Milenec královny, nebo krále: Kým byl tajemný vévoda z Buckinghamu?

Hlavní zápletkou Dumasova románu jsou intriky kardinála Richelieu, který chce zničit královnu Annu Rakouskou, manželku francouzského krále Ludvíka XIII. V tom mu vydatně pomáhá jeho pravá ruka hrabě Rochefort a tajemná kráska Milady de Winter. Královna ovšem tajně miluje vévodu z Buckinghamu a na důkaz lásky mu daruje dvanáct diamantových přívěsků, tedy šperk, který dostala od krále. Této poněkud choulostivé situace se Dumas chytl jako klíště…

Mladý, krásný, oblíbený

Pravda, Dumasův výklad historie se nese v rovině beletrie, nicméně vychází ze skutečných událostí, k nimž došlo na sklonku třetí dekády 17. století. Ludvíka XIII. romanopisec vylíčil jako loutku v rukou kardinála Richelieu, skutečnost ovšem tak jednoznačná rozhodně nebyla.

Do románu se dostal jako jeden z hlavních hrdinů George Villiers, první vévoda z Buckinghamu, anglický politik a dvořan, oblíbenec krále Jakuba I. V průběhu jeho vlády se rychle stal jedním z nejmocnějších mužů Anglie a za vlády Jakubova nástupce Karla I. v podstatě řídil politiku země. Pocházel ze starobylé venkovské šlechtické rodiny, počítající svůj původ již od počátku 13. století. Jeho životopisci zdůrazňují, že v mládí nebýval příliš dobrým studentem, ale vynikal pohledným zjevem i dobrou fyzickou kondicí. To se tehdy ve šlechtické společnosti nosilo více, než vznešenost ducha. Vzdělání si nakonec přece jenom doplnil - v letech 1610 až 1612 při svém pobytu ve Francii.

Jakub I. měl pro mladého George Villierse pochopení, brzy se z něj stal králův blízký přítel. Vévoda z Buckinghamu byl pro Jakuba nepochybně sexuálně přitažlivý, ovšem zda Villiers „opětoval“ jeho fyzickou náklonnost se nedá jednoznačně posoudit. Řada historiků spíše tvrdí, že vévoda královy sexuální nabídky odmítal. Tuto úvahu lze opřít i o fakt, že Buckingham měl za manželku Kateřinu Mannersovou, dceru hraběte z Rutlandu a zplodil několik dětí. Samozřejmě, to nemusí znamenat, že nebyl jinak sexuálně orientovaný…

„Krásný George“ dobře věděl, jak je na něm Jakub I. závislý. Začal toho patřičně využívat. Poměrně rychle zbohatl. Postavil si skvostný palác, který naplnil řadou skvostných uměleckých předmětů včetně obrazů tehdy nejproslulejších evropských mistrů. Utrácel jako zběsilý, jeho „kunstkabinet“ dlážděný mramorem se měl stát nejkrásnějším sálem v království.

Jakub si nesporně uvědomoval, že vévoda ho využívá, byl však již příliš vyčerpán a příliš nad věcí, aby se vzepřel. Na konci dlouhé zimy 5. března 1625 ho postihl těžký záchvat třídenní zimnice, a brzy bylo zřejmé, že se blíží jeho konec. Vládu předal svému synovi Karlovi. Buckingham patřil i k jeho přátelům. Jeho vliv dokonce vzrostl!

Spolu a sami?

V květnu roku 1625 přicestoval už coby Karlův ministr do Paříže, aby sjednal smlouvu o spojenectví mezi Anglií a Francií a dohodl podmínky sňatku svého krále s Henriettou Marií Bourbonskou, sestrou Ludvíka XIII. Úkol nijak jednoduchý, neboť kardinál Richelieu nebyl spojenectví Francie s Anglií příliš nakloněn. Krále zase rozčilovalo vévodovo extravagantní chování. Jediné pozitivum Buckinghamovy mise tedy tkvělo v dohodnutí sňatku mezi oběma urozenými lidmi. Vracel se zpět do Anglie, ovšem nejen s bourbonskou princeznou. Svou švagrovou až na francouzské poběží doprovázela právě čtyřiadvacetiletá královna Anna Rakouská. S Villiersem, který byl tehdy považován za ideál mužské krásy, se setkala už v Paříži a samozřejmě jí lichotil jeho obdiv. Ráda s muži flirtovala. A vévodovi to imponovalo.

Když se průvod během cesty zastavil v Amiensu, nechal se večer 16. června strhnout svou pýchou. Královna se procházela se svým doprovodem, Villiersem a dalším anglickým velvyslancem v biskupských zahradách. Stmívalo se. Když se pak na krátký čas ocitla s vévodou zcela sama, osmělil se a chtěl ji strhnout do náručí. Zakřičela. Ať už v hněvu, z překvapení nebo z obezřetnosti… Okamžitě se seběhli ostatní, k ničemu dalším nedošlo.  Kompromitující okamžik však v podání svědků nabýval barvitých rozměrů. Mluvilo se i o tom, že se Buckingham pokusil královny násilím zmocnit.

