Mizející krev světa: 780 milionů lidí nemá dlouhodobě přístup k pitné vodě

Podle Organizace spojených národů (OSN) si člověk bez potíží vystačí s 20 l vody denně. V Evropě jí však průměrně použijeme každý den víc než šestinásobek, a to pouze k přímé spotřebě určené k pití a mytí. Jenže – podle vědců z iniciativy Water Footprint Network vyžaduje výroba 1 kg chleba 1 608 l čisté vody a 1 kg hovězího 15 415 l. Zahrneme-li tedy i tekutinu využitou v průmyslu, připadá na každého Evropana 4 815 litrů denně. Pro srovnání: U Američanů se jedná bezmála o 8 000 litrů a u Indů asi o 3 000 litrů.

Modrá planeta šedne

Pitnou vodou plýtváme, zároveň se však její dostupnost velmi nespravedlivě dělí. Podle Světového fondu na ochranu přírody (WWF) k ní nemá dlouhodobě přístup 780 milionů lidí, a podle Světové zdravotnické organizace (WHO) jde dokonce o víc než miliardu. Alespoň jeden měsíc v roce pociťují nedostatek cenné tekutiny na čtyři miliardy lidí, tedy víc než polovina lidstva. Podle prognóz uvedené číslo poroste, a počet těch, kterým se pitné vody skutečně nedostává, se do konce století zdvojnásobí – na 1,5 miliardy. Nutně to vyvolá ekologické, hospodářské a sociální katastrofy, jejichž důsledky se rozhodně nevyhnou ani střední Evropě. 

Zásoby pitné vody se povážlivě tenčí, ale její spotřeba roste takovým tempem, že jí v roce 2050 budeme potřebovat o polovinu víc. Už dnes životodárná tekutina dochází na Blízkém a Středním východě, v severní Africe, Austrálii i Střední Asii. Z někdejší rozlohy Aralského jezera zůstala po půlstoletí nedomyšlených experimentů se zavlažováním méně než desetina (ačkoliv se nyní blýská na lepší časy – viz článek Smrt a znovuzrození Aralského moře ve 100+1 č. 19/2017). V Kalmycké republice v evropské části Ruska se právě utváří první poušť, jejíž vznik přímo podnítil člověk – respektive zemědělství, které nebere ohled na místní ekologické souvislosti. V příštích desetiletích začnou mít vážné problémy se zajištěním pitné vody také země na jihu Afriky, Pákistán nebo Čína. 

Bezohledné zemědělství 

Sílící nedostatek cenné tekutiny má hned několik důvodů: V prvé řadě jde pochopitelně o nárůst populace. Do půlky století nás bude na Zemi o třetinu víc, a okolo roku 2100 dokonce o polovinu víc než dnes. Kromě toho se vodou neuvěřitelně plýtvá: I v suchých oblastech se napouští do bazénů, zavlažuje golfová hřiště a především zalévá „zimní“ zeleninu a ovoce – španělská rajčata, olivy na jihu Itálie nebo pomeranče v Egyptě. Zmíněné bezohledné zemědělství v kombinaci se znečištěním způsobuje, že mnohé země přicházejí o víc pitné vody, než kolik dokážou jejich ekosystémy nahradit.

Znečištění vodních zdrojů představuje velký problém (nejen) v Indii a Číně. Kontaminace se týká 54 % objemu čínských řek a zasahuje pitné zdroje, jak přiznává i vláda lidové republiky. Na severu země nemá trvalý přístup k čisté vodě 200 milionů lidí. V rozvojovém světě se podle odhadů vypouští bez vyčištění na 90 % odpadní vody a téměř tři čtvrtiny průmyslově kontaminované tekutiny. Ovšem ani Středozemní moře není zrovna průzračným horským jezírkem: Ročně do něj spláchneme mimo jiné 800 000 tun dusičnanů a 60 000 tun pracího prášku.

