Movití Američané utratí za bělení zubů 22 miliard korun ročně. Chudí si mohou dovolit maximálně trhání

Dvě hodiny před východem slunce se Dee Matellová řadí do fronty před Wicomico Youth & Civic Center, multifunkční halou v Salisbury, kde se už tlačí stovky dalších. Uvnitř jsou vyrovnány dvě řady sklápěcích zubařských křesel. V následujících dnech se má v aréně konat představení Disney on Ice. Dnes ráno tam však přijedou dobrovolní zubaři z pěti okolních států, aby zhruba první tisícovce čekajících lidí opravili chrup. 

Matellová dostala číslo 503: Volička Donalda Trumpa a majitelka malé firmy má prasklou stoličku, a může tak kousat pouze na pravé straně. „Už mě to otravuje dost dlouho,“ tvrdí. Bolest zubu samozřejmě nebyla hlavním důvodem její prezidentské volby, ale částečně s ní souvisela: Právě kvůli nedostatečné zubní péči si totiž Dee připadá ponechaná napospas společnosti, v níž musí bojovat o každodenní potřeby, zatímco jiní lidé jsou v jejích očích nechutně bohatí. 

Kdysi její muž vlastnil prodejnu s nábytkem, zatímco Dee prodávala rybářské čluny. Jenže v roce 2007 přišla krize a lidé přestali kupovat velké gauče a investovat do koníčků. Manželé ztratili práci a nyní provozují síť 69 automatů na cukrovinky, umístěných ve školách, na úřadech a v továrnách. Dá se v nich koupit i zdravé mlsání, ale všichni prý stejně sahají hlavně po tyčinkách Snickers. Dnes Dee s manželem vydělávají polovinu toho, co před lety. 

Čelisti se rozevírají 

Rozdíly mezi chudými a movitými ve Spojených státech rostou. Málokterý aspekt tohoto rozdělování společnosti se však přehlíží tolik jako právě ponižující nedostupnost dentistů, jichž je paradoxně dost – ale jen pro někoho. Na jedné straně se luxusní zubařina nachází na vzestupu a zámožní Američané utratí za krásně vybělený chrup v přepočtu víc než 22 miliard korun ročně. Na druhé straně se miliony lidí musejí spolehnout na charitativní práci dentistů nebo si kazy nechávají ošetřit na nemocničních pohotovostech. Jelikož si nemohou dovolit nové korunky nebo čištění kanálků, většinou se přiklánějí k trhání: Téměř každý pátý Američan ve věku nad 65 let proto již v ústech nemá jediný vlastní zub. 

Během dvou dnů vytrhnou dobrovolníci v „halové ordinaci“ 795 zubů. Mnoho jejich pacientů má přitom stabilní zaměstnání a práce se nebojí. Na charitu se obracejí například knihovníci nebo pošťáci: Problém tkví zkrátka v tom, že jejich zdravotní pojištění nezahrnuje dentální ošetření, a často si tak nemohou dovolit ani běžné zákroky.  

Náš spasitel Trump?

Hlavní zdroj frustrace Matellové vyvěrá z faktu, že se jí nedostává něčeho, co jiní Američané považují za samozřejmost: „Mezi dobře zaopatřenými a chudými lidmi zeje obrovská propast. A nejhorší je, že nikde nevidím most, po kterém bych mohla přejít na druhou stranu.“ V roce 2008 volila Barracka Obamu, protože věřila, že pracujícím zajistí lepší budoucnost. V následujících volbách už mu však hlas nedala a během těch dalších se postavila za Trumpa, jenž tvrdil, že se stane hlasem chudých.

Jeden z jeho největších slibů zněl, že vybuduje „úžasný“ zdravotnický systém pro všechny, který bude za méně peněz poskytovat víc služeb. Po zvolení se však přiklonil k republikánskému lékařskému návrhu, kvůli němuž si pohorší důchodci a pracovníci s nízkými příjmy. „Ze všech stran slyším, kolik dalších lidí pod novým zdravotnickým plánem nedosáhne na pojištění,“ vypráví Matellová. „S manželem se teď sami sobě divíme, že jsme Trumpa volili,“ dodává. 

