Místo neřesti: Hláska nad Vltavou údajně sloužila kněžně Libuši k setkávání s milenci

Součástí vyšehradského opevnění je i nepravidelný pětiboký objekt stojící izolovaně nad vyšehradským tunelem v jihozápadním hrotu dnešního hrazení citadely. Stavba vznikla pravděpodobně v druhé polovině 14. století (někteří historici ji ale datují až do let 1550–1600). Jednalo se o takzvanou hlásku, která plnila strážní funkci a patrně sloužila také jako výtah vody a jiného nákladu z Vltavy. Po dobytí Vyšehradu husity roku 1420 se bašta proměnila ve zříceninu a stala se tak místem opředeným pověstmi a legendami. 

Nejdřív koupel a potom smrt 

Jedna z bájí praví, že kněžna Libuše nechala pod skálou u řeky vystavět dřevěnou lázeň. Ta se nacházela přímo pod kněžniným palácem a z hradu se do ní chodilo po dřevěných schodech krytou chodbou. Pokud byla kněžna unavena vladařskými povinnostmi, stačilo jí seběhnout po schodišti dolů do lázně, kde se bez velké ztráty času osvěžila a načerpala nové síly. V lázni se ale Libuše také scházela se svými milenci, a když se jich dostatečně nabažila nebo na ně žárlila, nechala je propadlem v podlaze či skalní proláklinou svrhnout dolů do řeky. Pokud nebyl po ruce žádný milenec, nechávala Přemyslova manželka metat z lázně do Vltavy alespoň odsouzené provinilce. 

Tato legenda pocházela z Francie, kde se totéž vyprávělo o Blance Burgundské, zapuzené manželce tamního panovníka Karla IV. Sličného (1322–1328). Do Čech se pověst dostala nejspíše za vlády Lucemburků, přičemž s verzí o prostopášné Libuši pak údajně přišli v 19. století pražští Němci, kteří se tak snažili „pramáti českého národa“ dehonestovat. Jiná varianta legendy spojuje zříceninu s českým králem Václavem IV. (vládl 1378–1419), který se tam měl zbavovat svých nepřátel. Ostatně nedokončené dílo básníka Karla Hynka Máchy Kat, pojednávající o setkání Václava IV. s jeho katem, se odehrává právě na Vyšehradě. 

Zlatá žabička a stříbrný kůň 

Podle další pověsti se pod skálou, na níž stojí Libušina lázeň, nachází jeskyně s uloženými poklady. Kněžna prý měla kouzelnou zlatou žabičku, která uměla prorokovat, kde a který vzácný kov se v zemi ukrývá. Tak věštila o stříbrných rudách v Kutné Hoře, o zlatých dolech v Jílovém, o mědi v Krušných horách či o železe ve Středohoří. Kněžna vyslala do tamních míst horníky a ti měli dobývat velké množství drahých kovů a přivážet je na Vyšehrad. Jednou prý donesli Libuši z Jílového tolik zlata, že vážilo víc než kněžna s Přemyslem dohromady. Panovnice nakázala vytesat pod knížecím palácem sklepy a všechny poklady tam uložit pro budoucí časy, až nebude v českých horách žádných drahých kovů. 

Z ryzího zlata pak dala ulít sochu sedícího boha v životní velikosti a vystavěla mu bohatý svatostánek. Ten bůh se jmenoval Zél nebo Zéla a byl bohem hornictví. Libuše jej uctívala a přinášela mu oběti, on na oplátku otvíral horníkům nitra hor a dopřával jim hojnost pokladů. 

I stříbra prý bývalo tehdy v Čechách tolik, že ho „tekly pod zemí potoky“. U Lipnice nalezli dělníci bohaté ložisko tohoto vzácného kovu. A když pak dolovali hlouběji, objevili v hlubinách země stříbrného oře v životní velikosti, tak umně zpracovaného, že by to žádný člověk nedovedl. Tohoto koně odvezli na Vyšehrad, kde jej kněžna vystavila lidem na odiv, a poté ho nařídila uložit do skalního sklepení k ostatním pokladům. Libuše také v těchto sklepeních pálila vonné oleje podzemním bohům, a to ve zlatých lampách, kterých bylo 120. A když se blížila hodina její smrti, uzavřela svým slovem všechny tyto poklady v lůně skály vyšehradské a těch 120 zlatých lamp tam prý dodnes hoří samo od sebe. 

Pokladů se údajně ve skále nachází více, než je jich na celém světě, a vyjdou na „světlo Boží“, až vyšehradští rytíři vyrazí Čechům na pomoc. Potom skála vydá své bohatství, z něhož Čechové zaplatí všechny dluhy své země, a ještě zbude tolik peněz, že přikoupí k vlasti české tolik zemí, kolik jich slunce za den obejde. 

Věčný strážce 

K pokladům ve sklepení dala Libuše lva, aby je hlídal. Avšak král zvířat si k sobě ve vyšehradské skále „přimnožil“ 12 malých lvíčat. S nimi sedí u pokladů a jednou za rok vyjde ven, vyleze na skálu a obhlíží českou zemi. Tehdy se mláďata probudí, jdou za ním a tážou se: „Udeřila již naše hodina?“ Starý lev zavrtí hlavou, zamrská ocasem a řekne: „Ne, ještě neudeřila naše hodina – spěte dál, moji malí lvíčkové.“ A mláďata se obrátí a jdou zas do nitra skály, tam si lehnou k pokladům a spí dál – rok po roce. 

Jen starý lev nikdy nespí a je stále na stráži. On ví o všem, co se v Čechách děje, a je bedliv pokynů Libušiných. A jakmile „udeří ta hodina“, zařve starý lev tak mocně, že skála pukne, rytíři vstanou a s nimi i 12 českých lvíčků, kteří do té doby pořád spí, aby pak měli dost sil roztrhat všechny nepřátele země české. A starý lev se z Vyšehradu nehne a bude tam strážit naši zemi až do skonání světa.