Uprchlíci za vodou

Globální klimatické změny způsobují, že v oblastech s vysokou četností a intenzitou srážek prší víc a deště jsou ničivější, zatímco suché regiony se mění v ještě sušší. Rozloha lokalit považovaných za „velmi suché“ se podle vědců citovaných Mezivládním panelem pro změny klimatu od 70. let zdvojnásobila. Nad některými částmi jižní Afriky či Brazílie spadne ve střednědobém výhledu i o třetinu méně srážek. Rozpínající se Sahara pak ohrožuje bezmála miliardu lidí. OSN odhaduje, že jen z oblasti Sahelu na jihu africké pouště odejde do konce desetiletí až šest milionů lidí – a mnozí z nich zamíří do Evropy: Z globálního hlediska nabízí každá z nespočtu studií jiný odhad, pro polovinu století se každopádně jedná o 20–700 milionů uprchlíků.

V Somálsku právě teď téměř tři miliony lidí nevědí, co – nebo zda vůbec – budou zítra jíst. Po suchém roce 2016 letos prakticky nenastalo jarní období dešťů, úroda byla mizivá, dobytek pomřel. Vody se nedostává ani pro lidi, navíc je špinavá. Do poloviny roku se přes 50 tisíc tamních obyvatel nakazilo cholerou a 900 z nich zemřelo. Ve válkou zmítaném Jemenu si epidemie cholery dosud vyžádala na 1 400 obětí a počet nemocných údajně přesáhl čtvrt milionu. Za posledních 50 let ustoupila hladina spodní vody v jemenském hlavním městě z hloubky 30 m do 120 m. Celých 90 % vody se přitom před válkou využívalo k zavlažování polí, polovina ovšem směřovala na kátu, jejíž listy se žvýkají pro opojné účinky – a které se samozřejmě nikdo nenají. 

Doutnající konflikty 

Souvislost mezi nedostatkem životodárné tekutiny a migrací je zřejmá. K ozbrojené srážce dvou států o cennou surovinu naštěstí zatím nedošlo, přetahování o její zdroje však už probíhá leckde. Podle OSN žádná dohoda neřeší využívání zhruba dvou třetin vodních ploch a podzemních rezervoárů, které zasahují do území více států. Atmosféra houstne hlavně na Středním východě, kde musí 5 % lidstva vystačit s pouhým 1 % celosvětových zásob pitné vody. 

Na další velké potíže v regionu zadělává turecká soustava 22 přehrad na Eufratu a Tigridu, které budou již brzy vyrábět elektřinu – a také odkloní téměř třetinu objemu toků do zavlažovacích kanálů. Přestože to v obou státech níž po proudu vyvolává přinejmenším velké obavy, Irák ani Sýrie se zatím nedokážou bránit. V Ankaře si proto mohou mnout ruce. „Jiné země v regionu mají ropu, my máme vodu,“ říkával s oblibou bývalý turecký premiér a prezident Turgut Özal. Mamutími přehradami a zavlažovacími systémy se „pyšní“ i Čína, jež tak sousedům ubírá ze síly Mekongu a Brahmaputry. Spory se vedou rovněž o Jordán, Nil či Aralské jezero. 

Zachrání nás moře? 

Naopak v mořích je vody stále dost. V současnosti na světě funguje přes 15 tisíc odsolovacích továren s denním výkonem 20 000 m³ a víc. Zařízení tohoto druhu pomalu začínají budovat Čína a Indie, zatímco v Austrálii už mají za sebou první roky zkušeností. Singapur pokrývá odsolováním zhruba desetinu spotřeby pitné vody pro svých 5,6 milionu obyvatel, a to s únosnými náklady v přepočtu 11 Kč na litr. Nejvíc odsolují Saúdové ve svých 30 provozech a celosvětově jde na jejich konto pětina takto vzniklé pitné vody. Z pobřeží ji do Rijádu a jiných měst rozvádí potrubí táhnoucí se pouští v délce 4 000 km.

Odsolování sice nabízí jisté řešení, v první řadě však musíme s nejdůležitější surovinou nakládat rozumněji. Evropské a americké domácnosti zdánlivě spotřebují jen zanedbatelné množství pitné vody – zhruba 5 % světových zásob. Jenže tři čtvrtě veškeré cenné tekutiny znehodnotí zemědělství, zejména kvůli naší potřebě masa a exotických plodů. Místo spoléhání na technologie zítřka bychom tak měli už nyní přehodnotit principy průmyslového zemědělství a především své spotřebitelské chování. Mnoha budoucím katastrofám bychom jistě dokázali předejít, nebo bychom alespoň zvládli omezit jejich dopad. Zatím však chybí vůle.