalších několik dní se neukázal. Kamarádům z mokré čtvrti to bylo divné, a tak se ti nejodvážnější vypravili k Mladotovskému paláci, aby se po studentovi poohlédli. Dům byl opuštěný, nikde ani živáčka, jen ve stropě ložnice nalezli násoskové zející starou díru…
Neblaze proslulý dům
Základ pověstí o Faustovi v Mladotovském paláci mohli pomoci položit jeho obyvatelé, kteří rozhodně nepatřili mezi běžné pražské občany. Mezi nejslavnější jistě patřil Edward Talbot Kelly, alchymista a spolupracovník okultisty a astrologa Johna Dee.
Ani Ferdinand Antonín Mladota, který dům vlastnil v 18. století, však nezůstal pozadu – jeho bizarní pokusy a podivné pohybující se figuríny jistě jitřily představivost usedlých měšťanů. A kaplan od sv. Jana, dr. Karel Jaenig, jenž pracoval jako správce domu ve století 19. a byl posedlý záhrobím a smrtí (což se značně podepisovalo na vzhledu a výzdobě paláce), pověst pekelného domu „dotáhl“ k dokonalosti.