Sklovina a drogy

Souměrný bílý chrup se spojuje s úspěchem: Mají ho všechny televizní hvězdy, stejně jako majitelé firem či jiní vysoce postavení lidé. Za porcelánové vyspravení sebemenší nedokonalosti jsou zámožní Američané schopni zaplatit v přepočtu až 45 tisíc korun. „Kdykoliv vidím někoho s perfektními zuby, okamžitě si řeknu, že je mimo moji ligu,“ tvrdí Dee. „My chudí se podle chrupu dělíme do skupin. Kdykoliv potkáme někoho bez zubů nebo se zažloutlými pahýly, je nám jasné, že tady žije celý život.“ Slovem „tady“ míní východ Marylandu – nejchudší oblast jednoho z nejbohatších států USA. Region proslul slepičími farmami, ale Matellová žije v sousedním Delaware v městečku Laurel, kde se pěstuje kukuřice, melouny a sója. 

Podle George Acse, ředitele dentálního oddělení na klinice Chesapeake Health Care, lidé se zkaženými zuby doslova zaplavují nemocnice: V roce 2016 mohl za víc než dva miliony návštěv amerických pohotovostí zanedbaný chrup. Ačkoliv se na pohotovostní ošetření ročně vynakládá v přepočtu zhruba 36,5 miliardy korun, tamní pracoviště nejsou na řešení dentálních problémů připravena. Lékaři proto podle Acse pomáhají nemocným „nekonečným předepisováním antibiotik a opiátů“. Mimo jiné tím přiživují neustále se zhoršující epidemii závislostí na utlumujících prášcích. 

Musím to skousnout!

Popsaná závislost pak podle dobrovolné zubařky Patricie Higginsové dál narušuje stav zubů. Řada léků totiž způsobuje sucho v puse, tudíž hrozí větší riziko kazů. Když Higginsová před 35 lety se svou praxí začínala, brali prý lidé mnohem méně prášků. V současnosti s sebou však její pacienti nosí dlouhé seznamy medikace.  

Problém Matellové nebyl příliš komplikovaný – před lety se jí ulomil kus stoličky. Jenže 46letá matka tří dětí nebyla u zubaře už devět roků. Když se jí zub začal rozpadat, uvědomovala si, že by si ho měla nechat spravit. Zásah by však vyšel v přepočtu na několik tisíc korun, a ona měla naléhavější výdaje. Pak se z televize dozvěděla, že na východní pobřeží dorazí nezisková organizace Mission of Mercy a otevře tam jednu z bezplatných zubních klinik. Proto se rozhodla, že už nápravu nebude odkládat. 

Ostatní se mají líp

„Prostě už mě to nebaví,“ vysvětluje Dee. „Vůbec třeba nemůžu chodit na Facebook, protože se na mě ze všech stran valí fotky lidí, kteří jezdí na dovolenou a kupují si drahé věci. A já si nepotřebuju připomínat, že se ostatní mají líp než já. Dostávám z toho deprese.“ V jejím pohledu na svět se úspěšnost lidí odráží v tom, co mají na sobě nebo kde žijí. Například Washington, který od jejího bydliště dělí pouhých 200 km, vnímá jako absolutně nedosažitelný. „Když tudy projíždím, říkám si, že je to nádherné město, ale nedokázala bych v něm žít. Prostě bych do něj nezapadla,“ dodává. „Nejsem dost vzdělaná ani bohatá, abych tam mohla bydlet. S tamními obyvateli nemám nic společného.“ Zuby jsou přitom podle ní „jasným ukazatelem zámožnosti“. 

Washingtonský region má největší koncentraci zubařů na světě. Mnoho z nich navíc nabízí speciální služby v prostorách, jež připomínají luxusní lázně. Na druhé straně přes 50 milionů Američanů žije v oblastech označovaných vládou jako území s nedostatkem zubní péče. A většina z nich spadá do pracující chudé třídy. „Nejméně zubařů je tam, kde jsou nejvíc potřeba,“ tvrdí Acs.

