Myslitel proti cholerikovi: Stalingradský duel maršálů Pauluse a Čujkova (1)

Generálporučík Vasilij Čujkov měl štěstí, že sloužil od prosince 1940 až do března 1942 jako vojenský atašé v Čankajškově nacionalistické Číně, díky čemuž zůstal relativně v závětří v době poslední vlny čistek ve velení Rudé armády. Ta přišla jako reakce na katastrofální výkony sovětských ozbrojených sil na začátku války. Na uvolněná místa nastupovali noví důstojníci, a tak se dostal na frontu i Čujkov, který bitvu u Stalingradu zahájil původně jako velitel nepříliš silné 64. armády. Díky energii, kterou projevil při potírání případů poraženectví a dezercí, se stal pro své nadřízené tou správnou osobou pro velení hlavní síly Stalingradského frontu – 62. armády. 

Tvrdohlavý generál

Čujkov se narodil do rolnické rodiny a ve věku dvanácti let odešel do Petrohradu do učení. V roce 1918 společně s několika svými bratry vstoupil do Rudé armády a během občanské války utrpěl čtyři zranění. Sloužil u pěších jednotek a v květnu 1919 dokonce vystřídal svého zraněného nadřízeného ve funkci velitele pluku. Čujkovovi bylo tehdy pouhých 19 let. V meziválečném období si postupně doplňoval vojenské vzdělání a stoupal po hodnostním žebříčku.

V září 1939 se v čele 4. armády podílel na obsazování východního Polska, v prosinci téhož roku se ujal 9. armády, tou dobou zdecimované úvodními porážkami v zimní válce. Hlavní operace se však odehrávaly mimo sektor obsazený jeho jednotkami, takže neměl šanci vyniknout. Následovala zmíněná služba v Číně, během níž Čujkov opakovaně žádal o přidělení frontového velení. Nadřízení jej vyslyšeli až na začátku roku 1942.

Na vrchol přes mrtvoly

Povahově byl Čujkov velmi tvrdohlavý a vzteklý. Díky své umíněnosti bez skrupulí nutil své vojáky bránit téměř neudržitelné pozice nebo útočit proti pevné nepřátelské obraně. Tento styl boje s sebou nesl vysoké ztráty, ale politickým komisařům se Čujkovova vytrvalost líbila a také se stala jedním z důvodů, proč právě on dostal funkci velitele klíčového úseku fronty. Podřízení se pozdějšího maršála Sovětského svazu báli kvůli náhlým a prudkým výbuchům vzteku (nezadal si ani s generálem Georgijem Žukovem, který byl v tomto ohledu legendární).

Na druhou stranu se Čujkov nebál ani ukázat své lidské stránky. Měl poměrně drsný smysl pro humor a rád se smál, až celému okolí ukazoval své zlatými korunkami vyspravené zuby. Také se rád napil alkoholu. V průběhu závěrečné fáze bitvy u Stalingradu se jednou vydal přes zamrzlou Volhu na večírek pořádaný jedním z důstojníků NKVD. Cestou zpět na velitelství opilý Čujkov spadl do jámy naplněné ledovou vodou. Kdyby ho podřízení nezachránili, jeho životní pouť by neslavně skončila již na začátku roku 1943. 

Diplomat i taktik 

V průběhu bojů se velitel 62. armády často ocital bez spojení s velitelstvím, a tak musel podstatnou část bitvy velet sám. To mu dávalo určitou volnost v jednání. Z počátku bylo základem generálporučíkovy taktiky využívání vnitřních obranných linií. Němci se přibližovali ze dvou směrů a on mohl přesouvat zálohy relativně rychle na ohrožený úsek fronty. Naproti tomu Paulusovy jednotky musely k posílení nového směru náporu urazit mnohem větší vzdálenost.

Tato výhoda se však rozplývala, jak se frontová linie přibližovala k Volze a sovětský obranný perimetr se zmenšoval. V té chvíli už se Čujkovova role omezila v podstatě pouze na umisťování posil na frontu, řízení dělostřelecké podpory a hlavně udržování kolísající morálky. Kromě toho také absolvoval jednání s plukovníkem Alexanderem Sarajevem, velícím důstojníkem 10. střelecké divize NKVD, která ve Stalingradu kontrolovala přívozy přes Volhu. Ten se vzpíral nasadit své muže ve větším měřítku přímo na frontu.

Pod bedlivým dohledem Moskvy

Složitá situace ve Stalingradu a Čujkovova neústupnost jej ale nakonec přesvědčily a jeho muži se zapojili do zuřivých bojů ve městě navzdory tomu, že se Sarajev oháněl podporou samotného šéfa NKVD Lavrentije Beriji, který nechtěl své jednotky podřizovat armádnímu velení. Vasilij Čujkov se především snažil udržet své muže v neustálém bojovém kontaktu s nepřítelem. Vzdálenost pouhých několika desítek metrů mezi předními liniemi obou stran podstatně ztěžovala Luftwaffe i německému dělostřelectvu míření. Tím omezoval ztráty a o účinnosti této taktiky se mu podařilo přesvědčit i podřízené velitele divizí, kteří ji pak s úspěchem používali.

TIP: Zlomový moment druhé světové války: Rudá vlajka nad Stalingradem

K odrážení silných nepřátelských útoků používal takzvané vlnolamy. Podpůrné zbraně (kulomety a protitankové pušky) donutily Němce odklonit se z hlavního směru útoku do vedlejších uliček, kde je pak napadla sovětská pěchota v boji zblízka. Čujkov si také velmi oblíbil noční protiútoky, protože na ně nemohla reagovat Luftwaffe. Co se nasazení dělostřelectva týče, odsunul je na východní břeh Volhy, neboť ve městě bylo stejně téměř k ničemu a ještě bylo třeba zdlouhavě přivážet munici. Poté se artilerie zaměřila nikoliv na přímou podporu bojujících jednotek, ale na ničení německých zásobovacích tras, čímž způsobila útočníkům mnohé potíže. 

Dokončení v úterý 15. ledna