Monstra pod drobnohledem: Jaký byl nejlepší tank Velké války? (1)

Pátrat po nejlepším obrněnci v kterémkoliv období od roku 1916, kdy se první sériové typy objevily, není snadný úkol. Kupříkladu za druhé světové války se od sebe jednotlivé modely lišily především hmotnostní kategorií a určením – z obou těchto charakteristik vyplývala odlišná výzbroj, síla pancíře i pohyblivost. Velmi zjednodušeně můžeme hovořit o tancích těžkých pro průlomy opevněných linií, středních pro prohlubování takových průlomů a lehkých, jež se užívaly zejména k průzkumu.

Potíže se srovnáváním 

K nepřehlednosti situace přispívá fakt, že zatímco některé státy tank považovaly za ideální prostředek pro boj s ostatními obrněnci, jiné je hodlaly nasadit takřka výhradně jako podpůrný nástroj pěchoty. S technikou soupeře se dle jejich doktríny měly vypořádat protitankové kanony či stíhače tanků.

Porovnávat jednotlivé modely tak má vždy smysl jen uvnitř stejné kategorie – například mezi středními tanky – a navíc u obdobné generace (třeba sovětský T-34/85 zavedený v roce 1943 měl podstatně větší palebnou sílu než jeho starší bratr T-34/76 z roku 1940). Při srovnání typů zapojených do první světové války se dostáváme do ještě specifičtější situace.

Tank jako zbraňová kategorie se teprve rodil a konstruktéři v jednotlivých zemích šli odlišnými cestami – aniž by tušili, která koncepce uspěje nebo se dlouhodobě uchytí a vytvoří standard na mezinárodní úrovni. Vznikaly tak rozličné a mnohdy podivné stroje, z nichž některé tank v dnešním slova smyslu připomínaly jen vzdáleně. Do jisté míry šlo o důsledek specifického účelu, pro nějž byla obrněná monstra určena: překonávání nepřátelských zákopových linií. Pěchota měla při ztečích opevněných postavení jen minimální naději na úspěch a pravidelně utrpěla tváří v tvář dělostřelectvu a kulometčíkům děsivé ztráty.

Willie a Stonožka

První tanky tak měly působit jako beranidlo, jež hrubou silou prorazí díru v zákopové linii a poskytne krytí infanterii postupující za obrněnou formací. Pro splnění tohoto zadání se jako ideální jevily kanony či kulomety instalované na pohyblivé pancéřované platformě, která si poradí s obtížným terénem a bude odolná vůči palbě. Šlo de facto o obdobu válečných lodí „pouze“ převedených do pozemní bitvy.  

Ne náhodou jeden z britských průkopníků obrněných sil Ernest Swinton při úvahách o překonávání obrany hovořil o „lehké bojové lodi na kolech“. První technologický demonstrátor z roku 1915 zvaný Little Willie plavidlo svým vzhledem silně připomínal a jeho větší následovník Centipede (Stonožka) dokonce před jménem nesl zkratku HMLS (His Majesty Land Ship – Pozemní loď Jeho Veličenstva).

Jablka a hrušky

Klasická kola v moři bahna kvůli vysokému měrnému tlaku beznadějně zapadávala, a tak ke slovu musely přijít housenkové pásy – koneckonců již odzkoušené u zemědělských traktorů. Využití pásů a pancíře však představovalo jeden z mála společných rysů tankových konstrukcí. Ačkoliv měly plnit podobné úkoly, lišily se britské, francouzské a německé typy svými tvary, silou a uchycením výzbroje, způsobem instalace pásů nebo počtem členů osádky a rozložením úkolů mezi ně.

Pokračování: Monstra pod drobnohledem: Jaký byl nejlepší tank Velké války? (2)

To nám umožňuje porovnat smysl pro realitu jak u inženýrů zodpovědných za jednotlivé projekty, tak u vojáků, kteří stroje schválili do sériové produkce. Na druhou stranu není takové srovnání úplně férové. Přes nevelký počet typů zavedených v letech 1916–1918 do výzbroje se už přece jen začala projevovat jistá specializace, vedoucí k zavedení zmíněných kategorií. I pro prvoválečné tanky tedy platí, že bychom měli na misky vah dávat jen srovnatelné se srovnatelným. Z toho vyplývá, že nelze bez přílišného zjednodušení stanovit, který obrněnec z dob našich pradědů byl absolutně nejlepší. Proto téma rozdělíme do tří samostatných porovnání. A zmíníme přitom pouze typy, které neskončily u prototypů, ale prošly si frontovým peklem.