Každopádně odtáhl jako zpráskaný pes. Podruhé se poněkud lehkomyslně nechal unést emocemi při loučení v Abbeville. Skrytý za záclonkou kočáru jí šeptem vyznával lásku a prosil ji o odpuštění. Nereagovala nijak vstřícně, ale také bez příkrého odmítnutí. V městečku zůstala na noc, druhý den se vracela do Paříže. Její švagrová pokračovala dál – do Anglie. Jenže skandálek měl mít i třetí dějství. Buckingham se totiž po několika hodinách jízdy k pobřeží zčistajasna obrátil a hnal koně zpět do Abbeville. Vtrhl do královniny ložnice. Na kolenou a s něžnými slovy líbal závěsy její postele. Ani tehdy jej nevykázala s hanbou…

Byla ještě nějaká jiná setkání? Tajná? Došlo i na milování? Nejspíš ne. Lze ovšem soudit, že milostným citem zahořeli oba a vévoda měl nepochybně v plánu se znovu do Francie vrátit.

Flirtující královna

Ale vraťme se k příčinám… Soužití Ludvíka XIII. se španělskou infantkou Annou Rakouskou vždy neslo nemalé problémy. Čtrnáctiletý ženich do svazku vstoupil totálně nepoučený a nezkušený. Princova nelítostná matka Marie Medicejská však trvala na okamžitém naplnění manželství… Traduje se, že dvořané ho indiskrétními žertíky vyděsili už před tím, než vstoupil do ložnice své novomanželky. Podle očitých svědků byli ponecháni v ložnici asi dvě hodiny svému osudu a zda se tam „dělo“, co se v takových okamžicích mělo „dít“, se vlastně neví. Zlí jazykové tvrdili, že na šokující zážitek Ludvík nikdy nezapomněl. Po další čtyři roky do komnat své stejně staré manželky odmítal vstoupit.

Čím více se jí stranil, tím více vyhledával společnost mladých mužů. Sice po určité době přece jenom pochopil, že by potřeboval dědice, nicméně po tak dlouhé sexuální pauze se o dítě s Annou snažili neúspěšně. Královna několikrát potratila. Naposledy si nešťastnou událost přivodila vlastní neopatrností, když se zúčastnila taneční soutěže a uklouzla na naleštěných parketách. Měla sklon flirtovat s muži a oni rádi podléhali jejím úsměvům. Neustále jí hrozilo, že ji král zapudí. Navíc si i během války, kterou Francie vedla s jejím rodným Španělskem, dopisovala se svým bratrem Filipem. Tím krále rozhněvala natolik, že se od ní trvale odloučil a vykázal ji na zámek Chantilly.

Konec ambiciózního krasavce

Ať už se v červnu 1625 aférka mezi královnou a britským velvyslancem zvrhla v regulérní nevěru, či nikoli, ti dva se už nikdy nesetkali. V anglickém parlamentu se proti vévodovi, který v podstatě řídil politiku svého krále, začala zvedat vlna odporu. Ocitl se v nebezpečí. To v létě 1628 sice poněkud zesláblo, ale tiché klepy o tom, že je spojen s ďáblem, se šířily i nadále.

Anglické vojsko se tou dobou připravovalo na vpád do Francie. K Villiersovi se čím dál častěji dostávaly zprávy o intrikách proti jeho osobě. Podceňoval je, aniž by tušil, že zakrátko dojde k  tragedii.

TIP: Muškytýr d'Artagnan: Skutečný příběh jedné z největších románových postav

Dne 23. srpna 1628 se na něj v Portsmouthu vrhl atentátník a bodl ho dýkou do prsou. Buckingham byl na místě mrtev. Odstranění nejmocnějšího muže v Anglii se ukázalo děsivě jednoduché. Nedotknutelný oblíbenec obou králů, adorovaná hlava početné rodiny, vzývaný, milovaný, respektovaný, ale i obávaný a nenáviděný vévoda skončil svůj život rukou zpola pomateného puritánského důstojníka Johna Feltona. Ten mimochodem pod Buckinghamovým velením bojoval u La Rochelle a jeho motivy k vraždě nebyly nikdy objasněny.

Karel atentát snášel velmi těžce. Vévodovo mrtvé tělo nechal pohřbít v Londýně a postaral se o jeho vdovu i děti. Zavražděním Buckinghama se uzavřelo nejen jedno období anglických dějin, ale i jedna kapitola „stuartovské rodinné historie“.