Mladý vlk z Yorku: Eduard IV. zůstal ve válkách růží neporažen

Doba, do které se malý Eduard ve francouzském Rouenu roku 1442 narodil, nevěštila klidné časy. Anglie měla za sebou neúspěšné boje ve stoleté válce proti Francouzům. Konečná porážka, vnitřní sváry a deziluze spěly k vnitřnímu konfliktu mezi rody Yorků a Lancasterů, který vstoupil do dějin jako války růží (1455–1485).

První vítězství

Dětství strávil Eduard v Calais a podle dobových pramenů již tehdy svým vzhledem a jednáním silně působil na současníky. Byl sebevědomým, pohledným a bohatým šlechticem, pravým reprezentantem starobylého rodu. Vydal se bojovat za otcova práva do Anglie, ale poté, co byli Yorkové v začínající válce růží drtivě poraženi v bitvě u Ludford Bridge (12. října 1459), uprchl Eduard spolu s Richardem, hrabětem ze Salisbury, a jeho synem Warwickem (vlastním jménem Richard Neville) do Calais. Společný útěk za moře upevnil přátelství mezi Eduardem a Warwickem a odstartoval jejich dlouholetou spolupráci.

Koncem června se oba dva vylodili na jihu Anglie, kde bylo jejich vojsko přivítáno s nepopsatelným nadšením. Armáda nejdříve obsadila Londýn a poté vyrazila na sever vstříc Lancasterům. Voje se střetly u Northamptonu 10. července 1460 a mladý Eduard zde v pouhých 18 letech dobyl své první vítězství. Na podzim pak z Irska připlul Eduardův otec Richard z Yorku. Rozhodl se, že musí získat královský trůn, na němž již skoro čtyřicet let seděl Jindřich VI. z rodu Lancasterů. Všeobecně se vědělo, že je panovník duchem slabý, místo něj rozhodovali jeho rádci a hlavně manželka Markéta. Jenže vojsko Yorků bylo u Wakefiedlu 30. prosince drtivě poraženo. Sám Richard v bitvě padl a jeho hlava ozdobila bránu města Yorku. Hned vedle ní pak byla vystavena hlava Richarda ze Salisbury, Warwickova otce.

Ať žije král Eduard!

Eduard se navzdory neúspěchu nestáhl, ale jako pravý vlk se zakousl do své příležitosti. Po otcově smrti se stal vévodou z Yorku a přihlásil se k jeho aspiracím na trůn. Na začátku února následujícího roku došlo ke střetu u Mortimer´s Cross mezi ním a lancasterskými hrabaty z Pembroke a z Wiltshire. Před bitvou se prý objevil na nebi zrcadlový obraz tří sluncí. Eduard se nedal tímto nenadálým úkazem zaskočit a vzkázal vojákům, že je to Boží znamení, obraz Nejsvětější trojice. Znamení planoucího Slunce se později objevilo i na Eduardově korouhvi. Jeho vojáci tak šli do boje plni sebedůvěry a dosáhli vítězství.

Koncem února pak Eduard za bouřlivého jásotu vstoupil do Londýna, kde byl 4. března slavnostně korunován na krále. Jenže získanou korunu si musel mladý král teprve vybojovat proti královně Markétě, která se zatím stáhla se svou armádou k Yorkshiru. Eduard IV. nelenil, shromáždil velké vojsko a 13. března vyrazil z Londýna proti nepříteli. Po krátkém střetu u Ferrybridge překročily oddíly Warwicka a Eduarda IV. řeku Aire a postupovaly k zasněženým pláním mezi vesnicemi Saxton a Towton. Zde dobyly vítězství tak oslnivé, že královna Markéta nemohla dlouhý čas na boj ani pomyslet. Opustila Anglii a spolu s králem Jindřichem VI. se uchýlila se do Skotska.

Ctižádostivý Králotvůrce

Válka ovšem pokračovala, neboť zanedlouho povstal proti Eduardovi muž, který jej na anglický trůn dosadil. Richard Neville, jemuž se říkalo Králotvůrce (anglicky Kingmaker), se narodil roku 1428. V mládí se oženil s Annou Mortimerovou, čímž získal rozlehlá panství v Anglii a Walesu a stal se hrabětem z Warwicku. Ve válce růží se stal důležitou oporou mladého Eduarda – právě s jeho pomocí York dosedl na anglický trůn. Warwick byl zahrnut mnoha poctami, tituly a stal se po králi druhým nejmocnějším mužem v zemi. Doufal tedy, že bude moci prostřednictvím Eduarda ovládat zemi, ale mladý panovník se nenechal příliš ovlivňovat a byl odhodlán jít si vlastní cestou.

