Mohutný úder královny bohů: Německá operace Juno (3)
V květnu 1940 se vedení německé Kriegsmarine rozhodlo uštědřit těžký úder spojeneckým silám u norského přístavu Narvik. Tento záměr se sice zcela nezdařil, i tak ale němečtí námořníci slavili největší vítězství od bitvy u Coronelu v roce 1914
V červnu 1940 došlo v Norském moři ke střetu Kriegsmarine a Royal Navy. Německé bitevní křižníky Gneisenau a Scharnhorst zde zaútočily na britskou letadlovou loď HMS Glorious, doprovázenou dvojicí torpédoborců. I přes houževnatý odpor byly všechny tři lodě Royal Navy potopeny. Na moři nezbyl žádný nepřítel a operace Juno fakticky skončila.
Předchozí části:
Poškozený Scharnhorst dokázal plout jen asi dvoutřetinovou rychlostí, a proto admirál Marschall zavelel k návratu do Trondheimu tak rychle, že se tentokrát se záchranou trosečníků Němci neobtěžovali. Přeživších ostatně nebylo mnoho a chladné severní vody utrpení nejednoho ubožáka podstatně zkrátily.
Nikdo neplul na pomoc
Druhý den norská rybářská loď našla záchranný vor se čtyřmi živými muži z Glorious, další den německý hydroplán vyzvedl dva námořníky z torpédoborce Ardent a 11. června norský parník Borgund potkal člun s devětatřiceti muži. Jeden přežil zkázu Acasty, zbytek pocházel z Ardentu. Zbývajících 1 519 námořníků a pilotů zahynulo.
Ztráta Glorious s kompletním doprovodem britské velení hodně nepříjemně překvapila. Svaz sice vysílal o pomoc, avšak zkomoleně a signál navíc rušily německé vysílačky ze Scharnhorstu a Gneisenau. Zprávu tak zachytil jen těžký křižník Devonshire plující asi 100 km západněji a také jeho radista ve změti znaků dešifroval jen slova „two pocket battleships“ (dvě kapesní bitevní lodě – tedy plavidla nepřítomné třídy Deutschland) svědčící o tom, že důstojníci z Glorious svého kata ani pořádně neidentifikovali. Devonshire však napadeným lodím pomoci nemohl.
Nesměl dokonce signál ani předat dál, protože z Norska převážel královskou rodinu, vládu a státní poklad. Britové tak informace o zkáze svého svazu získávali až postupně. Nejdřív domů připlula nemocniční loď Atlantis. Její kapitán ovšem věděl jen o přítomnosti německé fl otily v severních vodách, o bitvě s Glorious pochopitelně neměl ani ponětí. O tragickém osudu svazu se tak Londýn dozvěděl až z triumfálního vysílání německého rozhlasu.
Trpké plody vítězství
Navzdory vítězství admirál Wilhelm Marschall čelil po bitvě tvrdé kritice. Prapůvodní příčina zřejmě tkvěla v rozdílném názoru na vedení války mezi Marschallem a vrchním velitelem admirálem Erichem Raederem. Zatímco Raeder první světovou válku strávil ve velitelském štábu flotily bitevních křižníků a byl zvyklý na pořádek a puntičkářské plnění rozkazů, Marschall patřil mezi přední ponorková esa a na ponorce by nejspíš dlouho nepřežil, kdyby rozkazy pozemních štábů nevnímal jen jako rámcové.
Takový přístup se ale Raederovi nelíbil a podle jeho názoru udělal Marschall všechno špatně. Tanker Oil pioneer s parníkem Orama neměly být potopeny, ale zajaty. Uvolnění křižníku Admiral Hipper a torpédoborců bylo „výsledkem nedostatečné připravenosti a nerozhodnosti“. Útok na Glorious zase znamenal jen „střelbu do terče, a tudíž žádný velký úspěch“.
Admirál na nervy
Dále Raeder Marschallovi vyčítal, že nepodnikl přepad Harstadu, ale nejvíc jej rozzuřil fakt, že nemohl realizovat své velké plány. Flotila těžkých lodí měla plně využívat dobytý Trondheim jako základnu pro ofenzivní operace v Severním moři, a místo toho hned v první akci jeden jediný britský torpédoborec vyřadil z boje opěvovaný Scharnhorst na několik měsíců.
Úředně se však Marschall vlastně nic nedozvěděl. Všechny výčitky se mu donesly jen přes prostředníky, protože Raeder správně tušil konflikt a k osobnímu jednání Marschallovi nedal příležitost. A tak nakonec rozhodlo Marschallovo zdraví. Starý admirál se nervově zhroutil a jeho místo zaujal admirál Günther Lütjens. Z případu obou svých předchůdců se poučil a rozhodl se plnit rozkazy přesně, bez řečí a bez jakýchkoli improvizací.
TIP: Tragédie pěti bratrů: Zkáza amerického křižníku Juneau
Pro začátek se Lütjens snažil ukázat v nejlepším světle a už 20. června 1940 vyplul s plavidly Gneisenau a Admiral Hipper k dalšímu, tentokrát ale jen spěšně nařízenému a špatně připravenému výpadu. Nedostal se daleko. Britové rychle pochopili, jaké nebezpečí se v Trondheimu skrývá, a ústí fjordu střežili ponorkami. A když Lütjens zavedl svůj svaz přímo před torpédomety ponorky Clyde, její velitel kapitán David Ingram nezaváhal. Jedno z torpéd prostřelilo příď Gneisenau a v obou bocích prorazilo obrovskou díru, takže i toto plavidlo putovalo do oprav a Raederovy sny o využití Trondheimu jako ofenzivní základny těžkých hladinových sil se rozplynuly. V té době už totiž disponoval pouhými třemi křižníky.
