Miny, mosty, výbušniny: Britský Corps of Royal Engineers (1)

Britský Sbor královských ženistů (Corps of Royal Engineers) má mnohasetletou tradici, kterou datuje až do dob slavného Viléma Dobyvatele. Teprve se zrodem pravidelné armády v 15. století ale vznikla i jednotka ženijního charakteru a až o několik století později mluví dobové záznamy o ženistech jako sboru.

Pohled do historie

V roce 1717 se sbor ženistů skládal především z důstojníků – inženýrů, projektantů, mostařů, cestářů, hornických střelmistrů a podobně, přičemž těžkou manuální práci vykonávaly jim přidělené řemeslné roty, většinou tvořené civilisty. V roce 1782 byla rota vojenských řemeslníků přeložena na Gibraltar a za stavbu dělostřelecké baterie na slavné skále byl sbor o pět let později uznán královským (Sbor královských vojenských řemeslníků). Později se název změnil na Sbor královských sapérů a minérů.

Roku 1856 se sapéři a minéři sjednotili pod Sbor královských ženistů, který funguje dodnes. Není jistě bez zajímavosti, že v roce 1911 vznikl v rámci sboru také první letecký prapor a první létající jednotka britských ozbrojených sil, která se stala přímým předchůdcem Royal Flying Corps. Byli to právě královští ženisté, kteří zodpovídali za první lidskou osádku v pozorovacích balonech a letadlech, stejně jako o jejich opravy i údržbu. Ženijní sbor byl vždy úzce propojen s dělostřelci, a proto obě složky užívají stejná hesla.

Ženisté královští

První, starší motto, zní „ubique“ (tedy „všude“ či „kdekoliv“). Lze ho spatřit na uniformě každého příslušníka královských ženistů i královského dělostřelectva, a sice v podobě odznaku s motivem vbuchujícího granátu doplněného tímto mottem. Nosí se na klopách služebních sak a ve větším provedení i na polní čepici. Pro častou záměnu a také rivalitu mezi příslušníky dělostřelectva a ženijního sboru nicméně padlo roku 1922 rozhodnutí, podle nějž granát s devíti plameny patří ženistům, ten se sedmi dělostřelcům.

Druhým mottem je „Quo Fas et Gloria Ducunt“ („Kam vede právo a sláva“). Ženisté sami s pýchou tvrdí, že jsou ženisté královští, a nikoli královští ženisté; jedná se o jazykovou hříčku, neboť druhé zmíněné slovní spojení by mohlo ženisty „házet do jednoho pytle“ s ostatními armádními sbory. V rámci sboru se také neužívá hodnost vojín, nýbrž „sapper“, obdobně jako u královského dělostřelectva je místo vojína „gunner“. I z toho je patrné, jak k sobě mají tyto dvě složky britské armády po staletí velmi blízko.

Za Velké války

Během první světové války nasadil sbor rotu vlastních „tunelářů“. Za tím účelem byli v roce 1915 vybráni ženisté, kteří před vypuknutím konfliktu pracovali jako horníci v civilním sektoru. Ti pak podkopávali linie protivníka a do vytvořených kapes (kufrů) umisťovali výbušniny. Jejich zřejmě nejslavnějším kouskem se stalo zničení celé linie poblíž Zillebeke na kótě 60 během druhé bitvy o Ypry.

Dokončení: Miny, mosty, výbušniny: Britský Corps of Royal Engineers (2)

Z původních 25 000 mužů v roce 1914 vzrostl počet příslušníků sboru k roku 1918 na 315 000 osob (bez královských ženistů z britských dominií). Na základě zkušeností z první světové války si sbor v meziválečném období kladl požadavky na výšku rekrutů 5 stop a 4 palce (zhruba 160 cm). Branci nastupovali do armády na šest let, aby následně stejně dlouhou dobu zůstávali v aktivní rezervě. Alternativu představovala čtyřletá služba a osmiletá příslušnost k záloze. Pokud u ostatních pluků britské armády činila horní věková hranice pro rekruta 25 let, pak u královských ženistů byla o 10 let vyšší.