Na jaře roku 1464 se Eduard IV. tajně oženil s Elizabeth Woodvillovou, dcerou lancasterského velmože lorda Riverse. Tím Warwicka veřejně znemožnil, neboť ten mu mezitím dojednal sňatek ve Francii. Navíc si Eduard IV. vzal za ženu dceru muže, jehož Warwick nenáviděl. Příbuzní Alžběty poté začali rychle získávat úřady, statky, hodnosti i moc, což Warwick nesl velice nelibě. Shromáždil kolem sebe své příbuzné a nespokojené šlechtice a začal připravovat otevřenou vzpouru proti králi.

Povstání propuklo v červnu roku 1469 a Warwick si v něm počínal velmi úspěšně. Jeho vojsko porazilo Eduardovy oddíly (ovšem bez Eduarda) v bitvě u Edgecote Moor a sám král později padl do Warwickových rukou. Zdánlivě hrabě dosáhl plného vítězství, netěšil se však v zemi příliš velké popularitě. Většina šlechticů zůstala věrná Eduardovi IV. a začala hrozit otevřenou vzpourou. Warwickovi tedy nezbývalo nic jiného než krále propustit. Eduard poté udělil vzbouřencům veřejně milost a na krátkou dobu zavládl klid.

V březnu 1470 povstal Warwick proti králi znovu, tentokrát byl ale poražen a musel uprchnout do Francie. Zde se spojil se svým bývalým nepřítelem – Lancastery. Exkrálovna Markéta z Anjou spolu s Warwickem chtěli znovu dosadit na trůn slaboduchého Jindřicha VI. V září se Warwick s podporou Lancasterů vylodil v Anglii a donutil zaskočeného Eduarda IV. prchnout do Burgundska. Krátce nato Warwick dosadil Jindřicha VI. Nechal ho znovu korunovat králem a sám si přivlastnil titul královského místodržícího.

Yorkův návrat

Eduard neskládal ruce v klín a celou zimu sháněl peníze, loďstvo i vojáky. Se svou armádou se pak 14. března 1471 vylodil v Anglii, obsadil York a odtud táhl na Londýn. Warwickovy oddíly se boji buď vyhýbaly, nebo před ním prchaly, takže Eduard nakonec bez problémů vstoupil do Londýna, kde znovu přijal korunu.

Tím však potíže Yorků neskončily. Warwick a jeho bratr Montagu pochodovali na jih s početným vojskem. Královna Markéta shromažďovala ve Francii vojsko a chystala se vtrhnout do Anglie, přičemž její spojenec Jasper Tudor sbíral vojsko ve Walesu. Bylo tedy nutné vypořádat se s nepřítelem dříve, než se jejich armády spojí. Eduard IV. proto vsadil na svou oblíbenou taktiku: dopochodovat co nejrychleji k nepříteli, přitisknout se k němu a donutit ho k rozhodující bitvě. Dne 13. dubna 1471 opustil Londýn a ještě téhož večera dorazil k městečku Barnet, kde už se šikovaly Warwickovy oddíly. Následující den došlo k nepřehlednému střetu, v němž Warwick padl, a jeho vojsko se rozpadlo. 

V den Eduardova vítězství u Barnetu se ovšem ve Walesu vylodila královna Markéta a začala tam shromažďovat armádu. Eduard tedy znovu vyrazil do pole. V sobotu 4. května dorazil k opatství u Tewkesbury a našel Lancasterovce v bitevním postavení. Jejich vůdce vévoda Somerset rozmístil své vojáky mezi keře a stromy, které je měly chránit před Eduardovým dělostřelectvem. Jednotky Lancasterů se tak ocitly v postavení příliš zranitelném z boku, čehož využil Eduardův bratr Richard (budoucí Richard III.), který se na začátku bitvy skryl na Eduardově levém křídle v malém lesíku a svým bočním útokem nakonec rozhodl celou bitvu.

TIP: Ambiciózní Jindřich VII.: Jak se mu podařilo získat a udržet anglický trůn?

Vítězství krále Eduarda bylo o to větší, že v bitvě padl i mladičký Eduard, princ z Walesu, syn královny Markéty a Jindřicha VI. Tento hoch představoval pro Lancastery jediného právoplatného dědice anglického trůnu a jeho smrtí ztratil boj Lancasterů a Yorků smysl. Eduard IV. se poté mohl konečně pevně chopit vlády, během níž došlo k obnovení práv a pořádků. Král zemřel na Velikonoce roku 1483 po dlouhé nemoci. Krátce před svou smrtí jmenoval bratra Richarda (III.) protektorem svých synů a 9. dubna vydechl naposledy. On sám za celý život neprohrál jedinou bitvu, ale po jeho smrti se rozhořela závěrečná část války růží, v níž Yorkové o anglický trůn přišli navždy.