Rakousko-uherské moždíře ráže 305 mm, které pro císařskou armádu vyráběla plzeňská Škodovka, patřily ve své době k nejlepším zbraním své kategorie. Ve stejném kalibru produkovala své zbraně také italská zbrojovka Armstrong-Pozzuoli, která se však řadila spíše do třídy houfnic.
Z pobřeží na frontu
V letech 1914–1917 vzniklo 30–50 děl pod označením Obice da 305/17, jež měla původně zajišťovat pobřežní obranu, nakonec se však zapojila také do pozemních bojů na italsko-rakouské frontě. V průběhu války měli Italové k dispozici několik verzí, modello 15 byla původní pobřežní, která vyžadovala pevnou platformu umožňující odměr 360°.
Odlehčené varianty modello 1916 a 1917 se daly snadno rozebrat, přepravit na frontu, kde po smontování plnily roli obléhacích děl. Poslední typ D. S. (na snímku), kdy zkratka znamená De Stefano podle názvu podvozku, byla „mobilní“ a určená k tažení dělostřeleckým traktorem.
Kořist centrálních mocností
Před palbou však obsluha musela sejmout kola a zbytek konstrukce posadit na dřevěné ložiště s ocelovými kolejnicemi. To umožňovalo opět otáčení zbraně kolem své osy a vojáci současně nemuseli hloubit jámu pro zákluz hlavně při palbě vrchní skupinou úhlů. Tato konstrukce současně absorbovala velkou část zpětného rázu.
Původnímu záměru nasazení houfnice odpovídá také podivný podvozek, jejž konstruktéři ke zbrani museli vymyslet až dodatečně. Z toho důvodu také zbraň vzbudila zaslouženou pozornost mezi rakousko-uherskými a německými vojáky, když jim devět těchto kanonů padlo do rukou po bitvě u Caporetta na podzim roku 1917.
Kořist centrálních mocností
Zkušená obsluha dokázala vypálit každých 12 minut granát o hmotnosti až 450 kg, přičemž kadence se dala krátkodobě až zdvojnásobit. Smrtící projektily pak létaly až do maximální vzdálenosti 17,5 km. Po vypuknutí španělské občanské války (1936–1939) Itálie odeslala Frankovým nacionalistům pět houfnic, které však byly tou dobou už poměrně zastaralé.
TIP: Rozbouřená řeka Piava: Každodennost Čechů na italské frontě
I přesto našly využití i v dalším globálním konfliktu, kdy jich ve službě zůstávalo ještě 27. Italové je nasadili koncem jara 1940 proti Francii, poté však sloužily už jen pro obranu pobřeží Apeninského poloostrova a Sicílie. Zbylé kanony armáda definitivně vyřadila až roku 1959.