Vzdělaní a zadlužení

Podle někdejšího ministra zdravotnictví Louise Sullivana, působícího za vlády G. W. Bushe, souvisí nedostatek zubařů s nastavením systému: Čerství absolventi dentální medicíny totiž opouštějí školy s dluhem až šest milionů korun a k jeho splácení potřebují ošetřovat majetnou vrstvu. Aby nalákali pacienty, musejí si zajistit prostornou ordinaci, nejnovější vybavení, a třeba i recepčního. Velká část vysokých cen pak pramení právě z těchto nákladů. 

Péče o zuby se navíc odehrává odděleně od zbytku těla, což je tradice z dob, kdy se jí věnovali holiči. V současnosti to však mnoho lékařů vnímá jako problém, neboť zanedbaná ústní hygiena vede k řadě nemocí a zdravotních komplikací. Ztráta zubů může navíc u pacienta vyvolat deprese. Rozdělení se odráží také ve zdravotním pojištění: Dokonce ani vládní program Medicare, který zaopatřuje 66 milionů seniorů či postižených, nehradí dentální úkony. Lidé si proto musejí platit zubní pojištění, přičemž zákroky obvykle omezuje roční limit 34 tisíc korun na osobu. Zaměstnanecké zubní pojištění se cenově liší, nicméně podle odborníků může rodinu přijít až na 11 tisíc korun za rok. 

Než přijde zubař

Chudí pracující mohou na zubní péči dosáhnout díky vládnímu programu Medicaid. Akceptuje ho však jen 38 % zubařů, protože za pacienty dostávají menší sumy než například běžní lékaři. Medicaid průměrně hradí pouze 37 % nákladů. Mnozí dentisté tvrdí, že je k odmítání zmíněného pojištění vedla také zbytečná byrokracie, a navíc pravidla neplatí všude stejně: V některých státech – včetně Delaware, kde žije Matellová – nehradí zubní péči dospělých ani Medicaid. Proto teď Dee stojí v řadě se stovkami dalších a čeká na příležitost. Zhruba v 9:44, pět hodin poté, co dorazila na místo, vstupuje do haly.

Vysněného ošetření se jí dostalo v poledne: Dobrovolník jí nejprve změřil teplotu – rtuť vystoupala nad 37 stupňů, ale ne o tolik, aby nemohli pokračovat. O dvě hodiny později ji zavolali k rentgenu umístěnému pod basketbalovým košem. Když pak konečně zbývalo už jen usednout do zubařského křesla, ozvalo se v hale, že dnes budou ošetřeni pacienti s pořadovým číslem do 500. Ostatní mají přijít zítra. „To si snad děláte legraci, ne?“ vykřikla žena kousek za námi, zatímco Dee vyhrkly slzy – na zákrok čekala deset hodin. Dobrovolník jim naštěstí připnul na zápěstí pásky, které zaručovaly přednostní ošetření hned ráno. Mattelová tak zase odjela svým osmnáct let starým jeepem domů na večeři, kterou bude kousat jen na pravé straně úst. 

Prostředí je trochu netradiční…

Následujícího dne v sedm hodin ráno se Dee konečně posadila do jednoho ze sklápěcích křesel a na zuby se jí podíval Robert Testani, dobrovolník z marylandského Catonsville. Poté použil novokain k umrtvení a chystal se vytrhnout stoličku. „Nebojte se, nejde o nijak závažný zákrok,“ uklidňoval ji. „Jen to prostředí je trochu netradiční,“ dodal a rozhlédl se po hale. Během dvou dnů ošetřil spolu se 115 kolegy celkem 1 165 pacientů, přičemž by uvedená péče vyšla na 22,8 milionu korun – jen za rentgen a trhání by Dee v běžné ordinaci zaplatila až 18 tisíc. 

TIP: V USA už 25 let klesá počet úmrtí na rakovinu: Zatím hlavně u bohatších

Když se posléze podívala na ostatní pacienty – kteří pracují v dřevařském průmyslu, stavějí domy, vedou knihovny nebo vlastní drobné firmy – povzdechla si: „Vždyť přece nesedíme doma na státní podpoře.“ Načež se zeptala, jak je možné, že pro ně, tvrdě pracující, neexistuje lepší systém. „Strašně bych si přála, aby to nebylo tak ponižující,“ pronesla, když uvolňovala místo v křesle. „Ale ono je. Žijeme tu jak v rozvojové zemi.“