Miliardy na dně moře: Komu patří potopený poklad z vraku španělské galeony?

Pětačtyřicetimetrový koráb si vzhledem k hodnotě svého nákladu vysloužil přezdívku „svatý grál mezi vraky“. A jde o přiléhavé označení: Cenu pokladu tvořeného především smaragdy a 11 miliony zlatých a stříbrných mincí vyčíslili odborníci v přepočtu až na 374 miliard korun. Loď se potopila roku 1708 během válek o španělské dědictví, poté co explodovaly zásobníky střelného prachu při útoku anglické flotily. Z necelých 600 mužů na palubě se zachránilo pouhých 11 a spolu s posádkou šel ke dnu také náklad, který Španělé převáželi z amerických kolonií do Evropy. Hodnota shromážděných cenností údajně až trojnásobně převyšovala tehdejší roční příjem královské pokladnice a měly posloužit k financování probíhající války. Do cíle však nikdy nedorazily.

Uplynulo 274 let, načež v roce 1982 americká soukromá společnost Sea Search Armada (SSA) lokalizovala vrak nedaleko poloostrova Barú na severu Kolumbie. Nález vyvolal senzaci, ale radost objevitelů záhy zkalilo vyjádření kolumbijské vlády: Nejenže Američanům nepovolila náklad vyzvednout, ale navíc si nárokovala 95 % jeho hodnoty místo původně domluvené poloviny. SSA, jež do výzkumu investovala na deset milionů dolarů, se odmítla vzdát a rozhodla se bránit soudní cestou. 

Staronový objev

Právní tahanice trvaly 25 let. V roce 2007 pak kolumbijský soud nároky společnosti zamítl a stejný osud čekal prospektory u amerického soudu ve Washingtonu, který žalobu smetl v roce 2011. O čtyři roky později rozvířil hladinu událostí prezident Juan Manuel Santos, když potvrdil znovuobjevení vraku, tentokrát kolumbijským námořnictvem ve spolupráci s americkou Woods Hole Oceanographic Instituion (WHOI). Volba na ni nepadla náhodou: Organizace má s pátráním v hlubinách bohaté zkušenosti a například v roce 2011 našla na dně Atlantiku černé skříňky ze zříceného letadla Air France. Využila přitom autonomně řízeného robota Remus 6000 schopného operovat až v hloubce šesti kilometrů, který se potom dostal ke slovu i v případě galeony San José. 

Sonarové snímky z robotického plavidla odhalily pozůstatky třístěžňové lodi zhruba 950 m pod hladinou. „Vrak částečně pokrývaly sedimenty, přesto jsme dokázali na obrazovkách rozeznat detaily. Rozlišení bylo natolik dobré, že jsme rozpoznali dekorativní gravírování na dělech,“ uvedl tehdy inženýr WHOI a šéf expedice Mike Purcell. Veřejnost se však o staronovém objevu dozvěděla až o necelý měsíc později: Počátkem prosince 2015 o něm na Twitteru nadšeně informoval prezident Santos.

Loď  jako státní tajemství

Další kapitola již tak dost komplikovaného příběhu se začala psát letos, bezmála po sedmi letech. Když kolumbijské úřady v červnu zveřejnily nové fotografie galeony, opět se rozvířila debata, kdo si může nárokovat její dědictví. Snímky ukazují i dosud neznámé předměty, tudíž je zřejmé, že poklad ze San José bude ještě cennější, než se původně myslelo. Záběry odhalily mimo jiné neporušený čínský porcelán z dynastie Ming, zlaté slitky pro výrobu mincí, meče nebo bronzová děla z roku 1655. Podle delfínů vyražených na jejich hlavních historici usuzují, že byla vyrobena přímo pro San José, nejspíš v Seville a Cádizu. 

Současný kolumbijský prezident Iván Duque navíc na červnové tiskové konferenci oznámil, že se při mapování dna náhodou podařilo nedaleko San José objevit i vraky dvou menších lodí, jež se potopily zřejmě kolem roku 1800, tedy v době kolumbijské války za nezávislost na Španělsku. Přesné místo posledního odpočinku ostře sledované galeony však Duque novinářům nesdělil. Zůstává tak státním tajemstvím a není divu: Nárok na podvodní bohatství si totiž od zmíněného prvního objevu před čtyřiceti lety dělají přinejmenším tři strany. 

Porcování kořisti

V roce 2015 Santos veřejně prohlásil, že je galeona majetkem všech Kolumbijců. Odvážné tvrzení patrně pramenilo z faktu, že oblast poblíž přístavu Cartagena de Indias náleží ke kolumbijským výsostným vodám. Plavidlo nicméně postavili Španělé, a mají tak ve sporu co říct ještě po třech stoletích. „Jde o státní válečnou loď, nikoliv soukromou. Proto patří státu, pod jehož vlajkou plula,“ nechal se v témže roce slyšet José García-Margallo, španělský ministr zahraničí. Kolumbijci však již o dva roky dřív galeonu oficiálně prohlásili za národní kulturní a historické dědictví. 

Jako další hráč se do sporu opět vložili zástupci firmy Sea Search Armada. Na část pokladu by měli mít nárok coby jeho nálezci, kolumbijský prezident však argumentuje, že státní námořnictvo loď lokalizovalo jinde než na souřadnicích identifikovaných Američany. A navíc je tu ještě jeden úhel pohledu: Náklad sice shromáždili španělští dobyvatelé, ale šlo o kořist odcizenou jihoamerickým domorodcům. Cenné kovy včetně zlata a stříbra, jež plánovali dále zpracovat, pocházely mimo jiné z oblasti obývané kmenem Qhara Qhara v dnešní Bolívii. Jeho představitelé se proto rovněž ozvali s požadavkem na svůj podíl, ovšem podle právníků zůstávají jejich naděje na úspěch mizivé. 

Šance pro lovce pokladů

Otázka, kdy se cennosti dostanou na denní světlo, tak dosud čeká na odpověď. Duqueho předchůdce sice před sedmi lety vyhlásil výběrové řízení na firmu, jež by vyzvednutí vraku zajistila, ale současná hlava státu podmínky tendru přehodnotila a nakonec zakázku pozastavila – mimo jiné prý i z obavy, že by mohl arbitrážní soud přiřknout náklad někomu jinému než Kolumbii.

TIP: Vykradené poklady Titanicu: Kam mizí vzácné předměty z potopené lodi?

Historikové a další odborníci se mezitím shodují, že by se mělo přihlížet spíš k historické hodnotě pokladu než k té finanční. Artefakty nalezené na dně moře slouží jako časová kapsle a mohou poskytnout jedinečné svědectví o době svého vzniku. Experti proto apelují, aby se s nimi zacházelo podle přísných standardů a aby se dočkaly náležité péče. V tom se koneckonců shodnou s kolumbijskými úřady, které už v roce 2015 veřejnost ujišťovaly, že po vyzvednutí náklad zamíří do nově vybudovaného muzea v Cartageně. Vzhledem k jeho nedozírné ceně pak vláda kolem naleziště umístila hlídky, jež mají odradit případné lovce pokladů.