Mlčení kamenných obrů: Tajemství Velké sfingy v Gíze

Na sklonku 14. století př. n. l. projížděl oblastí dnešní Gízy jistý egyptský princ. Znaven spalujícím žárem ulehl ve stínu obří kamenné hlavy, nedaleko trojice velkých pyramid. Zdál se mu živý sen, v němž ho nejvyšší bůh slunce Aton nabádal, aby z písku vysvobodil celou sochu. Výměnou mu prý přislíbil královskou vládu. 

Princ přání splnil a obrovská kamenná skulptura se zanedlouho hřála ve slunečních paprscích v celé své kráse. Tehdy ovšem ještě nenesla svůj dnešní název „sfinga“ a nikdo jí neřekl jinak než „Hor-em-Akhet“, tedy „Hór na obzoru“ (viz Egyptský král slunce). Slovo dodržel i bůh: Princ později usedl na trůn jako Thutmose IV. a vládl zemi v letech 1401–1391 př. n. l. Mezi tlapami monumentální lvice nechal přitom z vděčnosti zbudovat 3,6 m vysokou stélu, jež ji popsala jako vtělení „veliké magické síly, která v místě existovala od počátku věků“.

Pod vrstvami písku

Největší monolit, jaký kdy člověk vytesal do kamene, zavál pouštní písek od dob Thutmoseho ještě mnohokrát. Slavný antický historik Herodotos jej například ve svém díle vůbec nezmiňuje, což napovídá, že se o něm tehdy nevědělo. Pro moderní éru sochu znovuobjevil až roku 1818 italský pionýr egyptologie Giovanni Battista Caviglia a kompletně odkryta byla teprve v letech 1925–1936, kdy vydala i další tajemství: V její bezprostřední blízkosti se našly zbytky dvou svatostánků – chrámu Sfingy a Údolního chrámu. Přímo pod mohutným tělem lvice se navíc podařilo odhalit síť chodeb, jež kdysi zřejmě vedly přímo k pyramidám. 

Zmíněné nálezy znovu rozvířily hladinu tajemství okolo kamenného obra: Kdo, kdy a proč jej nechal zbudovat? Proč má šelma lidskou tvář a koho znázorňuje? A především – jak dokázali dávní stavitelé víc než 70 metrů dlouhou, 19 metrů širokou a přes 20 metrů vysokou strážkyni pyramid vytvořit? 

Rachef, nebo někdo jiný? 

Uplynula další desetiletí a většina egyptologů se shodla, že sfingu nechal v polovině 3. tisíciletí př. n. l. vybudovat Rachef, syn faraona Chufua, stavitele Velkých pyramid v Gíze. Podle této hypotézy navíc staří Egypťané vytesali do vápence právě Rachefovu tvář – socha se koneckonců nachází před jeho pyramidou. Jenže zmíněná představa měla od počátku i v odborných kruzích nejednoho odpůrce. 

Například francouzský egyptolog Gaston Maspero už kolem roku 1900 tvrdil, že „sfingu zasypal písek již za vlády Rachefova otce Chufua a jeho předchůdců“. Také jeho kolega Selim Hassan ve své studii z roku 1949 napsal, že „až na poškozenou řádku na granitové stéle Thutmoseho IV., která nic nedokazuje, neexistuje jediná starověká inskripce, jež by sfingu spojovala s Rachefem“. Faktem zůstává, že z doby před 4 500 lety se dochovalo množství egyptských písemných záznamů. Proč tedy žádný z nich stavbu tak významného monumentu nezmiňuje? 

Pravda v nedohlednu

Hypotéz existuje mnoho a podle nejodvážnější z nich vznikl monument celá tisíciletí před Rachefovou érou: Na kameni jsou prý viditelné známky eroze, kterou nezpůsobil vítr ani písek, nýbrž voda. Déšť přitom oblast naposledy skrápěl zhruba kolem roku 7000 př. n. l. Zmíněnou teorii razí zejména americký profesor geologie a paleontologie Robert Schoch, ale egyptologové ji neuznávají. V roce 1992 na sjezdu Americké geologické společnosti však jeho závěry podpořily tři stovky geologů. 

O technologii stavby víme jen málo. S jistotou můžeme pouze říct, že sfinga představuje monolit vytesaný do skalního podloží, jež zřejmě sloužilo i jako lom pro okolní pyramidy. Tamní vápenec sestával z několika vrstev, tudíž socha v různých částech podléhá erozi s odlišnou intenzitou: Zatímco tělo vzniklo z měkčího materiálu, který trpí značným rozpadem, hlava byla vytesána z mnohem pevnějšího základu. Jednou z největších záhad architektury i historie však nadále zůstává, jaké nástroje sfingu stvořily a kolik lidské síly i času si monumentální počin vyžádal.